Esoasisi

Kdykoli je řeč o západočeském triu, jehož název neskrývá dvojici zakladatelů, dříve či později dojde na Esgmeq. Kapelu, kterou mnozí považují za naši nejlepší punkovou partu v historii, a to přestože vlastně nehrála punk. Kapelu, o které kolují historky, vedle kterých blednou i biografie největších rockových zhýralců. S Esgmeq naprosto hudebně odlišné Esoasisi pojí nejen osoba frontmana Jiřího, kterému léta nikdo neřekne jinak než Sisi, ale především jeho poezie. esoasisi_1Texty, které mají k optimismu stejně daleko, jako je z Krymu do Paříže. „Písničky Esoasisi jsou syrový jako zaplivaný nonstopy a rezavý jako starý hřebíky,“ charakterizují je vydavatelé ze Silver Rocket, a není to kupodivu ani trochu přehnané.
Zrodu předcházelo setkání s Honzou, jinak bubeníkem další nemálo hlučné party, plzeňských emo-hardcoristů Esazlesa. Ten už ve své mateřské kapele občas sáhl na klávesy, ale klavíristou na plný úvazek se stal až se Sisim. „Potkávali jsme se v Chebu ve zkušebnách mnoho let nazpět, ale poznali jsme se až v Plzni v roce 2013, kde jsme chodili do stejné restaurace na různé nápoje,“ rekapituluje Honza. „Trochu to trvalo, protože jsme se míjeli – jeden chodil odpoledne a druhý až večer.“
Začali ve dvou, pouze klavír a neučesaný zpěv, někde možná spíš jen rezignované vypravěčství. Tak trochu šanson, tak trochu bar někde na konci světa, kde naděje už vyhasla. Honza, který je mimochodem o dost mladší než Sisi, hraje nervně, s klávesami se nemazlí, spíš jsou pro něj něco jako zbraň. Logicky se nabízí vliv Filipa Topola. „Psí vojáky máme samozřejmě rádi a s přirovnáváním jsme počítali, hlavně potom, co Filip Topol zemřel. Ale větší vztah máme třeba k Marku Brezovskému, což je fenomenální slovenský skladatel.“ Vedle backgroundu obou zúčastněných i podobné spády lehce vysvětlují, proč nové spojení těžko někdy půjde cestou cílevědomé kariéry a dobývání společenských i ekonomických met. Na to jsou totiž příliš baladické a operují s tématy jako je osamění, zoufalství, strach i pocit bezvýchodnosti.
esoasisi_2Objevují se v nich i sebevražedné úvahy, ale až obdivuhodně se daří nepřepadnout přes zábradlí patosu. Byť se na něm občas až lehkomyslně tančí. Není ale tajemstvím, že Sisi má leccos odžito, vypito a zkonzumováno, a že ví, o čem mluví. Právě jeho divoká minulost i zážitky, kterým se jiní vyhýbají obloukem, všemu dodávají autentičnost i uvěřitelnost.
Původní dvojici po čase doplnil ženský element. „S Bárou jsme se znali z plzeňských koncertů, až jsme se v jednom z plzeňských nonstopů dozvěděli, že hraje na housle a pochází z povodí Ohře.“ Nutno dodat, že kromě tahů smyčcem Bára občas svým hlasem i prosvětluje Sisiho chmurné vize, ale zároveň posiluje dojem zranitelnosti, který z jeho textů vyvěrá. To, že v recenzi na metalovém serveru se objeví slovní spojení „esence ryzího lidství“, není náhoda. Koncem roku 2014 se objevil na značce Silver Rocket sampler SRR 66, obsahující skladbu Čas, s počátkem letošního léta pak následoval vlastní nosič – dnes už neobvyklý formát desetipalcového vinylu, se skromnou porcí šesti písniček. Název vyseknutý z jednoho textu… to se lehce říká nám, do příběhu zapadá více než logicky. Stejně jako to, že na scéně, kde se trojice pohybuje, působí mezi hlučnými kolegy trochu exoticky. „Problémy s tím nemáme, hrajeme v klubech mezi hlasitejma kapelama a zároveň v knihovnách, kostelech a galeriích,“ shrnuje výhodu Honza.
Možná není náhodou, že se v dnešní době, kdy se prohlubují společenské příkopy, hledá se smysl života, z dekadence či přežívání se často stává životní program a psychologové i psychiatři mají plné čekárny, objevila právě taková kapela. Protože dá se s vědomím beznaděje vůbec existovat? „Naděje není zásadní, důležitý je smíření. Žije se nám vcelku dobře,“ má Honza bleskurychlou odpověď.

Přidat komentář