Mnozí dramaturgové by nejspíš úctyhodných čtyřicet let oslavili tak, jak je u nás nejčastěji zvykem: pozvali by hvězdy z minulých ročníků. Ne že by se v letošním programu Folkových prázdnin neobjevily, přesto Michal Schmidt raději znovu vsadil na hudbu, která na festivalu, natož u nás, ještě nezazněla.
Folkové prázdniny trvající od soboty do soboty nejsou pouze hudební akcí: zahrnují nejrůznější dílny, workshopy, přednášky, happeningy nebo mezinárodní debatní Kolokvium. A to v takovém rozsahu a za velkého zájmu, že něco podobného se u nás jen tak nevidí. Nezapomeňme na výstavy: letos obří plátna Jana Lamra, sbírka obrazů, soch a grafik Stefana Milkova nazvaná Neklidné časy II. nebo „životopis“ Černý na tahu zapůjčený z pražského Popmusea dokumentující dílo Jiřího Černého.
Malý, na rodiny zaměřený festival v rámci české scény proslul několika ojedinělostmi. Zaprvé: setrvávajícím záběrem na neznámé zahraniční umělce. Zadruhé: Michal Schmidt se nesnaží mluvit o cizích kulturách do té míry, aby o nich vynášel soudy, snaží se jim hlavně porozumět. Nehledá v nich něco, co už se ví, promyšleně pátrá ve spodních proudech a vybírá si umělce reprezentující nevšední lidské hudební příběhy. Například americkou písničkářku Amandu Pascali hledající ztracené sicilské kořeny. A co je nejdůležitější, zatřetí: i když návštěvníky často konfrontuje s náročnou hudbou, oni mu věří a z koncertů neodcházejí, přestože se často jedná o chvíle vyžadující daleko větší pozornost.
Což se určitě týkalo letošního britského, irského a skotského výsadku a možná nejvíc zpěvačky a multiinstrumentalistky Olivie Chaney přesahující v jemných skladbách britský folk odskoky ke klasice, jazzu a experimentálnímu popu, natož houslisty Owena Spafforda a hráče na elektrickou kytaru Louise Campbella, se vším všudy novodobých folkových inovátorů, sázejících na meditativní minimalismus, atmosféru psychedelického soundtracku nebo nečekané expresivní hlučné momenty. Mimochodem: Spafford doprovázel Olivii Chaney a jak prý zbožňuje irské dupárny, dokázal během nočního koncertu s dvěma zpívajícími Irkami (akordeonistka Méabh Ní Bheaglaoich a klavíristka Cáit Ní Riaintria) ve vynikajícím triu The Weaving.
Nádherně zpívající Lucy Farrell, Emily Portman a Alasdair Roberts mají vlastní kariéry, v britském folku se ale společně proslavili asi nejvíc ve skupině The Furrow Collective. Dnes patří mezi legendy, což se však nevylučuje s tím, že jejich velmi tradiční podání lidových vražedných balad nepadne mimo jejich domovinu na úrodnou posluchačskou půdu. Lépe řečeno vám při neporozumění textu a kontextu začnou ty balady splývat. I tak díky za příležitost je na Folkovkách slyšet.
Michal Schmidt také proslul snahou vyzývat hudebníky k nečekaným spojením nebo se s nimi dopředu domlouvá na speciálních, na míru festivalu ušitých koncertech, které po doznění v Náměšti zůstanou dochovány pouze ve formě raritních nahrávek. Ano, máme na mysli unikátní rezidenční hudební projekt Hudba nad Oslavou, letos kurátorovaný britským kytaristou Stuartem McCallumem. Bývalý člen skupiny Cinematic Orchestra není žádný rytmický dravec, ani showman strhávající davy. S krajany (vokální umělec a beatboxer Jason Singh a zvukový designér Oliver Vibrans) a belgickým saxofonistou Nicolasem Kummertem nám opravdu nechali nahlédnout do „nočního zvukového světa, v němž se prolínají lidové melodie, jazzové harmonie, ambientní textury a elektronické rytmy“. Posluchače očekávající od víceméně hvězdné sestavy daleko větší kompoziční zvraty a hráčské exhibice možná zaskočili důrazem na poklidnost, do jejich skladeb se přesto dalo doslova ulehnout jak do prachové peřiny a závěrečné McCallumovo sólo nabídlo excelentní kytarového umění. Což pár dnů předtím potvrdil doprovodem Ríoghnach Connolly v duu The Breath a mnohé přítomné postavil před otázku, jestli to fascinující irské zpěvačce slušelo víc s odvázanou manchesterskou kapelou Honeyfeet valící do nás „retro“ směs britského a irského folku, rocku, funky, blues, neworleanského jazzu a soulu nebo s McCallumem při drásavě niterném osobním přemítání na rodinou tragédii z dob sektářského násilí v Severním Irsku, kdy ve chvíli, kdy dozpívala o už nežijícímu tátovi a do zvuku sirény si dala panáka slivovice, leckomu zamrazilo.
„Írán, Libanon a Albánie nebyly – a nejsou – snadnými místy pro vyjádření našeho umění. Proto jsme se setkali v italské Apulii. Pandemie skončila, ale pocit marnosti přetrvával. Okolo nás totiž docházelo k příliš ničivých událostem: války, změna klimatu, lidské sobectví a domněnka, že to nejhorší možná teprve přijde. A tak jsme hledali způsob, jak se tomu bránit, a vyšla nám z toho hudba jako druh léčby ze zklamání a zničených snů,“ vysvětlil světoznámý íránský perkusista Bijan Chemirani vznik tria, nazvaného stejně jako loňské debutové album jednoznačně: L’Antidote neboli protijed. S libanonským klavíristou Rami Khalifém a hráčem na cello Redi Hasem z Albánie uhranuli instrumentálními kompozicemi zahrnujícími neoklasiku, minimalismus, zvuky preparovaného klavíru, jazz, Balkán, salentskou pizziku a improvizační plochy přecházejí do hypnotických rytmů směřujících ke katarznímu tranzu. Soudě podle odezvy se postarali o vrchol letošního ročníku, ačkoliv jim silně konkurovalo další mimořádné trio Triptic neboli houslista Greg Lawson, klavírista Phil Alexander a kontrabasista Mario Caribé míchající daleko poklidněji klezmer se skotskou tradicí, latinou, tangem a náznaky jazzu.
Na vrchol nepochybně vystoupaly i dvě, s ohledem na přítomnost Druhé trávy s hostujícím Michalem Pavlíčkem, Ivy Bittové a Jiřího Pavlici s Hradišťanem vlastně nenápadné hvězdy: polsky a česky zpívající Dorota Barová s baskytaristou Milošem Klápštěm odehráli během nočního koncertu skladby z alba Píseň pro Mi, věnovaném odchodu její blízké kamarádky, výtvarnice a básnířky Michaely Vejnarové, a to tak, že bylo slyšet ticho. A o pár dnů později Bára Zmeková s baskytaristou Pavlem Šmídem a bubeníkem Viktorem Dořičákem zase dokázali jak hodně jim k dokonalému sehrání, a tudíž k daleko energičtější výpovědi pomohla redukce kapely.
Afričané patří na Folkové prázdniny od samého začátku. Zatímco Kanazoe Orkestra (dva mistrovští hráči na balafon a zpěvák z Burkina Faso doplnění Francouzi) se svým strhujícím afropopem neskrývají, že chtějí hlavně lidi bezhlavě roztančit, senegalský hráč na koru a zpěvák Seckou Keita se k podobné hudbě dostal teprve nedávno. Z festivalu si ho pamatujeme po boku velšské harfenice Catrin Finch, kubánského klavíristy Omara Sosy nebo AKA Tria, ale hrát výbušný afropop s rockovým drajvem jsme ho slyšeli poprvé. Na albu Homeland Chapter 1. se totiž rozhodl po skončení covidu oslavit život v rychlejším tempu a s početnou kapelou vyjel na turné, nicméně zrovna v období Folkovek to termínově neklaplo, a protože už dramaturgovi účast přislíbil, narychlo povolal čtyři senegalské muzikanty rozlétlé po Evropě, v Náměšti během několika hodin vše přezkoušeli, a jako by se nechumelilo, nás na úplný závěr festivalu totálně rozbláznili.
Nečekaná tragická smrt Glena Hansarda dohnala v Náměšti hodně lidí k slzám. Jezdil sem pravidelně, měl tu mnoho blízkých přátel a kdysi sem dotáhl početnou ekipu irských muzikantů, kteří se na Folkovky později vraceli. Předloni zase všechny překvapil: zavolal Markétě Irglové, aby skočila do letadla a na obrátku si s ním přijela zazpívat, aby společně kamarády z Folkovek překvapili. On sám se tu často nečekaně objevil, vyhrnul si rukávy a do rána hrál s návštěvníky u ohně nebo si nechal otevřít kapli sv. Anny. Přemýšlelo se proto, jak Glenovu památku uctít, ale než by se festival překryl smutečním flórem nebo se do médií něco halasně vytrubovalo, ten večer se raději spontánně, třeba jako v Dublinu, lidé sešli u ohně a až do rána zpívali jeho písně. Pro Folkovky symbolické gesto.