Boskovice sice netrvají jako Folkovky osm dnů, i z těch čtyřech (letos 10.–13. července) vám tady ale občas praská hlava. Obě akce mají jedno společné: málem vysokohorský výstup na místní panské sídlo. Zatímco v Náměšti nemáte vlastně na vybranou, protože vše podstatné se odehrává v parku renesančního zámku, u boskovického hradu záleží na vás, jak velkým jste milovníkem divadel nebo méně známých domácích kapel.
Ještě něco obdivuhodného obě akce spojuje: neutuchající nadšení dobrovolníků a jejich přátel. Během setkání se dozvíte, že mnozí sem jezdí pomáhat už desítky let, a k témuž vychovávají své děti. Z problémů se parta z Unijazzu nehroutí, protože ty jsou od toho, aby se s úsměvem řešily, a dotváří tak přátelskou atmosféru nadgenerační akce, která není běžná a lusknutím prstu ji nevytvoříte. Už na první pohled také poznáte, kdo je návštěvník a kdo jen projíždějící turista. A co nikdy nepřestane udivovat, tak každodenní fronty na komentovanou prohlídku židovskou čtvrtí, jejíž záchrana stála na počátku festivalu, jehož průběh a vyznění představují ukázkový příklad, že když se umělecky a názorově spřízněné duše sejdou s nadčasovým cílem na správném místě, nemohou vlastně nic pokazit. Ani po třiatřiceti letech trvání. A symbolem letošního ročníku se pro leckoho stala instalace „ježka v kleci“, umístěná před vchodem do židovské čtvrti, kterou sochař Patrik Proško vytvořil speciálně pro festival. Hlavolam neodkazuje na Foglarovy Rychlé šípy, ale na nejistou dobu a probíhající válečné konflikty, protože při bližším pohledu zjistíte, že uvnitř je zaklíněný protitankový ježek.
Autor článku se pro termínovou kolizi s festivalem v německém Rudolstadtu s Boskovicemi k jeho lítosti léta míjel. Když se ale naskytla příležitost, hned sem vyrazil, a od té doby se do jihomoravského města rád vrací. Z mnoha důvodů a samozřejmě kvůli hudbě, za ty hlavní přesto považuje poklidný, neuspěchaný průběh a možnost potkat tu zajímavé lidi; a samo sebou kamarády, shodou okolností ty samé, jako na podobných festivalech „před a po Boskovicích“. Ne že by nás to k sobě táhlo jako magnety, jenom se ukazuje, že podobné „rodinné“ akce v rámci očisty hlavy a těla vyhledáváme stále častěji, a zatímco na obřích festivalech na sebe pro samý spěch nemáme tolik času, v Boskovicích si dopřáváme luxusu sedět celé odpoledne na Panském dvoře a probírat stav světa nebo jen tak uvolněně plkat, aniž by nás tížilo svědomí, že nám někde jinde něco uniká. Samozřejmě, že uniká, festivalový program v tu chvíli běží i na dalších místech a často si nadáváme, kolik zajímavých přednášek, filmových představení nebo divadel nám uniklo, možnost doslova s nohama na stole poslouchat zajímavou hudbu si i tak vzít nenecháme. U té se zastavme: autor, jak jistě z jeho článků v magazínu UNI dobře víte, je zcela jiného hudebního ražení a úplně ne všechno v Boskovicích prožívá jako jiní, šanci poslechnout si co nového se aktuálně odehrává na alternativní rockové scéně si ujít ale nenechá a rád se nechává překvapovat; i proto, že oproti jiným festivalům jezdí do Boskovic nepřipravený, lépe řečeno profily kapel jen tak prolétne a nedělá si těžkou hlavu z toho, že na něho přátelé co chvíli vyjeveně civí, protože přece není možné, aby třeba neznal legendární skupinu The Drain. No neznal, ani raperky Hihihahaholky, ale zrovna u nich, ve chvíli, kdy začaly zpívat málem jako polské horalky, vystartoval k pódiu, aby Alenu Novotnou a Štěpánku Todorovou s producentem Matějem Šímou sledoval zblízka, a nemohl se od jejich show odtrhnout. A když se v přívalu nekompromisních, jako že opravdu nekompromisních, ale zároveň velmi vtipných komentářů „ze života dívek“ ztrácel a občas se u slov, které se asi obě herečky na DAMU nenaučily, červenal, dostalo se mu upozornění: „Jestli to nechápeš, můžeš si nasrat“. V letošní anketě o největší hudební překvapení z domácí scény v mnoha směrech ojedinělé Hihihahaholky zatím spolehlivě vedou a nelze si přitom nevzpomenout na současnou radikální slovenskou rapovou scénu.
Kapely vystupující v Boskovicích do hledáčku velkých festivalů nepatří, což je obecný problém nesouvisející ani tak s druhem hudby – nebo možná asi ano, ale to je na delší povídání – jako spíš s potřebou dramaturgů sázet se známými jmény na jistotu. Tohle Tonda Kocábek nemá zapotřebí a se svým pověstným širokým hudebním rozhledem nám hlavně poskytuje možnost v alternativním podhoubí objevovat nebo si připomínat, že slovenská skupina Ľahká Múza se zpěvačkou Gudrun zůstává i po těch letech zajímavá a relevantní.
Zámecký skleník patří jazzmanům a bluesmanům. Jak výstižně poznamenal dlouholetý návštěvník a pamětník Jarmil Chromý, sem se chodí na jistotu, tady vás nic nezklame. Kouzelné chvíle bezprostředního zpívání tu připravily Ridina Ahmedová a Mirka Novak, báječná byla zřídka vystupující skupina Gumbo vedená hráčem na foukací harmoniku a zpěvákem Ondřejem Konrádem, a přestože projekt Between The Lines saxofonisty Pavla Hrubého vyžadoval větší soustředění, kdo zůstal až do konce, byl odměněn. Autor mezi ně nepatřil, za to odejít ze synagogy z koncertu zpěvačky a violoncellistky Doroty Barové by ho nenapadlo ani náhodou. S kytaristou Miroslavem Chyškou doslova omámili intimní komorností a melodickou krásou podpořenou libozvučnou polštinou.
Na Panském dvoře zaujaly dvě zahraniční rockové kapely: francouzští Diamond Dog s charismatickým zpěvákem, pohybujícím se často v kotli mezi lidmi, a triem Pionera ze Španělska. Ne, že by snad tyto kapely oslnily čímsi naprosto originálním, to určitě ne, přesto na nich jeden obdivoval lehkost, s jakými střídaly post punk s tvrdými žánry, a především absolutní nasazení; jako by nehrály před desítkami, ale pro tisíce lidí.
Večer už všechny cesty vedou do letního kina. Prostoru, se kterým by odpolední kapely měly zřejmě problém, za to Monika Načeva ho se zhudebněnými básněmi z nového alba Jdem temným dnem spolehlivě ovládla. Od zpěvačky jsme slyšeli pravděpodobný vrchol festivalu, kdy do sebe na koncertu vše dokonale zapadlo: výtečná kapela, skvělý hutný zvuk a skladbám naprosto odevzdaná Monika Načeva. Silný zážitek i pro někoho, kdo podobnou hudbu nevyhledává. To se musí nechat.
Od charismatického Jakuba Königa s kapelou Hvězdy se očekávalo totéž a vlastně to přišlo a chvíle, kdy osamoceně zpíval do naprostého ticha, se nedají zapomenout. To na koncert zpívajícího a recitujícího spisovatele Jaroslava Rudiše a multiinstrumentalisty Petra Kružíka aka U-Bahnu místy ano. Ještě jinak: někdy jste se prostě nemohli zbavit dojmu, že už jste to někdy slyšeli od Priessnitz. Ale jinak dobrý, to bychom dvojici křivdili.
Rozklíčovat energický účinek britského dua O. nedalo moc práce, stačilo zapátrat v paměti. Bubenice Tash Keary a pedalboardy obklopený baryton saxofonista Joe Henwood vzešli z londýnské jazzové scény, potkali se v proslulé komunitní platformě Tomorrow’s Warriors a jeho známe z kapely Nubiyan Twist. A myslet u nich dejme tomu na Sons of Kemet, dávající rovněž před harmoniemi přednost divoké rytmické jízdě, není od věci. Tím pádem je zbytečné psát, že O. přemýšlejí o jazzu jako o prostředku odrazit se málem až zuřivě k dubu, grime, punku, afrobeatu nebo doom metalu do té míry, až o jazzu jako takovém nemůže být řeč. Domácí poslech debutového alba WeirdOs pak dokládá, že je opravdu, jak řekla Tash Keary, poctou radosti z toho, že jsou divní.