Nejde o album ale o EPčko, na čemž ovšem nesejde, když vás ty čtyři skladby chtě nechtě pohlcují. Hranice mezi britským folkem a zbytkem hudební scény už k dobru věci nikdo nestřeží a s přijetím elektroniky, auto-tune, drone a syntezátorů nad tím nemá cenu ani uvažovat. Zpěvačka a houslistka Frankie Archer by se od zbytku elektrofolkařů zas tolik nelišila, kdyby nepřišla s prohlášením „fuck the patriarchity“ a na oblíbené mordýřské balady nenakoukla ze ženské perspektivy. Dosud převážně sloužily za důkaz lidské nepoučitelnosti, rodačku z Northumberlandu ale naštvalo, že v nich jsou vražděny, znásilňovány, ponižovány, podváděny a z neřestí obviňovány převážně ženy, zatímco násilní muži z nich přes všechny krutosti vycházejí jako věční hrdinové. „Spoustu sraček, kterými si ženy v těch stovky let starých písních prošly, se navíc příliš neliší od těch, kterým čelí dnes,“ řekla Frankie Archer a přešla k nezvyklému kroku: změnila texty, obrátila naruby narativy a poskytla ženám prostor říct, jak to vidí ony s možností převzít nad lidovými příběhy kontrolu. Jeden z nejslavnějších – Barbara Allen ze 17. století – vypráví o dívce povolané ke smrtelné posteli svého pána, který po ní chce, aby ho milovala tak, jak on miluje ji, a protože jak známo láska léčí, od dívky se očekává, že pánovi padne kolem krku a namísto pohřbu bude svatba. Ta ho však odmítne, protože ji předtím v hospodě přede všemi urážel. Přesto ze samého žalu a s pocitem viny z toho, jak krutě se údajně zachovala, zemře. „Nic ti Johne nedlužím. Není na mně, abych tě napravovala. Chlípnost není kompliment,“ zpívá nově Frankie Archer a pro zdůraznění tradiční baladě přidala popový refrén.
Podobně se to má, s nutností dodat, že bez přepáleného feministického akcentu, i v dalších třech, tu víc, tu méně napružených experimentální elektronikou, glitchem a zkresleným zvukem houslí. V koprodukci Jima Morayeho, což je nutné brát za potvrzení výjimečnosti, stále víc se do řečí dostávající Frankie Racher.