Ve svých třiasedmdesáti letech prožívá americký bluesový písničkář tvůrčí vzmach a novinka, vydaná pod vlastním labelem, je jeho možná nejambicióznějším dílem za dlouhá léta vysoce vyrovnané kvalitní tvorby.
Paradoxem se může jevit, že titul albu dala jediná coververze, hned úvodní One Mississippi, kterou napsala Bibbova spolužačka ze střední školy Janis Ian. Ta určuje celkové ladění alba jak po obsahové, tak zvukové stránce. Mississippi tu očekávaně není jen geografickým pojmem, ale metaforou plynoucího času a řekou, která nese nánosy historických křivd, ale i určitý příslib. Podle tohoto vzorce se vlastně celé album zároveň ohlíží i komentuje dnešek. Producent a Bibbův dlouholetý spolupracovník Glen Scott vtiskl nahrávce ve svém švédském studiu Hackspett neobyčejnou zvukovou průzračnost a čitelnost.
Bibb je mistrem žánrové elasticity a to pro nové album platí dvojnásob. Zatímco písnička Muddy Waters vzdává hold bluesovým mistrům s doprovodem tuby, slide kytary a harmoniky (slavný Brit Paul Jones), singl This One Don’t je přímočarý a hypnotický, postavený na jediném akordu, který posluchače okamžitě rozhýbe. Bibb se nebojí ani těžkých témat. V mrazivé Crossroads Marilyn Monroe se vrací ke známému tragickému příběhu Emmetta Tilla a konfrontuje mytickou Ameriku s brutální realitou rasového násilí.
Hudební barvitost alba podtrhují hosté jako kytarový virtuos Robbie McIntosh (Paul McCartney, John Mayer) nebo využití norských lidových hardangerských houslí (Zosha Warpeha) v písni Didn’t I Keep Runnin’, inspirované osudem uprchlého otroka. Tyto zdánlivě nesourodé prvky – blues, soul, folková akustika i špetka gospelu – tvoří pod Scottovou taktovkou organický celek.
One Mississippi je dalším políčkem těm, kteří si myslí, že blues je žánr dávno „odkecaný“. V Bibbově podání je prosto veškerých klišé, mluví dnešním jazykem, je to vlastně totéž, čemu se módně říká americana. A to samo dokládá, že na termínech houby záleží.