Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou (letos 26. 7.–2. 8.) patří mezi komunitní akce: hranice mezi publikem a umělci je z těch nejtenčích, jaké si dokážete představit, valnou většinu organizátorů tvoří dobrovolníci, za ta léta se tu mnozí návštěvníci alespoň od pohledu znají a pocit, že jste se alespoň na chvíli ocitli mimo „svět okolo nás“, podtrhuje symbióza mezi radnicí, zámeckým kastelánem, uměleckou Galerií 12 a festivalem. K tomu přidejte dobrosrdečnou atmosféru malého městečka, a vyjde vám z toho obrázek, do kterého nepatří zamračení a do všeho obvykle rýpající lidé. Jako by si každý z nich uvědomoval, že být součástí téhle komunity, vzývající slušnost s tolerancí, představuje výsadu a přijmutí její filozofie a nezbytnost, jinak na Folkovky nemá cenu jezdit. Autor článku se rád baví jednou kratochvílí: do Náměště pravidelně zve nové a nové váhající přátele a na místě se baví jejich překvapením z toho, co všechno je tu potkalo, a především otázkou: proč jsi nám o tom neřekl dřív?
Ne, nikdo z Folkovek nedělá svatý obrázek, podobně vstřícných malých festivalů, kde jste upřímně vítáni, najdeme v naší zemi několik, ale pokud jako letos už poněkolikáté od zahraničních muzikantů slyšíte z pódia, že něčeho takového, co se v Náměšti během osmi dnů odehrává, by si měli návštěvníci vážit, protože to rozhodně není běžné ani samozřejmé, něco na tom bude. A zrovna tihle světoběžníci moc dobře vědí, o čem mluví, a navíc někteří z nich nebyli v Náměšti poprvé, takže britský folkař Sam Lee si sem prý přijíždí jako domů a myslí to naprosto upřímně. Proto se každou chvíli s někým zdraví a vodí lidi na naučné procházky do lesa.
Ne nadarmo se říká, že jaký pán, takový krám, a na prioritě, aby se v Náměšti všichni cítili příjemně, hlavní dramaturg Michal Schmidt prostě trvá, a evidentně se mu to vyplácí, jinak by se sem lidé pravidelně nevraceli. A letos možná v ještě větší míře než jindy přijeli noví. Samozřejmě stěžejní je pro ně hudební program, a ten byl opravdu parádní, ani jim ale netrvalo dlouho, aby zjistili, že do festivalové nabídky patří také desítky výtvarných dílen, workshopy, divadla, dětská představení, filmová sekce a jako obvykle několik mimořádných výstav. Konkrétně: ve Staré Tkalcovně rozvěsil svá rozměrná plátna Tomáš Rossí pod názvem Se světlem a v Galerii 12 uměleckého kováře Pavla Tasovského jste nemohli odtrhnout oči od grafik, kreseb a koláží Jana Švankmajera. Stejně tak od kouzelných obrázků výtvarnice a písničkářky Martiny Trchové vystavených ve Staré radnici.
Do komplexního balíčku vizuálních zážitků patří všudypřítomné malby, cedule a obrázky brněnského výtvarníka Rosti Pospíšila: bez nich si už Folkovky nelze ani představit. Letos se tu jen mihl, aby představil novou knihu Raritní brouci & Běžní ptáci, která, jak v předmluvě uvádí Jarmil Pavlát, upozorňuje na neprávem zapomínané, nebo dokonce z vědeckého prostředí až z malicherných důvodů vyjmuté tvory, „o jejichž existenci tušíme, ale prostě se nám nehodí“.
Už tradičně proběhlo také veřejnosti přístupné dvoudenní Kolokvium: mezinárodní setkání vědců, etnomuzikologů, historiků, muzikantů a publicistů, tentokrát debatujících na téma Puritáni a inovátoři. Ono to sice zní trochu suchopárně, ale opak je pravdou, protože některé debaty měly opět skoro až vášnivý ráz.
Vypadá to sice na pořádnou honičku, ale záleží na každém, jaké si zvolí tempo a čemu dá přednost, a co je důležité, o doprovodný program určený celým rodinám je velký zájem. Z prostého důvodu: nejedná se o zahánění volného času před koncerty, ale o promyšlenou součást festivalové koncepce, kdy si ani neuvědomujete, jestli se bavíte nebo už nenápadně sebevzděláváte.
Jistě si pamatujete koncert, který vás přesáhl, dostal do úzkých se slovy a až teprve doma vám postupně docházelo, co jste slyšeli. Když Justin Adams s Maurem Durantem dohráli ten svůj, leckomu během popadání dechu letělo hlavou, s čím jiným nebo snad ještě lepším by asi tak mohli přijít v rezidenčním projektu Trance nad Oslavou, jakkoliv se to blížilo takřka nemožnosti, zvlášť po poslední trans-psychedelické skladbě. A přece v pátek večer přišli, nicméně na to nebyli sami. Zpěvačka Alessia Tondo ze skupiny Canzoniere Grecanico Salentino a zpívající Yousra Mansour s elektrifikovanou loutnou guimbri z marocko-francouzské rockové kapely Bab L’ Bluz hostovaly na jejich posledním albu Sweet Release, takže pozvání dávalo smysl. Copak o to, v rytmech gnawy a pizziky hráli Justin Adams s Maurem Durantem svoje známé skladby, ale jak! Když dojatí s vděkem objímali po skončení Michala Schmidta, tvrdili, že takhle ale ještě nikdy. Ze všeho nejvíc to vypadalo, že skočili společně ze skály, a ještě u toho mávali rukama, aby byli dole dřív. A kdo dosud netušil, jak se dostat do tanečního tranzu, tak mu to předvedli, evidentně v něm plující také. Maurova strhující hra na housle tomu odpovídala nejvíc a Justin k tomu ještě sázel jeden zuřivý riff za druhým.
„Podívejte se, co se dnes děje ve světě, a važte si toho, že můžeme být dnes společně tady a svobodně hrát a poslouchat, protože v tom spočívá naše síla,“ prohlásil Justin. Podobně se vyjadřoval i zbytek čtveřice, a když Yousra spustila křesťanský velikonoční hymnus Wa Habibi (Můj milovaný), který s arabským textem po celém Blízkém východu proslavila libanonská diva Fairuz, její procítěný zpěv opravdu připomínal „nářek pro tuto dobu“.
„Koncert Sama Lee je z druhu těch, na který se chodí třeba čtyřikrát za sebou,“ podotknul jeden přítomný hudební publicista. Patří k němu totiž zvláštní druh magie vysvětlitelné tím, že každý z muzikantů, kterými se obklopuje, pochází z jiného žánru, a s britským folkem nemají často vůbec nic společného. Ostatně ani Sam Lee není původně folkař a dostal se k tomu skrze písně skotských travellers, kteří mu je propůjčili, což běžně nedělají. Doprovází se na shruti box a spoluhráčům v nich od samého začátku nechává velký prostor. Jímavým barytonem a pohyby těla místy ani nezpíval, jako by je spíš měnil v hudbu definující požehnanou krásu.
„Mně se zvuk harfy většinou moc nelíbí a stereotypní uvažování, že jde o jemný, andělský nástroj, mě dost rozčiluje, takže si hudbu, která se k ní přiklání, moc neužívám. A nutí mě to najít způsob, jak docílit zvuku, se kterým jsem naopak v souladu,“ vysvětluje ve festivalovém programu Cerys Hafana svůj přístup k velšskému národnímu nástroji triple harfě, tedy harfě se třemi paralelními řadami strun. Ve finále to znamená, že na ni často hraje proti všem tradičním pravidlům a rytmus je pro ni stejně důležitý jako melodie. Nemusela nám to ani říct, snad každý slyšel, že lidové skladby vnímá jako indie folkařka a s vlastními kompozicemi se s harfou posouvá ještě dál do míst, kde občas vytušíme minimalismus, nástiny jazzu a její uhranutí tradiční bretonskou hudbu. Zpívá vysokým dívčím hlasem a její hudba má vůbec po celou dobu intimní charakter, který se neměnil, ani když brala do rukou kytaru. Je skvělé, že se na Folkovkách představila, mohli jsme sledovat moderní napojení na velšskou minulost optikou ani ne tak rebelky, jako spíš jemné bořitelky stereotypů, kontrastující s přelomovým, daleko hlučnějším děním dublinské experimentální scény, ke které se mimochodem hlásí, nicméně i na novém albu Angel (na koncertu z něho zahrála titulní skladbu a převyprávěla její nádherný zhudebněný lidový příběh) za doprovodu ženské skupiny trvá na akustickém zvuku.
Totéž platí pro sourozence Séamuse a Caoimhe Uí Fhlatharta. Když zpívají bez doprovodu, seznamují nás s tím nejstarším vokálním stylem sean nós z regionu Connemara a zůstávají na půdě panenské tradice, pochopitelně rámované irskou gaelštinou. S houslemi, harfou, píšťalou, bodhránem a propracovanějšími harmoniemi už ale vycházejí vstříc mladšímu publiku a jejich gaelské verze Blackbird od Beatles nebo anglické balady Scarborough Fair vyloženě hladí.
K vysvětlení, proč osmnáctiletá irská kytaristka Muireann Bradley zpívá nezvykle vysokým hlasem tak emočně těžké klády od amerických bluesmanů z 30. let minulého století, je třeba znát její životní příběh – a festivalový profil ho nabízí. Patří do něho také nadšení pro teenagerku označovanou v Irsku za „keltskou sestru Elizabeth Cotten“ a respekt k její fingerpickingové kytarové technice. Dodejme úměrné jejímu věku, přesto mimořádné. S názory, že nešlo o žádný zázrak, lze souhlasit, s charakteristikou, že snaha se cení, už nikoliv. Na to je Muireann Bradley opravdu velký talent, a pokud víme, že americana má v Irsku stále silnější zázemí, lze předpokládat, že ho v budoucnu ještě zúročí.
Cenu za nejčastěji vystupujícího umělce letos získal americký zpěvák a multiinstrumentalista Tim Eriksen. S kubánským klavíristou Omarem Sosou, sólově nebo se sborem vokálního stylu sacred harp, který sám během workshopů vyučil, se přesto držel svého kopyta: písní z amerického hudebního pravěku. Vždycky šlo o zážitek: vysoký pankáč s náušnicemi a kovbojském klobouku totiž jakýkoliv prostor zaplnil svým uhrančivým hlasem.
Zatímco před sedmnácti lety vystoupil kapverdský písničkář Tcheka na Folkovkách s kapelou, tentokrát ho doprovázel pouze kubánský klavírista Roland Luna. V Evropě usazený Tcheka sice dál vychází ze svých kořenů, daleko víc se ale napojil na jazz, a tak mu v tomhle oboru hvězdný Kubánec dokonale sekundoval, ačkoliv jejich přívalu improvizace a spojení Tchekova vypjatého hlasu s občas pořádně romantickým klavírem říkat jazz dost dobře nešlo. Příjemný koncert.
Anonce kvarteta Habib Koité, hráč na koru Lamine Cissokho, perkusista Mama Koné a balafonista Aly Keïta nepřeháněla, opravdu jsme poslouchali nevázanou, energickou a rytmicky strhující oslavu griotské hudby západoafrického národa Mandinků. Habib Koité dal k dobru některé své proslavené skladby a trio vynikajících instrumentalistů předvedlo snad všechny stylové formy. Aly Keïta v dlouhých sólech pak dokazoval, proč patří k vyhledávaným parťákům evropských jazzmanů. K tanci nikoho vybízet nemuseli, stačilo odehrát první skladbu a publikum měli na nohách. A podezírat čtveřici z toho, že za tím účelem oslavu vymyslela, je správná myšlenka.
Festival uzavřela legendární kapela Amsterdam Klezmer Band. Tanečně, o tom žádná, zajímavější bylo sledovat, jak si akustická kapela poradila se skladbami z loňského vynikajícího alba Bomba Pop, ve studiu překvapivě nabušeného také elektronikou a hip hopem.
A česko-slovenská scéna uváděná namísto zahraničních hostů na plakátech a pro někoho nejočekávanější část programu? Bára Hrzánová & Condurago, Jiří Pavlica s Hradišťanem, Julia Kozáková & Manuša, skupina Dis Is Markéta nebo Martina Trchová určitě dostáli všech očekávání, barák ale nejvíc zbořil v podstatě našinec James Harries s nadupanou kapelou, a naprostou lahůdku představil písničkář Mirek Kemel s hostující Marií Puttnerovou, Vladimírem Javorským a kytaristou Josefem Štěpánkem. V parku, zatímco trio David Dorůžka, Robert Fischmann a Martin Novák pozdě v noci ve Staré tkalcovně. Album Gilgul, ze kterého na koncertu čerpali, má opravdu parametry skvostu.