FIRE! aneb Severský tým snů

alternativa200x200Saxofonista Mats Gustafsson vysvětluje vznik kapely Fire! v roce 2009 v rozhovoru pro magazín The Quietus takto: „To bylo takové to rozhodnutí ve tři hodiny ráno. Jeden z mých nejlepších kamarádů Conny Lindström, provozovatel nejrůznějších klubů a tehdy také můj společník v labelu Crazy Wisdom chtěl dát dohromady svůj tým snů, takový stockholmský all-star band, takže oslovil mne, basistu Johana Berthlinga (mj. člena Tape) a bubeníka Andrease Werliina (Wildbirds and Peacedrums), abychom zahráli v jeho baru. Vystupovali jsme vedle barpultu čistě akusticky. Pak nás vyzval, abychom to zkusili ve studiu, že se uvidí, co se stane. Takže první vystoupení byl naprosto freejazzový freakout, něco jako Archie Shepp na acidu. Pak jsme šli do studia a Fire! byli tu. Já jsem hrál na nějaké klávesy, Johan na elektrickou basu a najednou to byla úplně jiná muzika. Tak jsme se rozhodli, že to musíme probádat. Jako vždy – trio je základ. Ale po pár letech na konci jedné šňůry jsme učinili další rozhodnutí ve tři ráno: dáme dohromady všechny své kamarády a uděláme velkou party a budeme hrát ty samé věci, ale ve větším. Čtyři basy, čtvery bicí a bla bla bla! A pak jsme měli třicetičlenný orchestr.“

Debut Fire! You Liked Me Five Minutes Ago vyšel hned v roce 2009, o dva roky později následovalo album Unreleased?, kde hostoval kytarista Jim O’Rourke, další rok In The Mouth – A Hand, kde se kytary ujal Oren Ambarchi, v roce 2013 (Without Noticing) a pod markou Fire! Orchestra vyšla CD Exit! (2013) a Enter (2014).
fireMats Gustafsson (1964) je jedním z nejzaneprázdněnějších muzikantů světa, nedávno skončil turné se svým dalším zásadním triem The Thing (kde vedle něj působí bubeník Paal Nilssen-Love a basista Ingebrigt Håker Flaten – u nás si zahráli v Lucerna Music Baru v roce 2012 s trip-hopovou zpěvačkou Neneh Cherry coby The Cherry Thing) a na otázku, jestli je schopen spočítat všechny kapely a projekty, v nichž hraje nebo hrál, odpovídá lakonicky: ne. Ale Fire! a The Thing jsou v současnosti kapely, s nimiž jezdí na turné, zatímco ostatní věci jsou spíše projekty. Ani my se tedy protentokrát nebudeme snažit vyjmenovat byť jen zlomek těch ostatních aktivit. Ve svém nabitém programu si ale přece jen našel chvilku, aby zodpovědně zodpověděl pár otázek.

Co jsi poslouchal v dětství?
Prvního a jediného hrdinu v mém životě: Richarda Waynea Pennimana aka Little Richarda. To je také moje první pozitivní hudební vzpomínka, matka měla doma nějaké singly… a od té doby jsem byl zaháčkován. Saxofony, vinyly… Poslouchal jsem hodně punku a garážových věcí… a free jazz a Borbetomagus. Pro mne to bylo to samé. Albert Ayler, John Coltrane po roce 1965, Polly Bradfield. Pořád to poslouchám.

Proč sis vybral právě saxofon?
Neměl jsem na výběr. Promlouval ke mně. Slyšel jsem ve čtrnácti hrát Sonnyho Rollinse na tenorsaxofon a pak už nebylo návratu. Saxofon byl trochu expresivnější než flétna, na kterou jsem tehdy hrál.

Myslíš, že je něco specifického na skandinávském či přímo švédském přístupu k hudbě?
Ne, určitě ne. Prostě se stalo, že jsem se tam narodil. Mám rád temnotu a zimu. Ale jde i o osobní jazyk a přístup. Nikoli o geografické problémy. Snažím se vyhnout škatulkování hudby, protože to podsouvá lidem špatné nebo nekorektní představy o hudbě. K umění je potřeba přistupovat otevřeně. Předpojaté názory smrdí.

Ve složení saxofon-basa-bicí fungovali v době založení Fire! už The Thing. Co bylo v tom samém obsazení u Fire! pro tebe nového?
Jsou to prostě jiní lidé, jiné lidské bytosti v každé skupině. To vytváří úplně odlišnou situaci, jiné třenice, jiný způsob lásky. Je to všechno o osobním jazyku a komunikaci. Bylo to víc o jednotlivcích než o konkrétní instrumentaci.

Osobně mi přijdou The Thing víc impulsivní a Fire! víc meditativní, což mě vede k tomu, že by ty názvy vlastně líp mohly fungovat naopak…
To je dobrý, že tě to napadlo. Ať ti to bude připadat jakkoliv, já s tím budu souhlasit. Lidé slyší různé věci, vidí věci jinak. Díky Thórovi a Ódinovi. To se mi líbí. Já mám rád tajemství. V hudbě musí být určitý stupeň tajemství. V umění a životě vůbec. Jinak by to bylo nudné a neosobní.

Ale proč jste si vlastně vybrali název Fire!?
To vymyslel skvělý švédský trumpetista Magnus Broo. Nedal nám na vybranou, prostě jsme to museli akceptovat. A je to pro google velice nepřátelské slovo, ostatně jako The Thing. A proto se mi to líbí.

Je hudba Fire! úplně improvizovaná?
Nic není úplně improvizované. Nic v hudbě. Nic v životě. Možná jenom malé děti jsou schopny improvizovat. Moje jednoroční dcera je velká improvizátorka. Ve Fire! se zabýváme strukturami, riffy, určitými melodiemi, určitými slovy, určitými beaty. Takže do určité míry plánujeme nějakou hovadinu a na jejím základě improvizujeme tak dlouho, dokud se to celé nezboří. Improvizace je klíč. Klíč ke dveřím.

Co vlastně podle tebe znamená improvizace?
Všechno a nic. Musí v tom být oboje – chaos i řád. Musí tam být rovnováha a nerovnováha. Ve všem musí být určitý stupeň záhady. Improvizace je nejlepší pomůcka pro záhadu… a pro komunikaci. Bez chaosu není řád zajímavý. A bez řádu není zajímavý chaos.

Jaké vlivy na tebe působí při konkrétním vystoupení?
Když hraju sólově… tak všechno kolem mne. Co se stalo předtím téhož dne, lidé okolo mne. Místnost, akustika. Barvy, vůně, architektura… Je to tam všechno k mání. Snažím se před hraním vyprázdnit, čistě kvůli tomu, abych se mohl otevřít. Nikdy nemůžeme být „free“, ale můžeme být otevření k tomu, co se děje. V každém okamžiku. A můžeme skutečně naslouchat otevřeně… můžeme myslet otevřeně… a proto jednat otevřeně. Pak to začíná být zajímavé, také z politického a ideologického hlediska.

Jaké jsou tvé hudební nebo osobní sny?
To je něco, na co by ses měl zeptat mé milované choti. Sny jsou sny. A sny se mění. Záhadné sny. Záhadné myšlenky. Mám rád sny. Vypluje v nich na povrch spousta hovadin. Dobrých i špatných. Je to pro mne záhada. Inspirující. Sny se mohou měnit. Myšlenky se mění. Pořád. To mám rád.

Přidat komentář