Na album se vztahuje prověřená poučka: čeho je příliš, toho je hodně. A když dohraje, jen vyhrknete: Můj ty bože, proč? Protože na Fatoumatu trpíte, snažíte se pochopit, co ji vedlo k tak přeprodukovanému afropopu. Jako by se nechala na svém tažení za novými zítřky unést a brala cokoliv, s čím kdo přišel. Slavných hostů a producentů se málem nedopočítáte a v každé druhé větě se připomíná spolupráce Damona Albarna. Na tom vlastně není nic špatného, s Fatoumatou jsou velcí kamarádi, složili spolu na album šest skladeb a nepochybně jí s ním nezištně pomohl. Paradoxně však došlo k tomu, že jako v minulosti výsledek neoslovuje fanoušky zpěvačky, ale Albarnovo publikum, rozuměj západní posluchače lačnící po moderní africké hudbě, nicméně ve srozumitelné, popové verzi. A když se k Fatoumatě na albu přidají ghanský raper M.anifest, Yemi Alade z Nigérie nebo Angie Stone, tím pro ně lépe.
Fatoumata nadále vládne neoposlouchatelným mocným hlasem, zpívá v bambarštině a zůstává poblíž hudebním tradicím malijského regionu Wassoulou, život v Evropě a vstup do velkého hudebního světa ji ale postupně donutil ke kompromisům. Albarn ji kdysi přizval do Africa Expressu a loni do své další opery Le Vol du Boli, režírované Abderrahmaneem Sissako z Mauretánie, a tvůrcem filmového dramatu Timbuktu, ve kterém Fatoumata také hrála. S Albarnem nejprve složili a nazpívali skladbu Nsera, doplněnou videoklipem Grégoryho Ohrela, a protože s jídlem roste chuť, pustili se do London Ko.
Mimochodem, i ten název je vlastně divný: kdo zná velkolepou skladbu Mali-Ko neboli mír, natočenou Fatoumatou v roce 2013 za účasti čtyřiceti afrických umělců, nemůže se zbavit dojmu z jeho částečné degradace. Aby to ale nevyznělo příliš pesimisticky: na albu najdete spoustu skvělých momentů a špičkových skladeb, pokud ovšem toužíte po skutečné Fatoumatě, nesvázané popovou produkcí, zajděte si na její koncert. Sólový nebo třeba když vystupuje s kubánským pianistou Robertem Fonsecou, přizvaného do zabijácké skladby Blues.