Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protežovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház (čti: tánc-ház) podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. Režim diktátora Ceaușeska používal obstrukční zákony, šikanu na hranicích i policejní teror vůči místním hudebníkům, kteří s maďarskými hosty navazovali kontakt. K veteránům tohoto hnutí patří Muzsikás, skupina, pro kterou bychom v jiných východoevropských zemích jen obtížně hledali paralelu. Za svůj přínos získala loni na podzim výroční cenu mezinárodního hudebního veletrhu Womex, a letos 27. června vystoupí v Praze na Štvanici na festivalu Respect. Hnutí táncház i vznik Muszikáse jsou tématem další části rozhovoru s producentem Joe Boydem, který alba skupiny uvedl před 20 lety na světový trh.
PÍSEŇ O NEZVANÉM HOSTU
Čím se vlastně lišila folklorní scéna v Maďarsku od jiných východoevropských totalit?
Samozřejmě, i v Maďarsku měli modelový státní soubor, který byl vzorem pro další ansámbly, regionální, městské, podnikové. Ale po krvavě potlačené ,kontrarevoluci‘ nastaly v Maďarsku volnější poměry než jinde, a koncem 60. let dospěl jeden z těch menších oficiálních souborů, sponzorovaný tuším továrnou na laky, k radikálnímu nápadu. Jmenoval se Bartók ansámbl a jeho členové, místo aby tančili podle nějaké akademicky vymyšlené choreografie, se učili tance ve vesnicích, studovali tedy jak lidé doopravdy tancují. Když to zaregistrovali zástupci toho státního megaansámblu, komentovali to velmi přezíravě, že to je neprofesionální a vulgární. Ale publiku se to naopak líbilo, a pak někdy kolem roku 1970 ten nonkonformní ansámbl přišel s návrhem na společné vystoupení, aby samo publikum ukázalo, kdo má větší ohlas. Bartók ansámbl to vyhrál s velkou převahou, kdežto státní soubor byl naopak vypískán. Všichni se chtěli naučit tancovat vesnickým stylem. Na konci koncertu účinkující z Bartók ansámblu ohlásili: setkáme se opět za týden, ale přijďte o něco dříve, v půl sedmé. Nejdříve si dáme taneční lekci, a pak bude představení. To byl počátek hnutí táncház, tedy „taneční sál“, což v tom původním kontextu byla obvykle nějaká venkovská stodola. A právě z tohoto trendu se zrodila skupina Muzsikás. Daniel Hamár, basista skupiny, hrál nejprve ve školním orchestru klasiku, a o lidové hudbě měl velmi špatné mínění, režim mu ji naprosto zošklivil. Ale dobrovolně se přihlásil do jedné folklorní skupiny, protože to byla jedna z mála možností, jak se dostat do ciziny, na mezinárodní mládežnické festivaly, které třeba v Itálii často organizovala komunistická strana. Danielova skupina dostala pozvání na festival do Taorminy na Sicílii, a Daniel tam viděl folklorní skupinu z Argentiny. Ti nehráli tango, ale venkovské tance, jejich projev byl na rozdíl od těch východoevropských skupin naprosto živelný, spontánní a sexy. To změnilo totálně jeho život. Když se pak dozvěděl o Bartók ansám blu, začal s nimi hrát. A tam se setkal s dalšími členy Muzsikáse.
A jak jste se s nimi poprvé setkal vy?
Přes Mártu Sebestyén, kterou jsem viděl nejprve v Anglii s nějakou mezinárodní kapelou, ale vedle toho také zpívala s maďarskými skupinami, Muzsikás a Vujicsis. A ta mě pozvala na jejich společný koncert v Maďarsku. Obě kapely byly vynikající. Tehdy jsem vedl dnes už neexistující značku Hannibal, u níž jsem vydal Mártu Sebestyén, Ivo Papasova, Trio Bulgarka, Vujicsis, i několik alb Muzsikáse.
Ta jejich alba jste i produkoval?
Ne, nejprve jsem vydával alba, která vyšla v Maďarsku u Hungarotonu a já jsem si na ně koupil licence – první tituly byly Prisoner’s Song, které společně natočil Muzsikás a Márta Sebestyén a samostatné album Márty. Licenci na další album, Blues from Transylvania, jsem koupil roku 1990 po pádu Berlínské zdi už přímo od Muzsikáse. Náš největší úspěch byl, a tady si dovolím nárokovat svůj vlastní vklad, když jsme se chystali natáčet další album. Já jim pomáhal organizovat koncerty, úzce jsme spolupracovali, a tehdy jsem ji radil: Podívejte se, nemůžete hodit na trh jen další řadovou nahrávku Muzsikáse, za tím albem musí být nějaká myšlenka. Téma. Koncept. Šli jsme společně na oběd, a Daniel se v jedné chvíli zmínil, že na svých cestách do Transylvánie narazili na romské hudebníky, kteří kdysi vystupovali společně s židovskými muzikanty. Odpověděl jsem, že tohle je to pravé, do toho půjdeme, a tak vzniklo album Máramaros, The Lost Jewish Music of Transylvania, a to se ze všech těch mých alb s Muzsikásem prodávalo nejlépe. Domluvili jsme se na konceptu, oni si to vyprodukovali sami. Ta kapela byla hudebně soběstačná, dokázali natáčet kvalitní nahrávky bez nějaké producentské asistence zvenčí. Pracovali s dobrým zvukařem a v dobrém studiu. Jednou jsem se tam za nimi šel podívat, a jen jsme změnili pořadí skladeb a vyvážení nástrojů, jinak jsem nezasahoval.
Jaké to bylo vidět tehdy Muzsikás v jejich domovském prostředí? Celé to hnutí mělo přece trochu spikleneckou atmosféru.
Vzpomínám si na jeden krásný okamžik, mohlo to být v roce 1987, byl jsem v Budapešti, potkal jsem tam maďarskou dívku, byla taky zpěvačka, a šli jsme na koncert Muzsikáse, který byl v malinkém divadélku na univerzitě na druhém břehu řeky. Byla to fantastická show s tancem. V té první části byl moderní tanec což se mi většinou nelíbí, ale tohle bylo ohromné, s doprovodem maďarské jazzové kapely, bylo to hodně osobité, zvláštní a dobré. Ve druhé půlce titíž tanečníci, kteří předtím experimentovali, přišli na podium oblečení jako sedláci, tančili jak na venkovské svatbě a Muzsikás k tomu hrál. Bylo to opět nádherné, a pak přišlo finále. Když ta píseň začala, moje společnice sebou trhla, evidentně ji to zaskočilo, a pošeptala mi o čem ta píseň je. „Jmenuje se Eddig Vendég, Nezvaný host: vypil jsi všechno víno, rozbil jsi talíře, dámám jsi pošlapal šaty, zničil jsi večírek, opil ses a teď odmítáš odejít. Barmane – vyhoďte ho.“
To byla lidová píseň?
Ano – o typické situaci v baru, která by se mohla přihodit kdekoli. Ale to, že ji zpívali jako vyvrcholení, přišlo všem velmi odvážné. Ocenili to, ale také trochu čekali, že odvaha hudebníků bude potrestána, protože ten nezvaný host, sovětská armáda, odešel z Maďarska i dalších zemí Východní Evropy až o několik let později. 
Myslíte tedy, že v hledišti mohl být někdo od tajné policie?
Dříve možná, ale v té době už asi ne, začínala perestrojka.
Daleko větší riziko bylo tedy jezdit do Transylvánie sbírat ty písně?
To byla velmi choulostivá věc. Transylvánie je zcela legitimní kolébkou maďarské lidové hudby, což ale v éře totality představovalo podvratnou myšlenku. Až do první světové války byla Transylvánie součástí velkého Uherska, ale roku 1920 připadla Rumunsku. Ten masový návrat maďarských hudebníků k transylvánským hudebním kořenům mohl iniciovat nacionalistické myšlenky, a nic takového přece v komunistické zemi nemůže existovat. I Československo by se mohlo cítit dotčeno, kdyby Maďaři sbírali a oslavovali hudbu maďarských menšin na jižním Slovensku.
TRANSYLVÁNKSÁ KULTURNÍ TURISTIKA ZA DIKTÁTORA CEAUŞESKA
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: „Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.“ Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek.
Mělo hnutí táncház politický podtext?
Vyjadřovalo odpor proti tomu sovětskému typu globalizace, kdy stát řídil veškerý folklor a vytvářel gigantické ansámbly. Spontánní zájem o lidovou hudbu – to byl úplně opačný přístup.
A co se dochovalo z té spontánní vlny dodnes?
V těch počátcích jsem byla ještě školačka a ta první generace na mě zanechala velký vliv. Byla to specifická kapitola naší kulturní historie. Teď už má celé to hnutí svoje instituce a kluby. Z těch, kdo dříve jezdili do terénu, jsou dnes učitelé v hudebních školách.
V Transylvánii sbíral lidové melodie už Béla Bartók, který se tam dokonce narodil. Kam nejdál za maďarskými menšinami jste se dostala vy?
Až do té nejvzdálenější, do rumunské části Moldávie ve východní části Karpat, kde žijí Maďaři zvaní csángó a odkud pocházejí ty nejstarší hudební formy. Později jsem začala jezdit na Slovensko k Nitře, kde sbíral lidové písně Zoltán Kodály. Našla jsem tam dokonce příbuzné zpěváků, kteří Kodályho pamatovali. Ale Moldávie byla mojí první inspirací. Jsem z venkovské rodiny, bydleli jsme u východní hranice Maďarska s Rumunskem, a když mi bylo šestnáct, objevila jsem právě lidové zpěvníčky z Moldávie.
Nebyly ty vaše cesty do totalitního Rumunska trochu nebezpečné?
Moje první cesta do Transylvánie vůbec nebyla jednoduchá. Tehdy tam vládl Ceaușescu, maďarské menšiny byly pod silným nacionalistickým útlakem a lidé přijíždějící z Maďarska byli apriori podezřelí. Ale tu hudbu přece nelze studovat na dálku ze zpěvníků, musíte jít do té vesnice a navázat osobní kontakt. 
Jak takové navazování kontaktů probíhá?
Když tam zaklepete na dveře, to už samo o sobě znamená, že přerušíte denní běh věcí. Hodně pomáhá, když nepostupujete jako žurnalista, který tam přichází načerpat informace, podstrčí místní babičce mikrofon před ústa a požádá ji, aby mu něco zazpívala. Já se vždycky snažila do toho jejich životního kontextu hladce zapadnout, prožívat s těmi lidmi jejich celodenní rozvrh, přitom je poznávat a objevovat jejich kulturu. Někdy to trvalo dny, někdy týdny – hlídala jsem jim děti, starala se o zahrádku.
Jak ty výjezdy probíhaly ve skutečnosti? Musela jste to nějak kamufl ovat před tajnou policií?
Hlavní problém byl v tom, že člověk nechtěl dostat do problémů místní lidi. Já jsem neměla strach z toho, že mi vytáhnou film z foťáku anebo mě vysadí z vlaku a předvedou na policejní stanici, protože jsem věděla, že nakonec mě budou muset stejně pustit domů. Bála jsem se ale, že způsobím opletačky místním, že si je tajná policie zavolá k výslechu a bude je vydírat. Abych je chránila, tak jsem často bydlela v hotelu. Moje cesta do Moldávie byla dobře připravená – teď už vám to mohu všechno prozradit. Šla jsem do poutního kostela, který byl katolický, z čehož logicky vyplývalo, že tam chodili Maďaři, protože Rumuni jsou pravoslavní. Tam jsem se seznámila se svými vesničany a požádala jsem je, aby mě vzali mezi sebe, a oni si mě pak předávali z ruky do ruky.
TÁNCHÁZ, MAĎARSKÝ UNDERGROUND
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932–1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. „György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,“ vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teo rii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oázu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. V Budapešti organizovali koncerty a jejich příkladu následovaly tisíce mladíků, kteří se chtěli naučit autentické tance či hrát na lidové nástroje. Vesnice, o níž tehdy věděla jen hrstka etnografů, se stala cílem návštěvníků z Maďarska, které zajímala nejen hudba, ale i umělecká řemesla, tance, a lidová kultura obecně. Hnutí táncház bylo pro Maďary prostorem pro spontánní tvořivost, kterou každá totalita dusí.
Daniel Hamár vzpomíná na vystoupení, které organizoval Ferenc Sebö v roce 1973: „I když koncert byl týden předem vyprodán, do sálu nikdo nepřišel. Napadlo nás, že lístky skoupila Komunistická mládežnická organizace. Sebö seděl sklíčeně uprostřed pódia, díval se do prázdného sálu – a pak jsme zjistili, že venku se tlačí stovky lidí a nemohou se dostat dovnitř. Vyjednávání se zaměstnanci divadelního sálu nevedlo k ničemu, tak jsme vyšli na ulici a začali hrát před vchodem. Pak přijela policie a násilím dav rozprášila.
Jeden konfl ikt jsme zažili dokonce ještě v roce 1985, když jsme organizovali folkový festival. Nezávislá porota vybrala pět kapel pro finálový koncert. Na našem vystoupení jsme kritizovali postup vlády citacemi z knihy od Kodályho z roku 1936, a byli jsme obviněni, že se snažíme vyvolat nacionalistické střety. Závěrečný koncert byl zrušen a pak jsme nedostali už žádnou další šanci něco podobného zorganizovat.“
Konfliktní politický obsah ale po pádu Berlínské zdi zmizel, táncházy jsou dnes alternativou diskoték. Ale zatímco v Transylvánii byl táncház seznamovací platformou pro svobodné, tak v Budapešti je to spíš prostor k sebevyjádření, tanečním kreacím a improvizacím.
„To je podstatný rozdíl,“ říká Hamár. „Zatímco na venkově jsou hudebníci najímáni, aby vyhověli přáním publika, tady to jsou hudebníci, kdo řídí představení, kdo rozhoduje, co se bude hrát. My melodie aranžujeme podle našich představ, ale v Transylvánii tu hudbu hrají stále lépe než my. Ti lidé nikdy nemohli cestovat, stěhovat se. Jsou chudí, což jim ale o to lépe umožňuje zachovat si svoji hudební tradici. Je tragické, že ta bohatá hudební tradice je tak těsně propojená s chudobou. Když ale ti lidé získají víc peněz, tak ze zdi sundají ručně dělanou výšivku, navzdory tomu jak je krásná, a nahradí ji něčím, co je vyrobeno v továrně a prodává se v obchodě. Jakmile se rozloučí s chudobou, vzdají se i bohatství, které jim chudoba přinesla. Touto cestou zmizela tradiční hudba z vesnic na území Maďarska.“