Pozor! Jedná se o dvojalbum. Na prvním, Stop The Hate, otec Femi předkládá s kapelou afrobeatovou klasiku a na druhém, For(e)ward, debutuje syn Made s její výraznou inovací. Na ostré politikaření nezapomíná ani jeden, v tom jsou si rovni, jinak zní každý jinak.
Otcovy skladby se poslouchají dobře, cožpak o to, ale jedná se bez urážky pouze o vysoký afrobeatový standard; řekněme, o rovnou cestu, na které se neztratíte, leda tak utančíte. Kdežto s Madem se vydáváte po klikatici, každou chvíli nečekaně odbočující. Proto se o něm teď oprávněně tvrdí, že se stal prvním z dynastie Kutiů, který se úspěšně odhodlal k přeleštění rodinného stříbra a nepoužil k tomu prachovku. Vzal totiž do úvahy globální vlivy, zahrnující hip hop, kdy namísto rapu upřednostňuje mluvené slovo, reggae, psychedelický rock a experimentální jazz.
Za hodně také vděčí studiu kompozice na londýnské konzervatoři a škole života, do které vstoupil už v osmi letech coby saxofonista otcovy kapely, ale snad i proto se netouží stát další, s ohledem na jméno málem nedotknutelnou relikvií. S výzvou, abychom osvobodili svou mysl, naráží i na to, že dnes sice existuje spousta lidí mluvících řečí afrobeatu, ale dohromady s ní vlastně nic neřeknou. Made po vzoru dědečka Fely nebo strýce Seuna neřve do frenetické jízdy jako na lesy, naštvanost na politické šváby předkládá v sofistikovanějších verzích a mate tělem. Bluesovou slide kytarou otevřená skladba Your Enemy s nasládlým sborem a rozsekanou rytmickou strukturou, neodpovídá drsnému tématu – brutalitě nigerijských policejních jednotek SARS. Sociální nerovnost a staré křivdy připomíná Blood, a zní fakt jak hororový soundtrack. A naprosto nejvíc Made šokuje v krátké Hymn: do drnkání mbiry zpívající děti se během dramatického konce dozvědí, že by se v Nigérii nemusely dožít dospělosti.
Na nějaké závěry je u Madeho brzo, jestli se ale teprve nadechnul, tak se máme v budoucnu opravdu na co těšit.