Fantastic Negrito: Hudba, která spojuje, má smysl

Americký hudebník se somálskými kořeny Xavier Amin Dphrepaulezz vystupuje pod uměleckým jménem Fantastic Negrito. Když loni vystoupil na Blues Alive, měl na svém kontě jednu cenu Grammy v kategorii moderního blues. Druhou získal letos v únoru za album Please Don’t Be Dead, které právě v Šumperku představil. Fantastic Negrito má za sebou má pohnutý životní osud – pochází z přísné muslimské rodiny, povedlo se mu překonat závislost, ale v roce 1999 málem zahynul při autonehodě. Jeden z jeho mnoha bratrů zemřel při přestřelce na ulici. K hudbě se prý sám vrátil po delší pauze poté, co svému malému synkovi zkusil hrát na kytaru písně od Beatles.

 

Věnují se dnes vaše děti hudbě?

Díky Bohu ne! Jeden člen rodiny, který dělá hluk, stačí. (smích) Ale samozřejmě když se budou chtít děti hudbou zabývat, stoprocentně je podpořím.

 

Jak to tedy s tím vaším novým hudebním startem bylo?

Když jsem viděl reakci svého malého synka, uvědomil jsem si, že se chci hudbě věnovat znovu naplno. Pochopil jsem, jaký duchovní význam má hudba pro člověka. A to mě prosím naučilo malé dítě. V ten okamžik jsem nebyl jen hrdým otcem, ale byl jsem zároveň studentem, kterého vzdělává batole. Z jeho čistých a bezstarostných reakcí jsem se opravdu mohl učit.

Získal jste Grammy v kategorii moderního blues. Poslouchal jste blues už jako mladý?

Jako mladý jsem poslouchal především hip hop, ale líbili se mi třeba také The Clash. Nerozlišoval jsem mezi žánry, šlo mi spíš o sílu hudby obecně.

 

Blues jste tedy objevil relativně nedávno…?

Neřekl bych, že jsem blues objevil nedávno, protože blues má člověk v krvi. I lidé, kteří si myslí, že blues teprve objevili, je dávno mají v sobě. Ale je pravda, že například k soustředěnému poslechu nahrávek Delta blues jako žánru jsem se dostal až poměrně pozdě. V mladém věku jsem tomu nerozuměl. Takovou hudbu jsem mohl pochopit, až jsem měl něco odžito. Nebo přesněji poté, co se mi v životě leccos nepovedlo. Někdy si člověk musí projít těžkým obdobím, zažít spoustu trápení, a to jej pak připraví na to, aby byl schopný něco vnímat a ocenit.

Vyšel jste tedy z hip hopu. Další americký bluesman, Reverend Sekou, který v Šumperku vystoupil den před vámi, píše o hip hopu odborné studie. Mají tyto dva žánry podle vás něco společného?

Ty žánry na sebe navazují, jsou propojené. Spirituály, blues, jazz, soul, funk, rokenrol, house, disco… Blues tvoří kořeny, základ veškeré americké hudby. Platí to na sto procent, o tom nepochybujte.

 

Jsou pro vás důležité ceny jako Grammy?

Důležité je především to, že tvořím novou hudbu. A že je to hudba, která spojuje lidi. To má smysl. Grammy a další ceny jsou pěkné, ale větší význam má práce samotná. Když jsem nahrával svou první bluesovou desku, vůbec mě nenapadlo myslet na Grammy. A ani teď na ocenění nemyslím. Když cenu dostanu, je to skvělé, cítím se dobře. Ale důležité je jít potom zase do studia, tvrdě pracovat a tvořit něco nového. V to věřím.

V poslední době slýchám od hudebníků o tom, že se snaží svou tvorbou změnit svět k lepšímu. Má hudba takovou sílu?

Myslím, že zrovna teď je vhodná doba k tomu, aby byl člověk hudebníkem, věnoval se umění. Když jsem s tímto projektem před čtyřmi nebo pěti lety začínal, vzal jsem si kytaru, procházel jsem se ulicemi San Franciska a Oaklandu a hrál jsem lidem. Důležitou vlastností každého člověka je, že si může vytvořit pouto k ostatním lidem. Můžeme se podívat jeden druhému do očí a cítit bolest nebo radost, štěstí toho druhého. V tom je i síla hudby. Hudba může spojit křesťany, muslimy, židy, konzervativce, liberály, prostě všechny. To je na hudbě to nádherné. Hudba je důležitý nástroj. Kdykoli můžeme prostřednictvím hudby prosvětlit nějaké téma, dělejme to. Akordy a melodie jsou lepší než síla. Lidé na světě tak moc uplatňují násilí, a přitom se dá spolehnout na kreativitu a na umění spíše než na sílu. 

 

Proč jste vlastně své nejnovější album nazval Please Don’t Be Dead (Prosím, neumírej)?

Název Please Don’t Be Dead souvisí opět s tématem lidskosti a světa, ve kterém žijeme. Pocházím ze země, která v minulosti vždy vítala uprchlíky a hlásala svobodu, spravedlnost, mír, lásku. A to jsou věci, po kterých toužím a které dělají naši zemi zajímavou. Často se nám těchto věcí sice nedaří dosáhnout, ale je dobré o nich alespoň mluvit.

V dětství jste prý musel poslouchat pouze tradiční arabskou hudbu, zatímco rock jste měl zakázaný. Nezanevřel jste na hudbu, kterou vás otec nutil poslouchat?

Neodmítám žádnou dobrou hudbu. Poslouchám vše, co je kvalitní, a myslím, že se to odráží i na mých albech. Ničemu se nevyhýbám, nemám žádné hranice. Důležité pro mě je, aby vznikla kvalitní píseň. Nemusí to být zrovna blues. Hlavně že je to dobré.

 

Co vás nejvíc inspiruje při psaní písní?

Myslím, že mou největší inspirací je dívat se, co lidé kolem mě dělají, a přemýšlet, jak bych jim mohl pomoci. Kromě toho na světě žije tolik velkých umělců, kteří mě mohou inspirovat, a je tolik zajímavých míst, kam mohu cestovat… Česká republika, Polsko, Řecko, Anglie – všude je to zajímavé a inspirativní. Žijeme jako lidské bytosti na tomto světě a můžeme si navzájem pomáhat – ať už je člověk pekařem, hudebníkem, policistou nebo učitelem, každý se může spolupodílet na životě velké lidské rodiny. Když se přihodí nějaká tragédie v České republice, dotkne se to i mne. A problém v Detroitu ovlivní vás. Všichni totiž tvoříme jediný kmen. 

Přidat komentář