Inspirací k rozhovoru se stala nová deska Filipovy kapely Los Quemados, nazvaná Perfect Sphere. Ale krom nahrávky jsme se všestranným baskytaristou a tubistou probrali leccos. Třeba že bude hrát s Milanem Svobodou „navždy“. Proč neměl potřebu generačního vymezení se k tátovi Janovi. Co se o latinskoamerickém pojetí rytmu naučil od přítelkyně z Ekvádoru. Nebo že k jazzu směřovala už Žlababa, kterou možná pamatujete nejen z večerníčku o Machovi a Šebestové.
Proč se vlastně deska jmenuje, shodně s jednou ze tvých skladeb, Perfect Sphere, Dokonalá koule?
Dá se o tom přemýšlet třeba tak, že tvar koule je dokonalý. Můžeš si přestavit planety a hvězdy. Ale zároveň jsem tím mínil dokonalou harmonii, protože ta titulní písnička je napsaná v terciové příbuznosti, kdy můžeš akordy spojovat po velkých terciích, až se vrátíš do původní tóniny, a kruh se uzavře. Ale hledat se v tom dá cokoliv, můžeš nad tím bloumat ze všech stran, což se mi líbí.
Patříš k autorům instrumentální muziky, kteří si názvy vymýšlejí až dodatečně, nebo si předem stanovíš nějaké slovní spojení, náladu, inspiraci, která tě pak vede?
Většinou až dodatečně. Ale název souvisí s tím, co zrovna žiju a na co myslím, co se děje okolo. Neměl by to být náhodný nesmysl, ale většinou se muzika vztahuje k něčemu konkrétnímu. Nebo skládám s určitou představou tématu, náladou, konkrétní situací.
Kdo je Lady B, ze skladby Like Lady B?
Při psaní jsem vycházel ze standardu Lady Bird. Jde vlastně o variaci, i když téma jsem vymyslel svoje, harmonii pozměnil a přidal část B. Písnička vznikla za covidu, když jsme si s výborným saxofonistou Karlem Bečvářem z Klatov hráli a posílali si online takové jamy, ze kterých se nápad skladby vyvinul.
A k čemu se vztahuje Procession?
To je také mnohoznačný název, podobně jako Perfect Sphere. Měl jsem na mysli setkání lidí obecně. Procesí může být třeba na pohřbu, když ti umře kamarád, což už se bohužel v našem věku děje docela často. Nedávno jsem byl na pohřbu saxofonisty Jirky Hály, který mě vlastně uvedl do jazzrocku a fusion, když mě vzal do kapely Šavle meče nebo Chicken Soup. Ale může jít také o procesí náboženské, filozofické… Nebo jen průvod lidí, které něco podobného baví, spojuje, jdou na koncert nebo na fotbal nebo pouštět modely letadel.
Jako leader a iniciátor Los Quemados jsi hlavní autor, ale hned „v patách“ je ti v komponování Kuba Doležal. Jak se domlouváte, kterou skladbu do repertoáru vybrat? Stane se třeba, že si něco vetujete?
To se nestává, že by někdo řekl – nezlob se, ale tohle se mi hrát nechce. Kuba prostě odhadne, co se mi bude líbit, a přinese jen to, co uzná za vhodné. Hrajeme spolu už šestnáct… vlastně sedmnáct let, za tu dobu má dokonalý cit pro to, co kapele sedne. Proto si do psaní vzájemně nekecáme, tolerujeme se. A dobré je na tom právě to, že každý máme jiný rukopis, a vzniká tím taková barevná skládačka. Naše pojetí muziky má výhodu, že styly se mohou míchat, a ty různorodé nálady vnímám jako plus. Navíc Kuba má spoustu dalších možností, kde uplatnit odlišné skladby, o kterých myslí, že by se do Los Quemados nehodily. Píše či aranžuje pro svůj kvartet a pro řadu dalších projektů. A dělá to výborně.
V současnosti už vlastně s Kubou píšeme repertoár pro Los Quemados napůl. Ale hlavně se nám na té poslední desce podařilo to, co jsem si vždy přál. Aby na ní měl nějakou písničku každý člen kapely. Po jednom kousku na desku přispěli jak klávesista Honza Bálek, tak bubeník Petr Mikeš.
Zakládali jste si v Los Quemados na tom, že jste od začátku, od roku 2008, drželi stejnou sestavu. Právě tohle se ale před natáčením Perfect Sphere poprvé změnilo, když místo Ondřeje Pomajsla nastoupil Petr Mikeš.
Ondřej sám přišel s tím, že už hraní s Los Quemados nestíhá. A než aby s námi jen natočil další desku a pak se na koncerty stejně hledal záskok, že by bylo lepší, kdyby i nahrávku pořídil rovnou Petr, který už s námi stejně v posledních letech často hrával jako záskok místo Ondry.
Změna člena se musí na soundu projevit. Připadá mi, že nyní Los Quemados oproti někdejší větší dramatičnosti znějí jemněji, víc „smooth“… Což je samozřejmě také hezké. Nebo se pletu?
Myslím, že to tak opravdu je. Každý muzikant je jiného založení a u bicích je to znát obzvlášť. Ondra je hodně energický, extrovertní hráč, jde do muziky s velkou razancí. Když na bubny spustí, tak to je vichřice. Naše čtyři alba u Hevhetie s Ondrou jsou skvělá.
Petr strašně dobře hraje i na kontrabas a baskytaru, umí i na kytaru a piano, navíc i komponuje, a díky tomu přistupuje k hudbě víc jako k celku. S ním zníme jemněji, jazzověji, citlivěji. Nicméně pořádně do toho praštit umí také.
Když už se měnila nejen sestava, ale také studio, producent a zároveň vydavatel, napadlo mě – proč nepojmout desku celou jinak. A změnit mimo jiné i výtvarnou podobu obalu. Na všech předchozích titulkách alb jsme měli zmenšené obrazy Báry Olmrové, mojí kamarádky malířky z Pyšel. Tentokrát jsme ale použili grafiku výtvarníka Marka Borsanyho z Českého Krumlova. Dělá nádherné grafiky, učí na výtvarné škole. Znám se s ním třicet let, protože jsem do Krumlova kdysi jezdil za svou tehdejší přítelkyní. Marek je ohromně zajímavá osobnost. Vedle grafik dělá sochy, nádherné ex libris, vyřezává loutky, střílí z luku, má undergroundovou kapelu The Original Elefant Music, hraje divadlo.
UZAVÍRÁNÍ KRUHŮ
Á propos, producent a vydavatel. Ján Sudzina končí s vydavatelstvím Hevhetia, u kterého jste publikovali s Los Quemados všechny předchozí desky, a tak Perfect Sphere vychází na značce Amplion Alexeje Charváta. Právě o něm jsi se často zmiňoval jako o jednom z muzikantů, co tě inspirovali ke hře na baskytaru. To je také hezké uzavření dalšího kruhu nebo „kuličky“.
Celý život se mi všechno hezky propojuje. Aleš Charvát mimo jiné občas natáčel s mým tátou, s ASPM. Dokonce hrajeme na jedné desce spolu (Havran z roku 1991 – pozn. aut.), když mě táta začal, tehdy ještě jako hosta, zapojovat do muziky. Ale už jako malý kluk i později coby pubescent jsem sledoval Aleše a další baskytaristy při nahrávání různých desek, když táta pracoval jako hudební režisér v nahrávacím studiu Mozarteum a bral mě tam s sebou, protože mě musel hlídat. Zvláště mě bavilo být u toho, když se točily základy, bicí s basou. Potom jsme si vždy dali z papíru pečené kuře a bramborový salát z bufetu vedle studia.
Odmala jsem hrál na tubu, v šesťáku na konzervatoři dokonce už i záskoky v České filharmonii, ale nebyla to hudba, jakou bych chtěl dělat. Klasika je napsaná, zahraješ, co máš v notách a jdeš domů. Zatímco v jazzu a popu musí muzikant sám něco vymyslet, postavit si nějakou linku, improvizovat. V daném okamžiku něco nového vzniká, což v klasice jaksi nejde. Pořád jsem pokukoval po baskytaře, kterou jsem měl víc spojenou s populární hudbou, a táta říkal – no dobře, já ti tu baskytaru koupím, ale až doděláš školu. Nakonec jsem nevydržel a první baskytaru s aparátem jsem si koupil ve čtvrťáku nebo páťáku sám, hned když se mi poprvé podařilo vydělat víc peněz. Občas jsem baskytaru nesl do školy pod kabátem a schoval za skříň v učebně, aby ji klasici neviděli, to se nesmělo.
Také jsem takhle pašoval po škole klapkový F trombon neboli šroťák, na který jsem hrál v punkové kapele Joseph Cikán Band.
Táta mi potom pomohl domluvit učitele. Napřed se ptal Jiřího Veselého, ten ale neměl čas. Navíc Jirka hraje trsátkem, samozřejmě výborně, ale mně se víc líbí hraní prsty. Načež mi domluvil pár lekcí právě u Aleše Charváta. Nebylo jich moc, byly takové hodně rychlé, třeba mi jen ironicky řekl „no ty ten slap hraješ tak nějak česky“. On v té době měl hodně vystoupení a moc nestíhal, navíc žil docela bohémským životem, a když jsem za ním v jedenáct hodin dopoledne dorazil, sotva se probíral po předchozím koncertě. Ale nejdůležitější věci, jak se baskytara drží a jak vyrobit na snímačích ten správný zvuk pro hru prsty nebo na slap, mi ukázal právě Aleš. Co mi řekl, platí dodnes.
Zajímavá paralela je také to, že Aleš hrával asi dvacet let v různých kapelách s Milanem Svobodou, a teď s Milanem už léta hraju já.
Dohodnout se s Alexejem Charvátem na vydání desky asi bylo skoro
