„Jak říká Willie Nelson, nic v životě nemiluji tak, jako dělat hudbu s přáteli. A nemám lepšího přítele, se kterým bych hrála, než je Rodney,“ rozplývá se Emmylou Harrisv tiskové zprávě k albu. S Rodneym Crowellem se zná vážně dobře. V 70. letech hrával v jejím The Hot Bandu, podílel se na řadě jejích desek i v dekádě následující a průběžně dodává kolegyni písně. Ve sleeve note k box setu Songbird z roku 2007 se Emmylou Harris svěřila: „Už čtyřiatřicet let mluvíme o albu duetů a přísahám, že ho nahrajeme“. Přísahu splnila titulem Old Yellow Moon (2013). Album posbíralo nadšené recenze, hravě se vyšvihlo na přední místa prodejních žebříčků a ve finále shráblo Grammy v kategorii Nejlepší album žánru americana. Tak proč nepokračovat duety vol. II?
Ne, že by spolu alba duetů nesouvisela, obě legendy mají navíc dávno daný, nezaměnitelný styl i rukopis. Ale naštěstí nejde o pouhé rozemílání úspěšného mustru, jak tomu žel na „dvojkách k čemukoliv“ často bývá. Rozdíl slyšíme už v produkci. Zatímco Old Yellow Moon zvukově opatroval Brian Ahern, někdejší manžel a dlouhodobý spolupracovník Emmylou Harris, podepsaný i na deskách Johnnyho Cashe či Lindy Ronstadt, The Traveling Kind si vzal pod patronaci Joe Henry. Nepřekvapí tedy trošku větší zvuková syrovost, tedy alespoň na poměry folk-country-rockově uhlazeného soundu protagonistů. Ale hlavně se podařilo vybrat srovnatelně silný materiál. Vydařila se šestice nových písní, napsaných Emmylou Harris a Rodneyem Crowellem společně, včetně jiskřivého boogie s nakřáplou kytarou a synkopujícím elektrickým pianem The Weight Of the World. Duu ovšem sedly i cover verze jako I Just Wanted To See You So Bad původně od písničkářky Lucindy Williams.
Nahrávání prý šlo velmi snadno, rychle odsýpalo a z muziky je to cítit. „Zkušenost ve studiu byla značně podobná kácení kulatiny. Za šest dní jsme měli hotovo,“ popsal živelnou náladu vzniku alba Crowell. Jistě, nejde nic nového pod americanským sluncem, ale The Traveling Kind potěší už jen svojí svěžestí.
Nonesuch, 2015, 40:42