Na konci května se v rámci festivalu Pražské jaro představí na dvou koncertech Prague Offspring jeden z nejznámějších světových souborů interpretujících soudobou hudbu Ensemble Modern. Ten se však nezaměřuje jen na minimalisty a tvůrce vážné hudby. Spolupracoval i s Fredem Frithem a Frankem Zappou.
Na prvním koncertu nabídne 30. května ve světové premiéře díla českých a slovenských skladatelů Jana Ryanta Dřízala, Haštala Hapky, Barbory Tomáškové, Pavla Šabackého a dále kompozice George Benjamina a Unsuk Chin. Benjaminova opera Into the Little Hill zazní v koncertním provedení 31. května spolu se světovou premiérou skladby Slavomíra Hořínky Zrno, plevy a oheň, kterou si objednalo Pražské jaro, a dílem britského autora Olivera Knussena. Vedle koncertů soubor nabídne i workshop pro mladé skladatele, kde s nimi bude číst a interpretovat jejich partitury a masterclass. Rozhovor poskytl umělecký a výkonný ředitel Ensemble Modern Christian Fausch.
Mnozí lidé znají Ensemble Modern z trochu jiné strany než ze světa soudobé hudby, protože jste natočili skladby Franka Zappy na desce Yellow Shark. Co pro vás znamenalo nahrávat jeho skladby?
Když srovnáte Ensemble Modern s jinými soubory hrajícími soudobou hudbu, jedno je na něm zvláštní – muzikanti se od prvního okamžiku rozhodli nemít vedoucího. Má to co do činění s demokratickými strukturami. Rozhodli se nemít hlavního dirigenta ani hlavního skladatele, rozhodli se dělat jen to, o co mají jeho členové zájem. Přišel nápad oslovit Franka Zappu a soubor ho skutečně oslovil, ale jeho to zpočátku moc nezajímalo. Pak začal být trochu zvědavý. Tři členové ho jeli navštívit do Los Angeles, kde s ním mluvili. Od toho bodu byl na soubor velmi zvědavý, takže o několik týdnů později letěl celý soubor na tři týdny do Los Angeles. Byla to ještě doba, kdy byly peníze, hodně peněz. Společně pracovali tři týdny a chodili do studia Franka Zappy, kde ve dne v noci pracovali a nahrávali. Od tohoto projektu to rostlo, rozvíjeli se, a mělo to velký úspěch. Poslední dva koncerty Franka Zappy, při kterých byl na pódiu, byly s Ensemble Modern. Zmiňoval, že Ensemble Modern byl jeho poslední kapelou a že to byl nejvíce vzrušující projekt, který v životě dělal.
Pro soubor bylo nesmírně důležité vydat se jiným směrem, než by kdo čekal, musel se ale potýkat s obviněními, že udělal něco špatného proti vážné avantgardní hudbě. Pro DNA souboru však bylo důležité mít tuto otevřenost. Nebýt dogmatický, být zvědavý v každém směru, aniž by se vytratilo obecné směřování. Záměrem nebo impulsem bylo vždy dělat to, co je pro nás zajímavé, a dělat to bez jakéhokoli omezení. Prostě to zkusit. Jsme zvědaví, co s tím můžeme udělat.
Jak složité bylo hrát Zappovu hudbu? Ptám se, protože jeho práce s rytmem je trochu jiná než práce s rytmem v klasické hudbě. Rytmicky představují jeho skladby výzvu.
Já jsem se na tom v devadesátých letech nepodílel, ale slyšel jsem o tom od našich členů z generace otců zakladatelů. Máme v souboru členy, kteří jsou tam od vzniku souboru a účastnili se tohoto projektu. Bylo to neuvěřitelně inspirativní, ale taky to byla velká výzva. Myslím si, že rytmické kvality, které jsou typické pro Ensemble Modern, mají co do činění s tímto projektem. Staly se pak součástí DNA souboru.
Co je ale taky zajímavé a příliš se o tom neví, že Ensemble Modern pracoval se Zappou také na mnohem klasičtějším repertoáru. Nahráli Edgarda Varèseho. Tyto záznamy pořád někde leží, jen nikdo neví, kde přesně. Od členů, kteří se toho účastnili, jsem slyšel, že to bylo něco velmi unikátního a speciálního. Je zajímavé vědět, že Frank Zappa nebyl jen rockový muzikant, ale měl široké zájmy a do hloubky se věnoval i takovéto velmi pokročilé moderní hudbě takovýmto mnohem akademičtějším způsobem.
(Nikdy nevydané album s Varèseho skladbami Hyperprism, Octandre, Integraes, Ionisation, Deserts, Density 21.5 a Poéme électronique je známé jako The Rage And The Fury. Nahráno bylo v červenci 1993 v Burbanku; Ensemble Modern řídil Peter Eötvös. Zappa měl na starosti způsob interpretace. S Varèseho hudbou už měl zkušenosti, na začátku osmdesátých let dirigoval jeho Ionisation. Varèseho hudba ho zaujala už v době dospívání, když četl v časopisu Look o řetězci gramoprodejen Sama Goodyho, který byl tak úspěšný, že dokázal prodat desku plnou bicích a nepříjemných zvuků Ionisation. Zappa ji pak sháněl – pozn. aut.)
Vy jste také hráli s Fredem Frithem, který se většinou věnuje improvizaci. Jaké bylo spolupracovat s ním?
Ensemble Modern dělá mnoho různých věcí, od velmi detailně napsané komplexní hudby po scénickou hudbu k produkcím s tanečníky a improvizaci. To vytváří pružnost souboru, který je skutečně schopen během sekund přejít z jedné typologie do druhé. Má to hodně co do činění s tím, že pracujeme s mnoha různými lidmi, jako je právě Fred Frith nebo byl již zmiňovaný Frank Zappa, ale také s Helmutem Lachenmannem nebo mladší generací, s lidmi jako Rebecca Saunders, Unsuk Chin a Olga Neuwirth. To jsou navzájem velmi odlišní skladatelé.
Jak důležité pro vás bylo hrát skladby minimalisty Steva Reicha?
To byl taky významný milník, protože Ensemble Modern byl prvním evropským souborem, jemuž bylo dovoleno hrát díla Steva Reicha. Je to zase trochu z toho druhu příběhů, jaký byl s Frankem Zappou. Muzikanti byli tak fascinování hudbou Steva Reicha, že se za ním rozjeli a přesvědčili ho, aby jim umožnil hrát svá díla. První skladbou byla Hudba pro 18 hudebníků. Základem bylo těsně s ním spolupracovat, protože neexistovala žádná partitura. Hrál tu skladbu výhradně se svým souborem, v němž muzikanti věděli, jak pracuje. Byly tam nějaké skici, ale žádná psaná partitura. Na konci se Steve připojil k našemu souboru a společně jsme pracovali až do bodu, kdy souboru umožnil hrát Hudbu pro 18 hudebníků v Evropě. Hráli jsme ji mnohokrát, často s ním u klavíru.
Pak následovalo hodně dalších jeho skladeb, některé pro nás napsal na objednávku, takže byl také klíčovou postavou v historii Ensemble Modern.
Zmínil jste rockovou i soudobou vážnou hudbu. Vidíte mezi nimi hranice?
Co je opravdovým úspěchem soudobé hudby, a tomu opravdu silně věřím, že tyto hranice již nejsou více důležité. Otázka zní, zda je hudba zajímavá, nebo není, jestli je zajímavá pro nás nebo pro někoho jiného. Ale už nezáleží na tom, jestli je v tomto nebo v jiném šuplíku. To je velký úspěch, protože po druhé světové válce byla scéna soudobé hudby strašně dogmatická, bylo jednoznačně jasné, co je dovolené a co je zakázané. Bez ohledu na to, jak jste byl dobrý skladatel, musel jste se držet těchto pravidel. Dnes je to tak otevřené, že je to pro mladé skladatele až obtížné, protože nemají tato vodítka. Mohou najít vlastní přístup a pojetí, ale musejí hodně bádat, aby našli svůj jazyk, jazyk svých kompozic.
Organizace vašeho souboru secí.
Jste na tříleté rezidenci v Praze, takže se vás nemohu nezeptat na Aloise Hábu, který se věnoval mikrotonální hudbě.
Často dostáváme otázku na mikrointervalovou hudbu. Pro Ensemble Modern je to denní chleba, protože pro mnoho skladatelů se tato technika stala důležitou součástí tvorby. Loni na Pražském jaru jste měli skvělé provedení skladby Georga Friedricha Haase 11 000 Saiten (11 000 strun, skladba pro 50 mikrotonálně laděných klavírů a komorní orchestr – pozn. aut.), která je celá o mikrotonalitě, ale i v dřívějších dobách se jí věnovali lidé jako Gérard Grisey, který byl taky důležitým skladatelem pro Ensemble Modern. Hudebníci v souboru dobře vědí, jak pracovat s mikrointervaly.
