Elasticita dubu se zrychleným drum’n’bassovým pohonem, zpěv jako opravdový zpěv i jako sekaný rap či mix z rádiové deklamace, čistě řezané riffy i mezisólíčka mathrocku s rytmografií minimalismu 20. století, vsuvky poválečného britského jazzu, elekronika i tímto přidaní trubači, všudepřítomná hýbavost afrických ritů – a přesto nikde nezní coby splácanina výše popsaného čili slyšeného. S každým posunem lze vnímat konverzaci mezi kontinenty, ideologiemi a hudebními epochami. Tahle italská kapela se na debutu nebojí rozporů. Ač skáče z jednohlasé melodiky do polyrytmického chaosu s překřikujícími se a klouzavě variačními úkroky až v kakofonii.
Hudba vyhřezlá z mnoha vlivů a stylů je ve skutečnosti mnohem složitější. Otisk afrických rytmů a temp se zdá být jasnou bází i v hypno modernistních skladbách jako je Je suis le Wango, kde jsou vokály zpívány/míseny v mnoha jazycích – od Anglie přes Francii, střední Evropu, Itálii, Afriku, něco z Asie po Japonsko. Stejně tak mikronáznaky hudebních kultur řečených lokalit. Babylonské zmatení jazyků se ale ani náhodou nekoná. Muzika šlape i ve zdánlivě netoliko nadupaných kusech (úvodní No Gods No Masters nebo Collective Hypnosis) ve spodním proudu zdvojenými kytarami, sekvencery, perkusními šelesty à la to nejlepší z Talking Heads. Ostrostí = mohutností při stejně nervním podkladu Waku Waku může připomenout King Crimson z období alba Discipline, což v síle stvrdí hned následnou Post Math. Vlastně je to muzikantsky a instrumentačně těžké album s rytmickými zmatky, žádná písničková libovost, ona výše zmíněná neustálá nejen perkusivní nervnost se spodními proudy minimalistických vyhrávek kytar, nikoli v prvním plánu, svistotu samplů, dusající i klouzavé basy, přesto se neubráníte tanečnímu kyvu. Kde se jiné kapely ztrácejí v rovném 4/4 taktu, Fiesta Alba pálí ohňostroj rytmických posunů, disonantních kytar, hlasů, zvuků a abstraktních písňových struktur až k alchymii děsivě zábavného šílenství.