Fred Frith Trio

Praha, Punctum, 16. 3. 2022

S Fredem Frithem se dají zažít večery ambientní i velmi expresivní, ale hlavně pokaždé jiné. Vystoupení s dlouhodobě fungujícím americkým triem logicky patří k těm dramatičtějším, sonicky interesantně zahlcujícím. Což ovšem neznamená, že by nedošlo na pasáže málem snivé. Hlavní blok koncertu v zaplněném Punctu tvořila jediná, téměř hodinová zvuková plocha, pochopitelně improvizovaná, ovšem tak logicky členěná na různé odstíny a pečlivě strukturovaná, až chvílemi působila dojmem kompozice. Což je asi dáno mimoděčným „chytáním se“ některého z volně zažitých motivů. Jak ostatně napovídala jistá podobnost některých fragmentů – groovů nebo harmonických změn – s těmi zaznamenanými na albu Road. Třeba Frithovo akordické „kolečko“ příbuzné tomu z Color Of Heart. Frithovi a spol. se díky neustálým proměnám soundu a atmosféry bez problému podařilo udržet pozornost publika i po takovou dobu. Následný několikaminutový „přídavek“ se pak zdál až nedotažený, jako kdyby se muzikanti a posluchač nestihli ponořit do stejného zvukového toku a myšlenkového proudu. Což ovšem není výtka, jen potvrzení výše oceněného umění pracovat s rozsáhlými plochami.

Během koncertu stihl Fred Frith zahrát „normálně“ (riffy, sóla, akordy) a zároveň předvést obvyklou škálu těžko uvěřitelných zvuků, které dokáže z kytary vytáhnout. Nejen pomocí „krabiček“, tedy stomp-boxů, mezi kterými dominovaly zpožďovače, phaser či efekt typu freeze, umožňující nekonečný sustain „chyceného“ zvuku, tak… krabiček skutečných. Snad od čaje či tabáku, které používal Frith jako svérázný slide. Jenže s tím si pověstný hračička nevystačil. Celkem si dovedeme představit, jak zní nástroj položený na klíně, když mu na hmatník položíme kartáč na oblečení, chlupem dolů. Prostě zatlumeně. Ale co kovová pánvička přitlačená na snímač, na které hráč roztočí dvě dřevěné dětské káči? Nebo miska, do které rytmicky pouští řetízek a výsledný zvuk zmnoží delayem do tříštivého rytmu, souznějícího s pohotově se přizpůsobivšími bicími Jordana Glenna? Nic z těch zdánlivých legrácek přitom nepůsobilo samoúčelně, vše zapadlo do zvukové stavby. Kdo nestál přímo před Frithem a nepozoroval jeho kejkle, o nic nepřišel. A i když pozoroval, vlastně bylo lepší zavřít oči, nepřemýšlet o původu zvuku a prostě vnímat originální sonický konstrukt.

Netřeba dodávat, že ani rytmika nehrála jen „tradičně“. Taktéž baskytarista Jason Hoopes se vybavil sérií stompboxů a stejně jako Frith občas používal e-bow, což mu umožnilo tahat z nástroje dlouhé kontrabasové a violoncellové tóny. Pochopitelně i on se často nechal unést a začal používat baskytaru jako perkusivní nástroj. Jordan Glenn si přitom nezadal s kapelníkem ve vynalézavém používání „rekvizit“. Na činely hrál pomocí smyčce, pouštěním svazku zvonečků na virbl… Aniž by se bránil tu rockovým, onde jazzovým mustrům.

S Ukrajinskou vlajkou symbolicky pověšenou za pódiem, s tíživou a chmurnou empatií v hlavě, šlo o velmi vítanou zvukovou psychohygienu. Díky za ni.

Přidat komentář