Farah Kaddour, bejrútská hráčka na buzuq (pozor, je sice příbuzný s buzuki, pořečtěnou maloasijskou verzí nástroje, ale bližší spíše sazu, včetně pražců po čtvrttónech), má za sebou pestrou minulost. Hrála s libanonskou kapelou Sanam hypnoticky ponurou fúzi blízkovýchodní hudby s rockem a elektronikou. S egyptským muzikologem, zpěvákem a hráčem na oud Mustafou Saidem se věnovala arabské klasické hudbě. A také vystupovala s Hansem Joachimem Irmlerem, spoluzakladatelem legendární německé experimentální rockové kapely Faust. Její sólový debut je ovšem čistě akustický. Nečekaná bohatost zvuku nástroje, zdánlivě subtilního drnkátka, a hlavně virtuozita samotné Farah tak dokonale vynikne. Album Badā ovšem není čistě sólovým recitálem. Ve dvou skladbách ze sedmi se přidává perkusista Ali El Hout, dříve spoluhráč Farah v Saidově kapele. Když se Ali opře do perského laditelného řámového bubnu daf, výsledkem je slušný „akustický tlak“. I když i v sólových kusech si Farah vystačí. Dokáže využít perkusivní kvality buzuqu. A na záživnosti a spádu nahrávky má zásluhu mistrovská práce s dynamikou, střídání náporových pasáží a kaskád tónů s hudební meditací.
Co do repertoáru se Farah nijak neomezovala, koncepci vlastními slovy vymezila takto: „Jde o cestu mezi zapamatovaným, improvizovaným a zkomponovaným.“ Jinak řečeno, svobodně poletuje po hmatníku tam, kam ji zrovna cit vede. Elegantně osciluje mezi tradičními levantskými motivy, odrážejícími odkaz pěkné řady etnik. Mezi kompozicí v reálném čase i autorskými kusy. Vůbec tu nemá smysl třídit mezi world music, soudobou hudbou a jazzem, i když potěšení mohou v nahrávce najít ctitelé všech těchto škatulat. Máte-li ze šťastnějších dob vzpomínky na Libanon, hudba hezky vystihuje atmosféru krajiny a svobodného rozletu, kdy se během pár hodin můžete vyšvihnout od prohřátého středomořského pobřeží po zasněžené vrcholky hor. A zase se spustit zpátky.