Katalánská hudba revival nepotřebuje. Neztratila nic, co by bylo potřeba obnovit.
Jižní národy oslavují život daleko častěji a přirozeněji, což se promítá i do tamních městských festivalů. Když tedy město na tři dny ožije hudbou, rytmus každodenních činností nahradí rytmy jiné a všichni jsou naladěni na stejnou notu, představuje to daleko menší posun oproti rutině, než u nás na Severu.
Fira Mediterrania – jak se jmenuje podzimní festival a veletrh v městečku Manresa u Barcelony – nabízí vedle hudby i leccos navíc. Denní program obsahuje pouliční akce a divadlo, a letos dokonce i pouliční kulinářské umění. Večerní produkce se odehrávají v místních sálech i vytápěných stanech pro tuto příležitost vztyčených. Z mezinárodních hvězd tu vystoupila například Souad Massi z Francie a Elena Ledda ze Sardinie, ale pro místní publikum byl hlavním hudebním magnetem Pep Botifarra, písničkář z městečka Xativa poblíž Valencie a svérázná antihvězda hudby, která vychází z katalánských kořenů.
Botifarra začínal jako pouliční zpěvák, a i dnes byste na první pohled tipovali, že je to pošťák či správce parkoviště. Jakmile začne zpívat, vše se změní. V jeho projevu jiskří humor, osobní kouzlo i ledabylá elegance, tento pouliční hudebník zkrátka patří do třídy moderních trubadúrů. Místní znalci tvrdí, že osobnost, která by tak silně oživila tradiční písně z regionu tak kulturně bohatého jakým je Valencie a Katalánsko, tu zatím nebyla – tedy do té doby, než přišel Botifarra. Doprovázejí ho dvě středozemské loutny, kytary a perkuse. V repertoáru má žánr cant de batre, což znamená ,zpěv s rytmem‘, sofi stikované severošpanělské tance jota, které mimochodem inspirovaly klasické skladatele George Bizeta či Ference Liszta. A pokud některé jeho písně znějí jako dětské říkanky, není v tom ani kapka podbízivosti. Cizinec tuší, že v těch zpola povědomých, zpola nesrozumitelných katalánských slovech je zakódován úžasný vtip a nadhled, i když celek pro něj zůstává rébusem.
Zcela zásadním kulturním hlavolamem byla sestava Veus i Paraules, opět z Valencie. Město i stejnojmenný region leží jižně od Barcelony, a s Katalánskem sdílí nejen jazyk, ale temnou historii čtyř dekád Francova totalitního režimu, kdy regionální jazyky i kultura přežívaly v ilegalitě. Žánr cant d’estil, tedy ,zpěv ve stylu‘ měl kdysi ve Valencii podobnou roli jako naše koledy. Hudebníci chodili dům od domu a zpívali oslavné písně výměnou za pohoštění. Na rozdíl od českých koled ale písně na místě komponovali, tedy improvizovali. Tato tradice je dodnes běžná v zemích Středozemí i Latinské Ameriky, v Brazílii, Argentině, i na Kubě, kde správný sonero rozvíjí text dle okamžité situace. Něco podobného ostatně nedávno předvedl v prosinci v pražské Akropoli Manu Theron ze skupiny Lo Cor de la Plana, kdy publikum vtáhl do hry tím, že oksitánské čifrancouzské verše míchal se vsuvkami v češtině i angličtině.
KOLEDA JAKO SATIRICKÝ EPOS
V případě cant d’estil jsou ovšem zpěvák – cantador – a improvizující básník – versador – dvě různé osoby. Zatímco cantador musí ovládat téměř operní ornamenty i syrové výrazivo připomínající fl amenco, versador reaguje na okamžitou situaci, a své textové nápady transformuje do předem daného schématu: každá sloka má 5 veršů, se strukturou rýmů A B A B A. Slova pak během mezihry našeptává cantadorovi do ucha. Snadno si představíme, jak v minulosti vznikaly tímto způsobem květnaté chvalozpěvy na hostitele koledníků i jeho rodinu. Jak tedy vypadá dnešní tvář žánru, je to zakonzervovaná fosílie anebo naopak živoucí proces, který drží kontakt s dobou?
Na You Tube najdete slušný výběr zachycující cant d’estil jako pouliční umění, stačí zadat jméno nejpopulárnějšího cantadora: Josep ‚Apa‘ Aparicio. Videozáznamy zachycují i nepřehlédnutelnou postavu versadora-našeptávače, Josemiho Sancheze. Ten je druhým povoláním etnograf, zpracoval obsáhlou antologii žánru pokrývající období 1915–1996. Oba dva vystoupili v Manrese s rozšířeným ansámblem, dvěma zpěvačkami a dechovou sekcí, která pětiveršové sloky efektně rámovala a zvukem připomínala felliniovskou pouliční kapelu. Valenciánské koledy se tentokrát proměnily v šokující politický komentář. V úvodu koncertu Sanchez sdělil téma: korupce, absurdní situace v médiích, zatímco španělská státní televize je zadarmo, katalánská je zpoplatněná. Na podiu pak přímo před očima diváků rozvinul epos, jehož průběh publikum interaktivně dolaďovalo. Následující ráno měly místní noviny palcové titulky: corrupció. Versador tedy skutečně zvolil téma dne.
SANTA PAELLA
Silný posun oproti našim folklorním festivalům jste mohli sledovat i ve dne. Ulice zaplnily průvody: excentrické kostýmy a masky, davy hlučných bubeníků. Nejnápadnější byly mechanické loutky, alegorické vozy s pyrotechnikou a obrovití draci a ještěři, kteří projížděli hlavní třídou a v pravidelných intervalech prskali oheň a dým. To vše patří ke katalánské tradici, stejně jako Gaudího architektura či paella.
Této pochoutce byl dokonce věnován pouliční happenning. Náměstí Plaça Gisbert leží mimo centrum a patří v Manrese spíš k těm tišším místům. Odpoledne v předposlední den festivalu tu ale bylo nebývale rušno, pod podiem vidíme dvě obrovské dvoumetrové pánve, v nichž se vaří paella, rýžový pokrm oblíbený v celém Španělsku. Člen divadelně performerské skupiny Compartir Dona Gustet má dnes roli šéfkuchaře. „Tohle je paella dle klasického receptu z Valencie, což je kořen všech těch dalších variant. Původní paella není z ryb, ale z králíka a kuřete. Důležité je, že se vaří na ohni ze dřeva, protože aromatický kouř chuť jídla dotváří. Doporučuje se dřevo z pomerančovníku, mandlovníku, jehličnatých stromů. Zajímavé je, že k téhle autentické paelle se nepodává omáčka alioli na bázi česneku a olivového oleje, s níž se paella jinak zcela běžně servíruje.“ A později, když vypnu mikrofon, mě upozorní na politický kontext: ve Valencii i Kalatalánsku se mluví dvěma variantami téhož jazyka, a pokud se tedy někde píše, že se jedná o jazyky rozdílné, jsou za tím politické síly, které se snaží oba regiony separovat. Když je paella hotová, pánve se chopí šest mužů a žen a odnášejí ji přes ulici do odsvěceného kostela, kde program pokračuje: v téhle chvíli se už pokrm jmenuje Santa Paella, a je servírován více než stočlennému publiku.
Na festivalu proběhla i prezentace projektu Coetus, který lze s trochou licence přirovnat k našemu Sletu bubeníků. Sestavu tvoří perkuse i hráči ze všech regionů Ibérie, ale na rozdíl od Sletu nejde o bubnová sóla, rytmy jsou propojené s písněmi. Hostem sestavy jménem Orquesta de percussion Iberica je například zpěvačka La Chica, která před dvěma lety koncertovala v Praze na United Islands. Překvapením a hvězdou alba Coetus je Sílvia Pérez Cruz, ve svých šestadvaceti letech zpěvačka s překvapivě širokým stylovým záběrem, její stránky na MySpace ji zachycují v jazzovém repertoáru Billa Evanse i v živelných nahrávkách inspirovaných flamenkem.
Sortiment perkusí této sestavy pokrývá celý list papíru, v nabídce má čtvercové tamburíny, chřestidla z kostí, tance na pět osmin, i zabijačkové katalánské písně Sa Xibomba z ostrova Mallorca. Jejím iniciátorem a šéfem je zpěvák Eliseo Parra. Ty, kdo ho dnes znají jako respektovaného znalce tradiční hudby, určitě překvapí, že začínal v rockové kapele, pojmenované Mi Generacion dle slavného hitu The Who. Později objevil jazz a hudbu Karibiku a až poté se dopracoval k lidové hudbě Španělska, kterou pak studoval na vesnicích jako sběratel.
LA RUMBA CATALANA
Výčet katalánských stylů by nebyl kompletní bez rumby, což je termín s odlišnými, i když spřízněnými významy v závislosti na lokalitě. Na Kubě označuje celou rodinu rytmů, v Kongu kytarovou taneční hudbu s kubánskými vlivy, a v Andalusii jednu z forem flamenka. Katalánskou rumbu v Manrese prezentovala skupina Dijous Paella, která jakoby všechny ty tři definice rumby propojovala, včetně Afriky i salsy. Katalánská rumba se utvářela jako globální fúze už dávno předtím, než se vžil termín world music. Alexandre d’Averc z Barcelony to popisuje v seriozním flamenkovém portálu www.flamenco-world.com:
„Přehlížená jako nezákonný žánr, sotva dost dobrý k doprovodu svatby či dokonce pijácké sešlosti, vzdálená a nechtěná sestřenice flamenka. Promiskuitní hudba, vzpírající se jakýmkoli snahám o klasifikaci. Hybridní, věčně těkavá a proměnlivá povaha katalánské rumby byla důvodem k podezíravým pohledům už od jejího zrození.“
Její kořeny sahají do 17. století, kdy se v Barceloně usazovali romští přistěhovalci z jižních, španělsky mluvících oblastí, zpravidla to byli obchodníci se starožitnostmi a textilem. Počátkem 20. století se už natolik integrovali, že mluvili katalánsky. Ale migrace pokračovala dále do Francie. Romskými muzikantskými komunitami je známý Perpignan ve francouzské části Katalánska, Montpellier i oblast La Camargue v ústí řeky Rhony, kde katalánská rumba inspirovala jednu z nejúspěšnějších romských kapel vůbec, Gipsy Kings.
FLAMENCO S AFRICKOU TVÁŘÍ
Zatímco v Manrese probíhala Fira Mediterrania, neméně zajímavá událost se konala v barcelonském Palau de la Musica, Paláci hudby, kulturním svatostánku, který je pro Katalánce podobným symbolem, jako pro nás Národní divadlo. Tato architektonicky výjimečná budova působí na cizince stejně mimozemsky jako stavby Antoni Gaudího a vznikla před sto lety pro potřeby pěveckého sboru. Dnes se tu hraje klasika, jazz i další žánry včetně flamenka té nejvyšší úrovně. O prvním listopadovém víkendu zde prezentovala svoji novinku Concha Buika, zpěvačka balad, která už čtyři roky patří ke stoupajícím hvězdám španělsky mluvícího světa, a díky svému původu spojuje dvě kultury, andaluské flamenco a černošskou Afriku. Její předkové pocházejí z Rovníkové Guineje, bývalé španělské kolonie, neblaze známé represivním režimem, její otec do Španělska přišel jako politický uprchlík. Buika – jak ji zkráceně říkají Španělé – se narodila v Palmě na Mallorce a vyrůstala v prostředí romských flamenkových hudebníků, mezi nimiž byla jedinou černoškou. Začínala jako muzikálová zpěvačka, prošla obdobím elektroniky a house, v kasinech Las Vegas se živila věrným napodobování Tiny Turner. Sama sebe označuje za bytost bisexuální a třírozměrnou, její aféry s partnery obou pohlaví jí přinesly ve Španělsku bulvární popularitu, ale Buika bere svoji orientaci i jako symbol. Album El último trago, Poslední drink, které v Palau de la Musica křtila, věnovala Chavele Vargas. Buika na albu skládá hold ženě, která jako první dodala mexickým songům ranchera ženský pohled, ale přitom se oblékala jako muž, kouřila doutníky, silně pila, držela zbraň, a ve svých 81 letech se otevřeně přiznala, že je lesbička.
U nás je Chavela Vargas známé hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve fi lmu Frida. Tato diva terrible španělsky mluvícího světa se narodila v Puerto Ricu, ale velkou část života strávila v Mexiku, k uměleckému comebacku jí pomohl její velký fanoušek, španělský režisér Pedro Almodóvar, který ji v jejích 83 letech poprvé uvedl do newyorské Carnegie Hall.
Buika říká, že album natočila jako dárek k jejím 90. narozeninám, které Chavela Vargas oslavila loni: „Poprvé jsme se setkaly před šesti lety, měly jsme stejného manažera, a ten mi tehdy zařídil, že jsem měla vystupovat před ní. Ale Chavela Vargas trvala na tom, že mě musí nejdřív slyšet. Já dostala trému, hlas se mi třásl, jí se to nelíbilo a poslala mě domů.“ Obě zpěvačky se spřátelily až později. Když Buika vystupovala v Mexico City, Chavela Vargas za ní po koncertě přišla, objala ji a řekla jí: „Ty jsi moje černošská dcera.“
Hlasově bývá Buika někdy přirovnávána k americké jazzové zpěvačce Nině Simone, ale její projev je daleko víc španělsky emotivní, někdy až k samé hraně únosnosti. Latinskoamerický podtext alba El último trago ještě zesiluje účast kubánského pianisty Chucho Valdése, jehož ale v Barceloně zastupoval Iván Melón Lewis. Mimochodem, není to první hudební spojnice mezi Kubou a světem fl amenka. O několik let dříve vystoupil v témže sále Diego El Cigala, jeden z mistrů fl amenkového cante jondo, s tehdy 85letým Bebo Valdésem, což je víc než shoda náhod: Bebo je otcem Chucho Valdése.
GEORGE ORWELL V BARCELONĚ
Palau de la Musica je navzdory své architektonické výjimečnosti těsně obestavěn budovami a tím i bohužel zamaskován. Stojí hned pod centrálním náměstím Plaça Catalunya v těsném sousedství barcelonského Starého města, Barri Gotic. Když proniknete do labyrintu jeho uliček, kde se kapsáři střetávají s policejními hlídkami i zvědavými turisty, objevíte náměstíčko s překvapivým názvem: Plaça George Orwell. Jména literátů anglosaského světa nejsou v barcelonském místopisu nijak častá, proč tedy právě Orwell, známý jako kritik totality, autor sci-fi románu 1984 a Farmy Zvířat, bajky parodující diktátory?
Orwell skutečně v Barceloně pobýval, do Katalánska přijel jako dobrovolník v době občanské války, o čemž pak napsal knížku Homage to Catalonia (Hold Katalánsku). Na hlavním bulváru La Rambla, kde dnes stojí elegantní Hotel Rivoli Ramblas, byl tehdy hlavní štáb anarchistů, Orwellova základna. Pamětní deska připomíná vůdce strany, který byl odveden a zastřelen. O dům dál je dodnes v provozu Café Moka. 
Orwell popisuje, jak ho v roce 1937 obsadily Francovy milice Guardia Civil, zatímco on je spolu s ozbrojenci katalánské POUM, Spojené dělnické marxistické strany, ostřeloval ze střechy protějšího a dodnes fungujícího divadla Poliorama. Na zdech jsou stále zřetelné následky střelby. I když protifrancovští republikáni během své krátké vlády znesvětili řadu náboženských budov, Gaudího barcelonské veledílo Sagrada Familia ušetřili, prý pro uměleckou hodnotu. Orwell tento názor nesdílel, a v Homage to Catalonia píše: „Moderní katedrála je jedna z těch nejobludnějších staveb na světě… Myslím si, že anarchisti projevili nedostatek vkusu, když budovu nevyhodili do povětří v době, kdy k tomu měli příležitost, i když tehdy vyvěsili červenočerný prapor mezi jejími věžemi.“
Symbolem absurdních rozporů mezi idejemi a jejich následky je i samotná Plaça George Orwell, kterou sledují kamery umístěné zde evidentně kvůli kapsářům a zlodějíčkům. Na jejich přítomnost varovně upozorňuje modrá výstražná tabule, kterou jednu dobu doplňoval i plakát za výlohou obchodu. Byla na něm Mona Lisa s obláčkem „Big Brother is Watching You!“