Podivínské blues Hazmat Modine

S NEWYORSKÝMI EXCENTRIKY O TAJ MAHALOVI I CHARLIE PARKEROVI
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.

Na ten nástroj také hrajete, anebo se jedná jen o atrapu?
Wade Schuman
(foukací harmonika, zpěv): Dnes je to historický exponát, vyráběl se někdy v roce 1924. Jako harmonika je to šmejd, ale senzačně vypadá. My jsme si ho vybrali jako znak kapely, protože nás jako excentrický hybrid v určitém směru reprezentuje. Harmoniky jsem sbíral, takže o nich něco vím. Zlatá éra foukacích harmonik nastala ve dvacátých letech minulého století, člověk narazil na nejrůznější kuriozity. Výrobci tehdy zkoušeli všechno možné, třeba kombinaci několika korpusů. To bylo ještě předtím, než se jednotlivé nástroje unifikovaly, takže existovala spousta kříženců, úchylek, instrumentálních zrůd. Všechno bylo potřeba vyzkoušet, érou bezbřehé rozmanitosti procházely i další nástrojové rodiny. Právě tehdy se například rozšířil sarusofon, bassaxofon či dokonce kontrabas saxofon.

S jakou hudbou jste vyrůstali?
Wade:
U nás v kapele máme každý trochu jiné zázemí, ale já jsem vyrůstal s předválečným blues a hudbou 20. a 30. let. Můj bratr byl o sedm let starší a hrál na piano, a já jsem tedy od školních let poslouchal boogie woogie a stride piano, později jsem hrál tradiční hudbu východní Evropy a také klasický rock 60. a 70. let.10Hottentot_PodivinskeBlues1
Randy Weinstein (foukací harmonika): První hudba, která mě doopravdy zajímala, byl moderní jazz, tedy počínaje bebopem, a když jsem začal studovat v Chicagu, tak mě pohltilo chicagské blues – na rozdíl od Wada, který se zajímá o ty dřívější podoby. Dostal jsem se k několika vynikajícím hráčům, kteří navazovali na klasického harmonikáře Little Waltera a další staré mistry, z nichž každý měl vlastní rukopis. Mezi bluesmany měl Little Walter podobně epochální vliv jako třeba Charlie Parker mezi jazzmany. On definoval pravidla a muzikanti, kteří přišli po něm, je přijali.

Není to trochu odvážné srovnání? Někdo by možná řekl, geniálního jazzmana nemůžete stavět vedle nějakého harmonikáře z bluesových barů.
Randy:
Mezi oběma hudebníky jsou i hlubší souvislosti, Little Waltera totiž ovlivnili právě saxofonisté, a to jak jazzoví, tak i rhythm & bluesoví. To, co hrál někdy od roku 1958, bylo po stránce rytmu a frázování ovlivněné bebopem. Little Walter byl o deset let mladší než Charlie Parker, ale oba zemřeli v raném věku kolem 35 let. Ještě předtím, než začal hrát blues, byl Little Walter hodně všestranný, dokázal zahrát cokoli na jakýkoli nástroj. A navíc dokázal udržet krok s jakýmkoli jazzmanem, hrál neuvěřitelně dlouhé linky. Blues bylo v té době v Chicagu tak populární, že v bluesbandech hledali obživu jazzmani. Mezi chicagskými bluesmany byla tedy spousta muzikantů, kteří původně hráli jazz.

A Walter také ovlivnil celou generaci bělošských hráčů, patřil k nim Paul Butterfield, Charlie Musselwhite.
Wade:
Butterfield byl první, kdo měl v kapele bělochy i černochy a pronikl před širší publikum. Tehdy ho považovali za radikála.

Ve vaší sestavě je i tuba, pro blues velmi atypický nástroj. Jak se vlastně člověk stane bluesovým tubistou?
Joseph Daley
(tuba): Vyrůstal jsem v New Yorku, moji rodiče zpívali v kostele, takže jsem získal téměř klasickou hudební průpravu, a ve škole jsem poslouchal americké dechové orchestry, například Johna Philipa Sousu. Když jsem později získal stipendium na Manhattan School of Music, pohyboval jsem se mezi klasikou, jazzem a latinskou hudbou, hrál jsem doprovod na tubu a sóla na trombon, což je ideální nástroj do latinské hudby. Když jsem se setkal s Howardem Johnsonem, to je fenomenální americký hráč na tubu, viděl mě, jak oba nástroje střídám, a vysvětlil mi, že i na tubu se dají hrát krásná sóla. Ukázal mi, že to je možné a jak se to dělá, protože improvizovat na tubu, to vyžaduje zcela specifickou přípravu. Howard mě seznámil s jazzmany, a spolu s ním jsem hrál s Taj Mahalem, to byla skvělá průprava.

Natočili jste s Taj Mahalem nějaká alba?
Joseph:
Ano, v době kdy měl slavnou sestavu se čtyřmi tubami, live album The Real Thing v roce 1971.

Pro zvuk vašich harmonik je těžké hledat paralelu – snad s jedinou výjimkou, a tou je švédská skupina Urban Turban, která vznikla před patnácti lety. Skandinávská bluesová scéna byla v minulosti vůbec plná překvapení – dostali jste se někdy do kontaktu?
Joseph:
Když jsem v 1973 přijel poprvé do Evropy, zdejší kapely zněly hodně odlišně, ale teď už je svět daleko menší, lokální styly jsou víc propojené. Ale některé rozdíly zůstávají, třeba nejlepší bubeníci z Afriky jsou ti, kteří se usadili v Evropě.

ÍRÁNSKÉ DELIKATESY V KREMŽI
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných íránských hudebníků.
Tím byl Hamid Motebassem, hráč na strunné nástroje tar a setar, a především skladatel a mistr improvizace. Žije v Holandsku a vede dva asnámbly: Dastan, který natáčí se zpěvačkou Parissou, a Mezrab, s nímž doprovázel zpěváka Salar Aghili v Kremži.
Repertoár vycházel z tradičního íránského systému, v němž je důležitá jak znalost pravidel, tak umění improvizovat. 10Hottentot_IranskeDelikatesy2Byl to kouzelný a vzrušující večer, navzdory tomu, že pro evropského posluchače je íránská hudba zatím méně dostupná a tím i hůře stravitelná. Se zatajeným dechem sledovali posluchači poetická vyznání a epické příběhy, jejichž obsah si mohli jen domýšlet. Ale i jazyková bariéra může být k něčemu dobrá: soustředíte se na hudební stránku a snažíte se dešifrovat, odkud se vlastně bere ta síla, když kapela hraje podle úplně jiných pravidel, než je v Evropě zvykem. Hlavní rozdíl mezi hudbou Západu a středního Východu je v systému. Zatímco základem západní hudby je tónina, ve východních zemích má tuto funkci mód, označovaný v jednotlivých zemích maqam, mugham či dastgah. Kalifornská muzikantka Mimi Spencer podává pro Evropana srozumitelné vysvětlení: maqam je něco víc než stupnice a něco méně než melodie. Následující rozhovor vznikl po koncertě ansámblu Mezrab v Kremži, odpovídal Ramin Azimian, hráč na basovou loutnu bamtar.

Z celého večera vzbudila největší respekt dlouhá suita. Z čeho se vlastně skládala?
Ze tří písní a několika dialogů mezi zpěvem a hudebním nástrojem. Podkladem písní byla nejen poezie klasických básníků jako například Rumiho či Hafeze, a také moderních autorů. Celá suita byla v jednom modu, jemuž se v Íránu říká dastgah, a měla několik modulací. To byly ty jemné změny, které posluchače tolik přitahovaly, možná i proto, že je doprovázely také změny v rytmu.

Lze nějak stručně vysvětlit systém íránské hudby?
Základních modů je celkem sedm, a vedle nich existuje pět vedlejších, každý z nich obsahuje několik desítek gusheh, což je elementární melodická struktura, která může mít délku od několika vteřin do dvou minut. A celá ta obsáhlá množina modů a melodií, tedy úplný systém íránské hudby, se jmenuje radif.

Vy hrajete téměř neustále ve světě, předpokládám tedy, že nežijete v Íránu?
Všichni jsme se v Íránu narodili, ale Hamid Motebassem, podobně jako druhý hráč na setar Pejman Zahedian a bubeník Pasha Karami se usadili v Holandsku. Já žiju v severním Německu a v Íránu jsem nebyl už dvacet pět let. Jediným účinkujícím dnešního večera, který žije v Íránu, je zpěvák Salar Aghili.

A je možné v Íránu slyšet to, co jste hráli dnes večer?
Tam se hraje spíš tradičněji. Motebassem je v tomto srovnání velmi moderní a ve světě respektovaný tvůrce. Za album, které natočil s ansámblem Dastan a zpěvačkou Parissou získal ve Francii cenu Akademie Charles Cros.

ÁZERBAJDŽÁNSKÝ MUGHAM
Íránské hudební tradici je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Íránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu.
Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940 –1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazz prosperuje – stačí se podívat na YouTube.
Ázerbajdžánský hudební systém mugham – podobně jako hudba Íránu – klade důraz na improvizaci, což vysvětluje i jazzové úspěchy tamních muzikantů. Další příčinou může být nafta z Kaspického moře. Díky ní se hlavní město Baku stalo už na konci 19. století kosmopolitním podnikatelským centrem. Ázerbajdžánská hudba pronikla na komerčně vydané hudební nosiče už kolem roku 1910, hudebník a básník Vagif Samadoglu píše, že jazz se v Baku10Hottentot_Azerbajdzansky3 hrál už na počátku sovětské éry. V době Stalinových represí postihly zákazy nejen jazz, ale dokonce i hru na saxofon, saxofonové sólo v Ravelově Boleru se tehdy podle Samadoglu muselo hrát na fagot. Šance pro mugham jazz tedy přišla až po Stalinově smrti.
Jak ale zní klasická hudba Ázerbajdžánu? Dobrým příkladem je ansámbl Sari Gelin, jehož album, natočené na Státní umělecké akademii v Baku, vyšlo letos v mezinárodní distribuci značky ARC. Sestavu tvoří pět hráčů na tradiční nástroje: tar, ostrým zvukem připomínající buzuki, orientální housle kemenče, píťalu zurna a perkuse. Své jméno, Sari Gelin, si hráči vybrali podle lidové písně a legendy, s níž se v různých verzích setkáváme také v Arménii a Turecku, a která je kavkazskou obdobou tragického příběhu Romea a Julie. V překladu znamená Sari Gelin Žlutá dívka a tématem písně je skutečně žena se světlou pletí, modrýma očima a světlými vlasy. Tento etnický typ se mezi Ázerbajdžánci kupodivu vyskytuje, i když velmi zřídka, a je spojován s původním osídlením takzvanými Kavkazskými Albánci. Ti ovšem se současnou Albánií neměli nic společného. Jednalo se o antické království, které přijalo křesťanství přibližně v téže době, jako sousední Arménie, ale v 7. století bylo zničeno arabskou invazí. Dodnes se na území Ázerbajdžánu dochovaly pozůstatky křesťanských chrámů a klášterů.
Hudba Ázerbajdžánu rozeznává – podobně jako íránská – dvanáct základních modů, zvaných mugham, termín dastgah tu ale na rozdíl od Íránu znamená suitu. Jak se jednotlivé módy liší? Vysvětlení najdeme ve vzpomínce z dětství Azizy Zadeh: „Jednou můj otec improvizoval na piano v mughamu zvaném shur, spojovaném s hlubokými a smutnými emocemi. Když hrál, rozplakala jsem se, nikdo nevěděl proč. Ale moji matku napadlo, že to může být hudbou. ‚Vagife, nechceš prosím tě změnit mugham? Zkus třeba rast.‘ Rast je mod vyjadřující radost a optimismus. Na tvářích jsem měla ještě slzy, ale moje tělo se už začalo pohybovat v dětském tanci. Matka si té reakce všimla a požádala otce, aby se vrátil zpátky do mughamu shur. Znovu jsem začala brečet, a když přešel do rastu, zase jsem tancovala.“ V Íránu i na Kavkaze se používají obdobné nástroje, které ale mohou mít odlišnou regionální podobu. Íránské loutny byly předchůdcem indického sitáru, jehož jméno vzniklo z perského seh tar, což znamená „tři struny“. Třístrunný íránský setar skutečně existoval, ale před 250 lety byl rozšířen o čtvrtou strunu. Od nejznámějšího východního strunného nástroje, arabské bezpražcové loutny oud se podstatně liší: má menší ozvučnici, dlouhý krk, a pražce, které jsou ovšem pohyblivé, takže ladění lze přizpůsobit odlišným modům. Loutnu tar od setaru poznáte na první pohled podle tvaru ozvučnice, tvořené jedním vydlabaným kusem dřeva se dvěma dutinami, jejichž obrys připomíná číslici 8. Tři páry melodických strun, na které se hraje trsátkem z kosti, doplňuje – podobně jako u sitáru – pět či šest rezonančních strun. Na ty se nehraje, ale pasivně se rozezvučí zvukem melodických strun, a tón nástroje se tím posune do ostře kovové barvy. Housle kemenče jsou příbuzné bulharské gadulce a krétské liře. Hraje se na ně ve svislé poloze, krk nástroje prochází ozvučnicí a vytváří bodec, který se opírá o koleno.
Arménský hráč Djivan Gasparyan ve světě zpopularizoval šalmaji příbuznou píšťalu, rozšířenou i v okolních zemích. V Arménii je známá jako duduk, v Ázerbajdžánu jako balaban a v Turecku jako mey.

NEZNÁMÁ TVÁŘ ARMÉNIE
Djivan Gasparyan – který se v těchto dnech dožil 80 let – vytvořil světovou image arménské hudby: osamělý kmet hraje teskné melodie na nástroj, který svým zvukem připomíná lidský hlas. Poněkud odlišnou tvář arménské hudby10Hottentot_NeznamaTvar4 ukazuje album Arakatz, které vydala francouzská značka Buda. Sestavu Les Maitres de Musique d’Armenie tvoří zpěvačka Anna Mayilian, dva hráči z Arménie a dva Arméni narození v Ázerbajdžánu. Všichni žijí ve Francii, v repertoáru mají lidové i sakrální písně. Několik skladeb pochází z nejvýznamnější arménské sbírky, kterou pořídil páter Komitas. Vystudoval muzikologii v Berlíně, a několik let strávil sběratelskými cestami mezi arménskými komunitami na území Turecka. Ještě před genocidou roku 1915 se mu tak podařilo zachytit hudbu, která by jinak nenávratně zmizela spolu s milionem vyvražděných Arménů. Udává se, že Komitas zachytil 1500 písní. K zápisu použil arménskou notaci khaz, která vznikla v 9. století a kombinuje písmo i znaky zvané neuma, jimiž se zapisuje gregoriánský chorál. Album Arakatz zachycuje i skladbu nejznámějšího arménského trubadúra z 18. století, jímž byl Sayat Nova. Ten strávil část svého života jako diplomat na dvoře gruzínského krále, zpíval arménsky, gruzínsky i persky.

Přidat komentář