Když český návštěvník vkročí v Chicagu do proslaveného bluesového klubu Buddy Guy’s Legends, narazí na ochranku a osobní prohlídku. Nakonec proč ne: Co kdyby chicagské elektrifikované blues rozvášnilo někoho natolik, že by tasil kudlu? S připomínkou násilí zvláštně kontrastuje přetékající pult s merchem a aseptická hala se stoly. S dojmem letištní čekárny kontrastují dva obrovské bary po stranách, nad nimiž visí mohutné obrazovky. Běží na nich barevné obrázky, byť bez zvuku.
Češi – a přiznejme si, že je to pár – si natěšeně sednou, protože na muziku chodí rádi. Na pódiu se snaží duo bluesmanů v odpoledním setu zdarma. V publiku jsou bílí padesátníci plus, zřejmě turisté. Bluesmani jim trylkují do mohutných odpoledních obědů. Viditelně se baví jen parta černochů u zvukaře, zřejmě kamarádi. Nálada by měla stoupat, jak to tak na akcích bývá, když si dáte pivo, které vám přinese prima holka v kostkované košili. Jenže něco není tak, jak by mělo.
Na pódiu probíhá chladně profesionální produkce, a nezmění se to, ani když nastoupí kapela na večerní koncert. Všichni jsou výteční muzikanti, jeden sólista vedle druhého, dohromady jim to skvěle ladí – akorát že spolu vůbec nehrajou. Českou návštěvnicí to stejně začne šít. Na parket rozměru hřiště na sálovou kopanou, obdobně osvětlený, se jí nechce, tak se pohupuje vedle stolu. Manažer směny – asi – jí přikáže, ať tančí na parketu, nebo „ať si kouká sednout“. Kolem jsou metry a metry volného místa. Chození ven na cigaretu vyvolá další nervozitu personálu. Atmosféra dál chladne.
A pak se na pódium dostaví sám Buddy Guy a střihne si písničku. Obohatí ji žena, která mu od baru přinese sklenku. Nechá ji stát na pódiu, a je v tom podtext – chlap nechává čekat ženskou s tím jejím pitomým panákem… Navíc, on je černý, ona bílá. Pak ho do sebe přece jen milostivě kopne.
Turisté tu autentickou scénu natáčejí na mobily a kamerky jako diví. Všichni jsou bílí, jen ochranka černá, a ještě zvukař. Pak jsou diváci instruováni, aby se postavili do koridoru vymezeného látkovými pruhy jako na letišti, kvůli nákupu merche a kvůli podpisům. Český pár se těm scénám trošku chichotá. Uprostřed placeného koncertu jim pak na stole nesmlouvavě přistane účet, o který si neřekli, a jsou šťastně venku. Ne každému se stane, že ho vyhodili z bluesového klubu!
Ovšem Chicago má svou českou literární stopu kvůli spisovateli Janu Novákovi z Kolína a Chicaga. V knize Hic a kosa v Chicagu (2011) psal o tom, proč černoši už nechodí na blues. A o klubu Buddyho Guye říká, že někteří tvrdí: „Buddy to zvládnul perfektně, protože jinak by … eště fidlal za suchý z nosu“. Jiní jsou zase toho mínění, že „Buddy už není sám sebou a žádný blues už nezahraje ani náhodou. Je z něj už akorát turistickej špek“.
Český pár ale navštíví jiný proslavený klub, Rosa’s Lounge. Poučeně, opatrně nakukuje do omlácených dveří… za nimi je nicméně šedesátnice ve svetříku a v brýlích. Tetičkovsky s vámi pohovoří a ještě vás upozorní na fotky Václava Havla na líbezně ošumělých stěnách. Následuje koncert jako víno. Tančí se před koleny pijáků na baru. Sóluje kytarista Stephen Hull, který umí skvěle vyslovit slovo „Šumperk“. Inu, Blues alive. Blues is alive. Někde.