Folkové prázdniny- Náměšť nad Oslavou 27. 7. – 3. 8. 2019

Zapomenuté židovské písně z 2. světové války. Tři koncerty postavené pouze na zvuku harf. Početné folklorní moravské sbory s gregoriánským chorálem navrch. Kubánský jazz. To určitě nezní jako lákadlo pro mainstreamové publikum. A přece se do Náměště nad Oslavou každoročně sjíždí, s napětím poslouchá a co vás střelí do očí nejvíc, všude se to hemží rodinami s dětmi.  Na stupnici unikátnosti mají proto mezi domácími festivaly Folkové prázdniny roli favorita.

 

 

 

 

Víte, co se ale říká: jaký dramaturg, takový festival. A Michal Schmidt vnímá hudbu zdaleka odlišněji a citlivěji, než je u nás běžné. Našincům pomáhá nenápadně a nikoliv proti jejich vůli objevovat neznámou hudbu z celého světa, zasazuje ji do kontextu, rámuje každoročním tématem (letos O duši) a uvozuje jednotlivé dny názvy, z nichž vyplývá, že v ten den vystoupí hudebníci mající k sobě blízko víc než by se na první pohled zdálo, že od jednoho vede s přesně dávkovanými emocemi pokračování k druhému a zážitek narůstá. Ze strany dramaturga už mnoho let nejde o odvahu riskovat, to by návštěvnost Folkovek nestoupala, ale o osobní přesvědčení, že tohle je ta správná cesta. Přestože se její rytmus mění, výsledkem je dokonalá harmonie. Festival zároveň stojí na obsáhlém celodenním programu, zahrnujícím workshopy, nespočet interaktivních a výtvarných dílen pro malé i dospělé, Matějem Formanem báječně vymyšlenou nedělní Zahradní slavnost a bezpříkladně pro ty nejmenší koncipovanou Čarokrajnou tkalcovnu, konferenční Kolokvium, odpolední Rozpravy o hudbě nebo výstavy, včetně těch v Galerii 12.

 

S náročnými koncerty přitom Michal Schmidt netlačí na pilu: dávkuje je s rozmyslem a vyvažuje domácími jmény, kdy rovněž nepodlézá nasazenou laťku; jen zkrátka návštěvníkům umožňuje slyšet kapely, které mají rádi a mnozí kvůli nim možná přijeli. Nemělo by to vyznít jako dramaturgický trik, to v žádném případě, nicméně, co si budeme namlouvat, i letos Spirituál kvintet, Hana a Petr Ulrychovi, Dorota Barová, Neřež nebo Lenka Dusilová sehráli úlohu lákadla na lekce z hudební nevšednosti, do kterých publikum v Náměšti následně dobrovolně vstupuje, a co je na tom nejsympatičtější, užívá si je i v případech, kdy se na pódiu servírují těžší hudební klády. Mohou vás stokrát ve festivalových tiskovinách upozorňovat na nezbytnost vidět jednoho z nejlepších světových harfeníků, stejně se zarazíte: poslouchat hodinu chlapa s harfou? Copak jsme na Pražském jaru? A přesto nezůstala na koncertu Edamara Castañedy v parku jediná židle volná a mnozí si při bouřlivém závěrečném potlesku pokládali otázku: proč jsem o něm dosud nic nevěděl? Senegalský hráč na koru Seckou Keita na Folkovkách už v minulosti vystoupil, letos však zabodoval nejvýrazněji: nejprve během naprosto strhujícího koncertu s kubánským jazzovým klavíristou Omarem Sosou a venezuelským perkusistou Gustavo Ovallesem málem v parku roztancovali i kovové skulptury z dílny přátel uměleckého kováře Pavla Tasovského, následně v duu s velšskou harfenicí Catrin Finch, kdy se naopak dala ztichlá krása doslova krájet, a nakonec v rámci koncertu Harfy nad Oslavou. A jsme u další unikátnosti Folkovek: už léta k nim neodmyslitelně patří residenční projekt, kdy se Schmidtem kurátorsky promyšleně propojení vybraní hudebníci, kteří se v mnoha případech předtím ještě nikdy osobně nesetkali, „pod taktovkou“ houslistky Jitky Šuranské v Náměšti na několik dnů zavřou do zkušebny a vyjdou z ní s hudbou, kterou jednou a naposled zahrají před publikem, zhola – podobně jako sami aktéři – netušícím, co má očekávat. Zní to jako zatraceně zprofanované klišé, jenomže Finch, Keita a Castañeda ze sebe na koncertu vydali opravdu to nejlepší co umějí, až je to samotné překvapilo a netajili se tím. Přestože by bylo nespravedlivé zapomenout na předchozí projekty, Harfy nad Oslavou se ve své hudební jedinečnosti, v níž se prolínala expresivita s lyričností a mistrovské hráčské umění s člověčinou, pevně usadily na uměleckém vrcholu.

 

Plno bylo i na přednášce kanadské profesorky Anny Shternshis, uvádějící před koncertem do kontextu loňskou světovou událost: projekt Yiddish Glory (UNI 4/18 i to, které právě držíte v ruce), nominovaný dokonce na Grammy. A zase jsme u toho: který festival si na tak hluboce lidské téma – zhudebněné kruté texty židovských vojáků z 2. světové války jdoucích na smrt – troufne? Folkovky ano, bez manévrování na tenkém ledě, to protože dramaturg „svému empatickému publiku“ věří.

 

A tak je to v Náměšti se vším: co koncert, to zážitek; pro mnohé možná na celý život. Byť při něm tanečně vypouštíte páru – skotské trio Talisk s geniálním hráčem na concertinu Mohsenem Aminim, Toko Telo z Madagaskaru, belgická skupina Wör, polská kapela Tęgie Chłopy – nebo se u něho naopak v kostelních lavicích dojímáte, jako při koncertní premiéře písní z alba Moravské hlasy, na němž Jiří Plocek s Vlastimilem Ondrou představili zpěváky a „zpěváčky“ z lidových souborů Nivnička a Boršičané.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *