Esazlesa si dala vtipný název, odkazující snad k „provinčnímu původu“, ale nic provinčního na chebské čtveřici není. Sound někde mezi emo hardcorem a post-rockem je spíše kosmopolitní. Ostatně od roku 2009 fungující, byť v posledních několika letech na čas pauzírující kapela se při koncertování neomezovala na Českou kotlinu.
Výrazové prostředky zůstávají na druhém dlouhohrajícím titulu Dokud vím, co mám neměnné. Kontrasty dynamiky hlukových kytarových stěn a jemnějších pasáží, protipól polomluveného a polokřičeného vokálu. S důrazem na obsah. Esazlesa nejen upouštějí páru, vybíjejí napětí a nabízejí katarzi, ale snaží se důvody onoho upouštění poeticky vyjádřit. Tak, aby hardcorový výlev zůstal důvěryhodný i v podání „stárnoucích“ (ale pořád tedy dosti mladých) hudebníků. „Dělat emo po třicítce konečně dává smysl,“ nechal se slyšet zpěvák a kytarista Lukáš Bouška. Co by ne, vždyť i vyznavači slavného šedesátkového motta „nevěř nikomu nad třicet“ dávno pozměnili názor.
Nejen pod verše skladby Břímě se dá snadno podepsat, byť „majitele“ v textu zmíněné hlavy si musí dosadit každý sám, ať už z politického strašidelného zámku nebo vlastního všedního života: „Stojím po krk ve tvým bahně / jen mi přidej já to dám / naslouchám tvý chorý hlavě / táhneš nás dolů…“ A verš „zpovědi elit přes noc napadaly do sítí“ (Nihil) je také štěpný.
Vědět co mám (a kým jsem) je velký dar. Co vlastně Esazlesa „vědí, že mají“? Autentičnost a přesvědčivost projevu. Přestože Bouška dal upřímně k dobru vtipnou historku, jak název alba vlastně vznikl: „V písničce Nihil zpívám ‚dokud pít co mám‘. Skladbu už nějakou dobu hrajeme naživo. Náš bubeník Honza (Jan Hrivňák) jednou přišel s tím, že jak tam zpívám ‚dokud vím, co mám‘ je fakt skvělej a chytrej text. Společně jsme se tomu zasmáli…“ K těm nejhlubším pravdám holt občas člověk dojde omylem nebo náhodou, zkrátka kouzlem nechtěného.