FILIP TOPOL: Nebe je zatažený

Předčasné úmrtí udělalo z Filipa Topola legendu. Vlastně je potěšující z povzdálí sledovat, jak si ho nejmladší generace objevuje, jak historky o do krve rozbitých prstech a láhvi vína, postavené vedle piana, nezapadávají prachem, jak nestárne jeho hudba a jeho rozervané texty stále mají schopnost oslovovat.
To, že byla Topolova tvorba celoživotně spojena s Psími vojáky a jeho písně tvořily spolu s vkladem spoluhráčů živočišný organismus, všichni víme. Na nově vydaných záznamech sólových koncertů se ale o tom, že jejich sílu nemění ani nejrůznější podání, mohou ti starší zpětně ujistit a ti mladší konečně na vlastní uši přesvědčit. Autorská interpretace jen s doprovodem piana není výrazně komornější – i zde se projevuje Topolův destruktivní přístup, rockersky energický, s jakým mnohem častěji do kláves doslova třískal, než je něžně hladil. I na to ale v klidnějších chvílích dojde.

 

Trojice alb obsahuje skladby, které nejsou příznivcům Psích vojáků neznámé – skladby ze svých dvou sólových alb Topol v playlistu pominul. V podání „jen s klavírem“ však mnohé dostávají úplně jiné vyznění. Na povrch tu – navzdory občasné hysterii i divokému a nespoutanému projevu – vystupuje především pokora autora, zpěváka a pianisty v jedné osobě. A také to, jak se v každé chvíli vzpíral všem zavedeným pravidlům sólové klavírní interpretace. Jako by chtěl z piana dostat mnohem více než ostatní. Možná proto i ve chvílích excesů (které nicméně na tomto záznamu nenajdeme, protože pochází z období, kdy po prvních zdravotních varováních Filip Topol chvíli vydržel žít „zdravě“ a dodržovat životosprávu), působil zcela uvěřitelně, autenticky a nepředstíraně. A to ačkoli jeho romantizující a v dekadentním oparu se nacházející texty i hudba k případným pózám přímo svádějí.
Co je na sólovém podání zajímavé, je, že ani trochu neláká ke srovnávání s aranžérsky bohatším provedením s kapelou. Topolovo charisma, muzikantství a schopnost dramatického podání k tomu zkrátka nezavdává
příčinu. Právě dramatičnost, kterou do skladeb vkládal, tu – i se všemi expozicemi, kolizemi a katarzemi – mnohem silněji vystupuje na povrch. Gradované podání a běh prstů po klávesnici odsouvá do pozadí i pozoruhodné (protože obvykle prožité) texty.

 

Koncertní záznam je i dobrou ukázkou Topolových instrumentálních kvalit. To, že v pozdějším věku chodíval hrát do kostela na varhany a stále častěji se vracel k interpretacím klasických skladatelů, se projevilo i na jeho skladbách. Pohrává si s jejich motivy, variuje je, vkládá improvizované vsuvky. Zpětně je to možná zajímavější než, jakkoli silné a poeticky, duchovně i filozoficky nevšední, výpovědi.
Je dobře, že byl tento reprezentativní archiv vytažen na světlo. Není jen pouhou vzpomínkou na talentovaného a ve všech směrech geniálního muzikanta a silnou osobnost. Je i dokladem toho, jak skutečné umění není závislé na čase i konotacích doby a jak originalita neztrácí ani s odstupem svou hodnotu.

 

 

Indies Scope 2019, 73:03 + 79:13 + 45:14

 

 

 

Přidat komentář