ERIK TRUFFAZ QUARTET: Lune rouge

Parlophone/WEA, 2019, 59:27

Album Lune rouge vznikalo ve stejné době, kdy Erik Truffaz připravoval turné ke 20. výročí průlomového alba Bending New Corners (1999). Dalo by se čekat, že reminiscenci zachytí i v nové hudbě. Ale kdepak odkaz na tehdejší drum & bass a hip hop pokřížený s fusion, pódiové vzpomínky stačily. Proč se ohlížet za něčím, co už udělal?

Na albu se podíleli dlouholetí sidemani, basista Marcello Giuliani a klávesista Benoit Corboz, který na řadě trumpetistových alb buď hrál, nebo je (spolu)produkoval či seděl za mixážním pultem. Nejen služebně (od alba Doni Doni z roku 2016), ale také o generaci mladší je akorát bubeník Arthur Hnatek. Jenže právě on je pro zvuk desky tím důležitým mužem. Osmadvacetiletý hudebník dostal hlavní slovo při produkci – a za domácí úkol připravit základy repertoáru, který všichni společně ve studiu dokomponují. Od kapelníka to není nedostatek invence, jeho trubka zůstává vynalézavá, ale spíše zkušenost. Ke kladům šéfa přece patří, že zná možnosti svojí party a umí je ocenit.

Ukázalo se, že Hnatek má krom slabosti např. pro breakbeat (ET Two) a různé exotické polyrytmické patterny rád i analogové syntezátory a sequencery. Což zvukově evokuje éru, kterou nemohl zažít, 80. léta. Hnatek ovšem není zatížen žádnou retro-chemií, využívá programování analogových samohrajek současně a s vkusem. I když občas, třeba v titulní skladbě, ucítíme „osmdesátkový“ bakelit (nikoliv nepříjemně) silněji, člověk si nechtěně vzpomene na dobový sound Petera Gabriela. Syntezátory navíc vyvažuje Corboz klasickým elektrickým pianem Fender Rhodes a prim stejně hraje hledačská trubka.

Jedna část trumpetistových fanoušků nemá ráda písničkové výlety na posledních albech, jiná je může. Štěstí má ta druhá, i tentokrát přizval Truffaz vokalisty. Reflections uchopil José James v nu-soulové náladě, Andrina Bollinger je v She’s The Moon dreampopově snivá. Možná je to „komerční úlitba“, ale pop à la Truffaz je hodně dobrý. Jako ostatně celá deska.

Napsat komentář