Fascinuje mě role prostřednice

stepankaŠtěpánka Balcarová (*1986), toť krásná výzva (naštěstí mizejícímu) mužskému jazzovému šovinismu. Virtuózně hraje na trubku. Založila kritikou i posluchači ceněná komba Inner Spaces a 4Step.Do svých sestav ji s chutí zvou mistři jako Karel Růžička. Jaromír Honzák naopak rád přijme pozvání do jejího projektu. Komponuje pro malé i velké sestavy. Vyučuje. A především pevnou rukou řídí big band Concept Art Orchestra. Taktovkou i organizačně. Iniciovala vznik autorské skupiny Prague Six a momentálně vyhlásila také skladatelskou soutěž. Renomé si stihla vydobýt za velmi krátkou dobu, dejme tomu od roku 2009, kdy vyšla první deska Inner Spaces a kdy kapela bodovala na polských festivalech Krokus Jazz či Jazz Juniors Krakow. Netřeba dalších důvodů, proč věnovat Štěpánce titulní rozhovor.

stepkaJste plodná autorka? A udáte vše, co napíšete?
Poslední dobou píšu, jen když vím, že se skladba udá (smích). Loni jsem autorsky spolupracovala například s rozhlasovým big bandem, Orchestrem Gustava Broma. Proběhly dva koncerty, v červnu na festivalu United Islands, kam jsem měla napsat tři nové skladby, a pro listopadový koncert další tři. To jsem považovala za úspěch. Napsala jsem také suitu inspirovanou obrazy Jana Zrzavého pro Euroradio Jazz Orchestra.

Takže žádný „vnitřní přetlak autorský“?
Ale ano, občas mě něco spontánně napadne. Ale není teď prostě čas psát do šuplíku.

Proč se ptám? Vyhlásila jste skladatelskou soutěž a vítězné kompozice nastuduje vámi vedený Concept Art Orchestra. A v roce 2014 jste dala dohromady autorský spolek The Prague Six, který také zásobí váš big band repertoárem. Nebyla jste v pokušení psát si pro svůj orchestr sama?
Ne. Mě tahle koncepce baví. Tím, že diriguji a řídím orchestr, nahlížím jiným autorům do partitury a mohu se od nich hodně naučit (smích). Myslím si, že je to dobré i po orchestr. Díky tomu, že zahrne více skladatelů, bude mít také větší publikum. Nejenže pestřejší repertoár zaujme více lidí, ale každý ze skladatelů má také svoje fanoušky, kamarády, příbuzné, což může působit blaze na pozornost věnovanou naší činnosti.
Samozřejmě mi dělá velkou radost, když se nazkouší moje vlastní věc. To je ohromná euforie. Ale opravdu mě fascinuje být prostřednicí pro skladby ostatních. Jak se hudba objeví doslova z ničeho! Nebýt našeho orchestru a naší výzvy, tak by konkrétní skladby vůbec nevznikly a to by přece byla škoda. A autoři si dávají mimořádně záležet, vědí, že jejich snaha nevyjde nadarmo. Stejně tak sólisté, ti zase vědí, že party jsou psány přímo pro ně. Když někdo píše sólový part pro Marcela Bártu, skládá mu ho doslova na míru, protože všichni víme, jak Marcel hraje. Záskoků je minimum, vše v Concept Art Orchestra má velmi osobní rozměr.

Už dorazily do soutěže nějaké partitury? Myslíte, že jich bude dostatek? A jakou čekáte úroveň?
Ještě než jsem soutěž vyhlásila oficiálně, ozvali se mi asi čtyři lidé jen na základě „ústního šíření“ zprávy. Některé autory, o kterých předpokládám, že by mohli napsat něco pěkného, jsem kontaktovala sama. Informace o soutěži se dostala nejen na jazzové oddělení JAMU a HAMU, ale také na oddělení klasické skladby na HAMU. Myslím, že by výsledek mohl být velmi zajímavý. Mohly by se objevit různé hudební přístupy, nejen ten jazzový. Nemám strach, že by se nesešlo dost kompozic. Na druhé straně, nečekám, že bychom byli zavaleni notami až příliš. Napsat skladbu pro velké obsazení není zase taková hračka, leckdo se výzvy nakonec lekne. Všechno stihneme s porotou poctivě projít.

Rozveďme ještě spolupráci s Bromovci. Jak k ní vůbec došlo?
Oslovil nás Český rozhlas, konkrétně Václav Vraný. Ten měl ideu, že Rozhlasový big band nastuduje nějaký soudobý, „umělečtější“ program, pro který bychom já, Luboš Soukup a Jan Jirucha připravili nové skladby. Koncertní premiéry skladeb se natáčely do archivu Českého rozhlasu. Pro mě šlo o úplně novou zkušenost, kdy jsem si neřídila big band hrající moje skladby sama, ale svěřila partituru někomu jinému.

Co na to druhá strana, členové orchestru?
Asi nebyli moc nadšení. Museli totiž mnohem více zkoušet a navíc věděli, že většina skladeb zazní na veřejnosti jenom jednou (smích). Ale v orchestru jsou samozřejmě výborní hráči, kteří vzali věc za svou.

Vaším nejúctyhodnějším výkonem a malým zázrakem v rámci zdejší scény, kde se big bandy „uživí“ většinou jen v rámci osvícených institucí nebo díky ochotě měnit se v plesové kutálky, je oživení Concept Art Orchestra. Jak vás vlastně napadlo obnovit v českém prostředí a se zdejšími hráči moderní big band, založený původně Edem Partykou při Hudební akademii v Katovicích?
Když jsem se před necelými čtyřmi lety vrátila ze studií v Grazu, začala jsem učit na Konzervatoři Jaroslava Ježka a hrát s pražskými muzikanty. Vše šlo poměrně hladce a já jsem začala mít strach, abych „umělecky“ neusnula na vavřínech. Stále mi něco chybělo. Měla jsem v té době zkomponováno několik kompozic pro jazzový orchestr a nechala jsem se tedy inspirovat situací v Grazu, kde má téměř každý skladatel svůj vlastní orchestr. Big band je ovšem většinou sestavený ze studentů školy, takže není tak těžké udržet ho finančně, protože studenti hrají většinou zadarmo. V Grazu funguje spousta autorských projektů a mně došlo, že mi právě takový big band chybí. V Česku něco takového chybělo nejen vám, i když o současné uchopení větší sestavy, byť nikoliv „plné“, chvályhodně usilovaly třeba kapely NUO či Bucinatores. Ve světě přitom dávno došlo k novému „vývojovému skoku“ big bandového skládání a hraní.

stepka_2Stačí připomenout velkokapelové experimenty Johna Hollenbecka, že?
Ano, to je úplně nový přístup k big bandu. On už ho samozřejmě předestřel Gil Evans, ale za mimořádně významnou osobnost považuji Boba Brookmeyera, který je neprávem opomíjený. Zásadní inspirací se stal jeho New Art Orchestra, ve kterém hráli právě John Hollenbeck i Ed Partyka a mnoho hráčů, kteří dnes spolupracují právě s Edem. Brookmeyer je svým stylem komponování určitě velmi ovlivnil.

Neměla jste při obnovování Concept Art Orchestra obavy z organizační či finanční stránky? A vyplnily se?
Měla. A vyplnily. Co bylo horší, organizovat lidi, nebo shánět finance a hraní? Ze začátku bylo horší organizovat hráče. Proto také došlo k některým personálním změnám. V sestavě se nakonec ustálili natolik spolehliví muzikanti, že se problém vyřešil. Funguje komunikace, co se domluví a potvrdí, to platí. A když přece jen někdo nemůže, dává vědět dostatečně dlouho dopředu a také za sebe většinou rovnou shání adekvátní záskok. Teď je pro mě nejobtížnější shánění financí, sponzorů a žádání o granty.

V několika starších rozhovorech jste se zmínila, jak vás zdržuje vynucená funkce manažerky, třeba obvolávání pořadatelů. Už to jde snáze, máte prošlapané cestičky?
Jsou lidé, kterým ráda volám, kteří vyslechnou, co nabízím. Ale bohužel se stále setkávám se spoustou negativních reakcí. Nevím, proč s někým komunikace funguje a s někým ne. Určitě jde také o to, jakou hudbu má rád samotný pořadatel nebo dramaturg. Nedá se říci, že by se mi dařilo nějak výrazně zvýšit počet hraní. Jsou ale krásné výjimky. Vystupovali jsme třeba na festivalu Jazz Goes to Town v Hradci, ještě přes pana Martina Brunnera staršího. Výborně se ovšem komunikuje i s novým ředitelem festivalu, panem Zdeňkem Závodným. Poslední ročník festivalu byl opravdu nádherný, akce navíc prezentuje určitou novou vlnu v dramaturgii. Ale jinak většinou platí, že na co si sama neseženu peníze, to se neuskuteční.

Jaká je vlastně situace v Inner Spaces? Na únor jste naplánovali několik koncertů, například 23. února hrajete v Jazz Docku a 25. února v ostravském studiu Českého rozhlasu. Jak se kočíruje tak extrémně rozlítaná pětice? A jde vlastně ještě o kapelu, či spíše příležitostný spolek?
Kočíruje se špatně. Ale řekla bych, že stále jde o skutečnou kapelu. Když jsem před časem založila kvartet 4Step z pražských muzikantů, myslela jsem, že se mi budou koncerty snáze organizovat, nebude tolik problémů s volnými termíny a budeme moci vystupovat častěji. Jenže ono to paradoxně není o mnoho jednodušší než v Inner Spaces. Dobří hráči jsou jednoduše vždy vytížení. Členům Inner Spaces prostě zablokuji na půl, tři čtvrtě roku dopředu týden, do kterého se snažím domluvit co nejvíc koncertů. A jelikož to mé spoluhráče baví, rádi si ten týden na Inner Spaces rezervují. Právě v únoru bychom měli pořídit i novou nahrávku v ostravském rádiu. Do rozhlasového archivu natočíme nový repertoár, který chceme zachytit živě. Kdyby se koncert v rozhlasovém studiu povedl, chtěli bychom ho vydat jako desku. Už jsem zjišťovala možnosti odkupu nahrávky.

stepka_3Ostravské rozhlasové studio jste si nějak oblíbili, že?
Točili jsme tam už naši první desku v roce 2010. Teď se díky Mariánu Friedlovi, který koncerty ve studiu Ostravského rozhlasu domlouvá, naskytla možnost zahrát a natočit únorový koncert.

Mluvila jste o shánění grantů. Jaké máte plány?
Na prosinec 2016, i když vše závisí na tom, zda dostaneme grant nebo ne, plánujeme vytvořit vánoční program, do kterého jsme přizvali Dana Bártu jako zpěváka a pana Alfréda Strejčka, aby připravil průvodní slovo. Mělo by jít o pásmo s vánoční tematikou, pro které bychom zaranžovali ne snad vyloženě koledy, i když nevylučuji, že nějakou zahrajeme, ale spíše pozapomenuté písně s vánoční tematikou. Na aranžmá by se opět podílela Pražská šestka.
Samozřejmě budu shánět festivalová hraní. A sama chci také napsat pro Concept Art Orchestra něco nového. Momentálně ovšem plánuji pásmo skladeb pro menší sestavu. Zhudebňuji básně polského básníka Juliana Tuwima, kterého mám moc ráda. Oslovila jsem úžasnou polskou zpěvačku Malgorzatu Hutek, kterou znám a mám ráda už od dob, kdy jsem studovala v Katovicích. Dále jsem přizvala Míru Honzáka, polského bubeníka Grzegorze Maslowského (ze sestavy Inner Spaces, pozn. aut.) a vibrafonistu Bartka Pieszku. V sestavě ještě budou tři dechové nástroje. Chtěla bych natočit desku a projekt předvést českému publiku. Doufám také, že pár koncertních zastávek bude i v Polsku.
Novinkou je, že jsem dostala stipendium od Strun podzimu, v rámci kterého bych ještě chtěla studovat skladbu u Eda Partyky.

Tím jsme se přirozeně dostali ke školství, tedy tomu jazzovému. Když jsem se na toto téma bavil ještě před necelými deseti lety třeba s Mírou Honzákem nebo Beatou Hlavenkovou, žehralo se, že krom VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka vlastně nic nefunguje. Vysokoškolské vzdělávání v „oboru“ ještě vůbec neexistovalo…
Od doby, kdy jsem začínala studovat já, se situace změnila rapidně. VOŠ tenkrát teprve začínala, nyní fungují jazzová oddělení na JAMU i HAMU, i když na HAMU se teprve začíná. Ale protože je tam Míra Honzák, ubírá se vše správným směrem.

Co vaše vlastní pedagogická činnost?
Já sama učím improvizaci na konzervatoři Jaroslava Ježka a hlavně jsem v přímém kontaktu s VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde učím dějiny jazzu. Studijní program je tam výborný a vyučují skvělí hudebníci jako Rosťa Fraš, David Dorůžka, Matej Benko, Libor Šmoldas a mnoho dalších. Studenti u nás už opravdu mají dobré zázemí, na stejné úrovni jako venku. Když chce dnes někdo studovat jazz, nemusí už utíkat do zahraničí.

Přesto zahraniční zkušenost může velmi prospět, už rozšířením obzoru, navázáním kontaktů a jako „škola života“, že?
To samozřejmě. Však se všechny svoje studenty snažím lifrovat ven. Ale pokud někdo nerad cestuje, nebo je z nějakého důvodu pevně spjatý s Českem, tak už i zde může získat kvalitní školní průpravu.

Prozradíte tipy na nejnadějnější z vašich studentů?
Koho bych vyzdvihla… Určitě skvělého saxofonistu Zdeňka Tománka, o kterém určitě ještě uslyšíme, to je velký talent. Stejně jako trombonista Richard Šanda, který už hraje například s Orchestrem Gustava Broma. Na VOŠce studuje také výborná zpěvačka Marta Kloučková.

Mezi „mladou jazzovou generací“ a pamětníky bývala řevnivost, leckdo z mladých nadával na „stagnující“ umělce a naopak, leckdo ze zavedených bral mládež jako nevycválanou „nekalou“ konkurenci, která si ještě nic „nezasloužila“. Ale to už je dnes minulostí, nebo se pletu?
Sama jsem asi příklad člověka, který má rád mezigenerační komunikaci. Často hraji s Petrem Kořínkem, Pepou Vejvodou a Karlem Růžičkou… Vystupovali jsme několikrát jako V.S.O.P. Trio +2, tedy já a saxofonistka Markéta Smejkalová. Rytmice to hrálo neskutečně dobře, čtyři jim tak swingují, neskutečná paráda! V dnešních moderních směrech sice leckdo hraje velmi složitě, jak rytmicky tak harmonicky, což může být posluchačsky zajímavé, ale nejde o jedinou cestu.
Osobně nemám ráda pomluvy a vynášení rozsudků. Hudební branže není jednoduchá a každý dělá, co umí a co je v jeho silách. Když jsem byla ještě mladší, cítila jsem se dotčená, že se ta starší generace vůbec nezajímá o to, co děláme (smích). A už teď vidím na sobě – tedy ne, že bych se cítila stará – jak nestíhám sledovat všechno, co se na hudební scéně děje. Nestíhám například chodit na koncerty mladších kapel, protože mě zahlcuje vlastní práce. Nic není černobílé a starší generace má prostě svoje publikum a svoje festivaly…

Teď jste to trefila. Ono bývá jasně vidět, jak se dělí dramaturgie různých festivalů. Přitom by to možná chtělo vším trochu zamíchat.
Určitě, a nejen z hlediska vzájemné inspirace. I pro publikum by bylo zajímavé, kdyby mohlo vnímat a porovnat různé generační přístupy.

Kdy vlastně napadlo vás, že chcete dělat zrovna jazz?
To vím naprosto přesně. Za všechno může, a to myslím v kladném slova smyslu, František Kučera z Plzně, který hrával například s Kontrabandem Milana Svobody a také s Čikori Ivy Bittové. Jsem z rozvedené rodiny a moje maminka tenkrát s Frantou Kučerou chodila. Na pár let se stal mým tátou. V citlivém věku kolem třinácti jsem ho vnímala jako svůj vzor. Už tehdy jsem hrála na trubku, ale šlo o základy klasiky na ZUŠ. S Frantou jsem ovšem začala poslouchat jazzové desky, učil mě improvizovat a věnoval se mi. Dodnes se vídáme, pořád si pouštíme nahrávky a já mu říkám „jazzový táta“ (smích).

Pamatujete si svůj první koncert?
…asi nějaká klasika na Základní umělecké škole…

A první jazzový?
Určitě s nějakým školním big bandem. Už odmala tady funguje jakási big bandová předurčenost.

Ale určitě máte vztah i k jiným žánrům, stačí si poslechnout krásné aranžmá písně Don’t Give Up od Petera Gabriela, které jste napsala pro desku Pavla Hrubého Between The Lines.
Mám ráda klasiku a často ji poslouchám. Baví mě Steve Reich, minimalisté… Melodii od Gabriela si vybral Pavel, a abych řekla pravdu, tuhle písničku jsem předtím vůbec neznala. Ne, že bych se tomu bránila. Snažím se neomezovat. Mám třeba moc ráda Dagmar Voňkovou, na kterou jsem narazila náhodou. A vlastně každou hudbu, která dýchá a má vlastní energii. Klidně se nadchnu pro amatérskou kapelu, ze které cítím něco osobitého. Ale život je bohužel krátký na to, aby se člověk stihl věnovat všemu zajímavému.

Přidat komentář