Připomínat slavné muzikanty není ničím neobvyklé, připomeňme například Beckovu verzi celého debutu Velvetů (2009). Takto pojaté pocty mají i Robert Johnson, Jimi Hendrix a další, samozřejmě The Beatles či The Rolling Stones, u nás se jej dočkali Olympic nebo Oldřich Janota, a mohli bychom pokračovat. A podíváme-li se na Milese Davise – protože o něj teď půjde – i zde bychom toho našli dost, připomeňme pouze tři dvojalba, jež z Mistrova elektrického období vybrali a nahráli kytarista Henry Kaiser a trumpetista Nadada Leo Smith. A vlastně i poctu, již Davisovi složili jak František Kop a jeho kvartet, tak Muff, při příležitosti křtu druhého vydání Davisovy Autobiografie v pražském Jazz Docku (mimochodem třetí, kompletně revidované vydání vyjde v Argu co nevidět!).
Nepřekvapí tedy, že se Brněnští rozhodli v rámci Festivalu Špilberk uspořádat i koncert k Davisově poctě, a pokud jde o účinkující, sympaticky se rozmáchli: Rozhlasový orchestr Gustava Broma pod vedením zkušeného Vlada Valoviče, jako sólisté se představili švýcarský trumpetista Eric Truffaz a slovenský kytarista David Kollar, program měl čerpat ze dvou slavných Davisových alb, Porgy and Bess (1959) a Skeches of Spain (1960), obě vznikla za spolupráce aranžéra Gila Evanse.
První polovině koncertu patřila Gershwinova opera plus španělské malůvky, druhé pak bigbandová směska. Úvodní The Buzzard Song okamžitě potvrdil správnost volby, big band šlapal jako hodiny, přičemž ostré dechy v prostředí hradního nádvoří šlehaly jak biče, což ještě více, společně s barevným aranžmá saxofonisty Richarda Šandy, vyniklo v rozhlasovém záznamu. A zajímavé, v Brně zněl Davis živelnější než z alba, „divočejší“, lze-li to tak říct. Roli jistě hrálo živé vystoupení a možná i podvědomá snaha znít jinak než kanonizovaná, přeci jen uměřenější nahrávka – vše samozřejmě relativně. Z rozhlasového záznamu je to ještě znatelnější, Bromovci vám dují přímo do obličeje, tak říkajíc. Padlo Šandovo jméno, klobouk dolů nad jeho aranžemi, protože pracovat s nahrávkami, na nichž se podílelo takové eso, jako byl Evans, nu, to není jen tak! Podobně v Gone dechy zněly krásně břeskně, excelentně zařezávaly. Orchestr ukázkově swingoval, Truffaz se pohupoval do rytmu a tón jeho trubky, prostě lahoda sama. A když se v mezihře rozjela basa s bicími, odsýpalo to, ideální podklad pro Truffazův part, a poté, co se přidal i klavír, ztišený orchestr náhle zněl jako prvotřídní kombo někde v newyorském klubu, přičemž za zmínku a pochvalu stojí i saxofonové sólo Richarda Šandy. Zároveň celkově bylo aranžmá barevnější, čemuž odpovídal i lyričtější Truffazův tón, podobně jako v lyričtější Gone, Gone, Gone. Lahůdkou bylo slavné Summertime, v Brně možná o trochu rychlejší, přičemž Eric Truffaz zněl jaksi robustněji, za citlivého doprovodu celého orchestru. A nesmíme zapomenout na Šandovo krásné „kulaťoučké“ klarinetové sólo. Po lehce rozverném a čítankově swingujícím kousku There´s A Boat si vzal Eric Truffaz mikrofon a svěřil se, jak je rád, že může hrát s tak fantastickým orchestrem, vyzval k potlesku pro dirigenta Vlada Valoviče a dodal, že sice hrají Porgy a Bess, měli by však hrát Singing in the Rain, v jasné narážce na déšť, který se spustil, a poděkoval všem, že dorazili v takovém počasí. Pochválil i trumpetistu Juraje Bartoše, který „hraje krásně vysoko, tak jsem to v životě nedokázal…“ A uvedl Davida Kollara, který odehrál poslední gershwinovku Prayer – kytara zpočátku zlehka vyjížděla z jemného přediva, pak ovšem nabírala na síle a odpovídala si s Truffazovou trubkou, stávala se „rockovější“, krásně to ovšem ladilo s gershwinovsko-davisovsko-evansovko-bromovskou tavbou, a pro Kollara, který se v jazzu běžně nepohybuje, to jistě bylo novum. I proto, že není zvyklý hrát z not, či dokonce z partitury, požádal tedy Valoviče, jak napsal, aby mu vždy dal pokyn k nástupu. Vše ale klaplo, takže co!
Albu Sketches of Spain vévodí především Rodrigova skladba Concierto de Aranjuez, napsaná původně pro harfu a orchestr, ovšem hraná a známá především v transkripci pro kytaru. Evans se v aranžmá víceméně držel Rodrigovy linky, v Brně ovšem zazněla skladba opět jinak: zpočátku jsme slyšeli pouze Kollarovu akustickou kytaru a její „španělské“ motivy, poté se přidal lyrický, přesto robustní Truffaz, a Kollar přešel k elektrice, včetně svých oblíbených efektů, traktovaný tón vyjížděl a zase se ztrácel, připočtěme rezolutní bicí, a dojem je dokonalý – je nám jasné, že Davisovi, který miloval Jimiho Hendrixe, by se tahle verze, byť možná poloviční, jistě líbila! Následovala Evansova Solea, v níž se opět blýskli trumpetista Juraj Bartoš a na klarinet Richard Šanda.
Jak bylo řečeno, po přestávce zazněla směs klasiky, včetně Ellingtonovy In a Sentimental Mood či balady My Funny Valentine (kterou později Davis dosti nesnášel…). A na samý závěr ještě čtyři Truffazovy skladby, v úvodu první, Le soleil de vin, opět zazněla Kollarova akustická kytara, v závěru krásného koncertu došlo i na reggae, s nímž si big band poradil více než se ctí – aby ne, však je v podstatě složen ze samých sólistů. Závěrem jedna perlička: kamarád, když scházel ze Špilasu, zaslechl rozhořčený rozhovor, v němž si kdosi stěžoval, že to byl „fake koncert, že si podle reklamy myslel, že vystoupí i ten Davis…“