faUSt: Nikdo nebude tančit nahý

Faust je jednou z nejvýznamnějších německých alternativních skupin počátku sedmdesátých let, která předběhla dobu. I ona čerpala z psychedelie a jamů, ale využívala minimalistických ostinat a dronů, které spojovala s elektronikou a noisem. Hodně využívala střihů a terénních nahrávek.

Soubor, který dal dohromady v roce 1971 ve Wümme na severu západního Německa hudební publicista Uwe Nettelbeck, tvořili bubeník Werner „Zappi“ Diermaier, hráč na klávesy Hans Joachim Irmler, baskytarista Jean-Hervé Péron, perkusista Arnulf Meifert, kytarista Rudolf Sosnai a saxofonista a expert na elektroniku Günther Wüsthoff. I když se skupina o tři roky později rozešla, během let se objevovaly různé reinkarnace. Jednou z nich je i faUSt, soubor který na počátku nového tisíciletí dal dohromady Péron se Zappim a kytaristou a zpěvákem Amaury Cambuzatem, k nimž se časem přidal i Pierre Chevalier. Po odchodu Zappiho je Péron jediným původním členem, který se obklopil mladšími muzikanty. Na koncertě 20. listopadu v pražské Meet Factory by dále měli hrát Jeanne-Marie Varainová a hráči na smyčce a další akustické nástroje, Antonia Mallachová, Raphaël Meulemans, Clément Meulemans a Didier Demeestere.

Jaký budete mít repertoár?

Tentokrát máme velmi jasný a předem daný program, budeme na pódiu hrát živě jednu z našich desek, čtvrté album Faust IV. Samozřejmě nepůjde jen o nějaký cover zahraný notu od noty. Lidé poznají každou melodii, každou skladbu, ale spíš půjde o novou interpretaci.

Proč jste se rozhodli zrovna pro desku Faust IV? Co je na tomto albu pro vás tak výjimečné?

Mám rád všechna alba, která jsme vytvořili. Před nějakými šesti sedmi lety jsem naživo na pódiu hrál první desku The Faust Clear, což bylo velmi těžké, bylo na tom hodně práce. Faust IV je mnohem písňovější, takže se snáze znovu reprodukuje, snáze se interpretuje. Kromě toho jsou na něm písně, které mám opravdu rád, jako je Psalter (Läuft…Heisst Das Es Läuft Oder Es Kommt Bald…Läuft). Je zdánlivě prosté album, ale velmi komplexní, je tam třináct dvanáctin, což je docela komplikovaný rytmus. I harmonie je složitá. A taky je tam píseň Jennifer, které je velmi pěkná. Mám tuto desku rád a myslím, že ji má rádo i publikum, je to deska, které se nejvíce prodávala, tak jsme se ji rozhodli znovu hrát.

Mluvíte o nové interpretaci? Nakolik bude podání improvizované?

To je těžké říci – jak by se to měřilo? Ale nejprve bych řekl, co je to improvizace. Jde o velmi obtížný způsob hry, který vyžaduje velkou disciplínu. Všichni hrají svobodně, ale pokud dělají jen to, může to velmi často skončit u kakofonie, která je spíš nudná než zajímavá. Improvizace musí být předem nacvičená, každý hudebník musí mít celý balíček plný drobností, které by mohl hrát, když něco nastane. A protože jsme už staří hudebníci, nebude to čistá improvizace, bude to druh řízené improvizace v rámci možností interpretace a rozvádění skladby. Takže je to docela omezené.

Faust je jednou z nejvýznamnějších německ . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář