Rozloučili jsme se postesknutím Tuliho Kupferberga nad tím, jak snadno a rychle někteří jeho někdejší souputníci – a v případě parafráze písně Scarborough Fair, již Kupferberg nazval Vanity Fair, i souputnice – zapomněli na všechny mladické ideály a vyměnili je za dobře placená místa v reklamě a podobně. Každému, co jeho jest, že. V druhém díle našeho ohlédnutí za americkým undergroundem se podíváme podrobněji na Eda Sanderse, na jeho život a úvodem i na jeho tvorbu, a to do roku 1963. Pravda, něco jsme již naznačili, ovšem to byl pouhý aperitiv.
Začněme tedy známějším Sandersem. Narodil se v Kansas City ve státě Missouri 17. srpna 1939 jako James Edward Sanders a soudě podle vzpomínek i zmínek v básních zde prožil vyloženě šťastné dětství – ještě jako školák býval předsedou třídy, hrál basket a fotbal, chodil do skauta. Zkrátka, nic neobvyklého, ovšem dodejme ještě, že mu maminka před spaním četla poezii, a vůbec panovala doma u Sandersů literatuře hodně nakloněná atmosféra. Pak mu ovšem v sedmnácti maminka zemřela, a idyle byl konec. Bylo to někdy v té době, kdy se mu dostalo do ruky Ginsbergovo Kvílení, které se naučil nazpaměť, a báseň jej oslovila natolik, že když jezdil autem po prérii, oknem vykřikoval jednotlivé verše. Zároveň si tehdy přečetl Kerouakovy romány. Není tedy divu, že začal psát, ale jak sám říká, „napsal jsem hodně juvenilií, parafráze Samuela Becketta a tak, něco dobré, něco ne“. Těžko říct, nic z toho nikdy nevydal.
Začal studovat na University of Missouri, na budoucího básníka docela zvláštní obor, totiž raketové inženýrství. Sám mi k tomu v roce 1997 při již zmíněném natáčení dokumentu pro ČT řekl: „Měl jsem tam studovat raketové inženýrství. Spojené státy a Sovětský svaz spolu tehdy zápasily, kdo vyšle člověka do vesmíru. Studoval jsem na inženýra nebo raketového vědce.“ Nakonec ze školy v roce 1958 odešel, půjčil si od otce třicet dolarů a vyrazil stopem do New Yorku, aby se „stal básníkem“. Ovšem něco v něm technické vzdělávání přeci jen zanechalo, a to logické, pragmatické uvažování, střízlivost. Opět možná trochu překvapivé, že. Uvědomme si ale, že, jak píše velká znalkyně beat generation a kontrakultury Jennie Skerl, „Sandersova kariéra byla stejně tak pestrá, jako jeho psaní, a stejně tak živá, jako kterékoli postavy v Kerouakově klasice Na cestě, a díky které, když ji četl jak nováček na vysoké, si uvědomil, že společenská a kulturní revoluce již běží a že i on je součástí beat generation. A což je ještě důležitější, stal se součástí jejího pokračování“.
Vzhledem k tomu, že se později pohyboval v blízkosti Allena Ginsberga, ale i pro spřízněnost jejich poetik a občanských postojů bývá někdy Sanders zařazován mezi autory beat generation, přesněji mezi autory druhé generace. Sám se ale tomuto zařazování brání a v roce 1997 nám při již zmíněném natáčení řekl, že byl na to moc mladý, aby byl beatnik, protože „když Jack Kerouac napsal v dvaapadesátém Na cestě, bylo mi dvanáct a chodil jsem do školy na Středozápadě“. Ovšem když začali být jak Kerouac, tak Ginsberg díky svým knihám slavní, dodává, „tehdy jsem byl mladík, osmnáct devatenáct dvacet, a mělo to velký vliv na mou generaci, jež vyrůstala koncem padesátých a počátkem šedesátých let. Žádného z těch skvělých mužů, kteří se později stali mými dobrými přáteli, jsem tehdy osobně neznal, a to trvalo ještě dlouho. Moc jsem se toho bál, ještě jsem se učil, jak psát, a nikdy bych se nepokusil k nim nějak přiblížit. Dokud se nenaučím, jak psát s ,nejlepšími hlavami své generace‛. Takže si nemyslím, že bych byl vyloženě beatnik.“ Pravda bude nejspíš někde uprostřed, ostatně protentokrát zapomeňme na nějaké škatulkování. Jistě i proto, že jak si ještě ukážeme, Sandersova tvorba se zařazením do jakýchkoli kategorií úspěšně vzpírá. Dejme ale ještě slovo Jennie Skerl:
„Žádný umělec, žijící v té době, nezosobňuje tak dobře avantgardu Lower East Side šedesátých let jako právě Ed Sanders – básník, vydavatel, hudebník, mírový aktivista a bojovník za svobodné vyjádření. Jeho umělecká tvorba byla neoddělitelná od jeho politické angažovanosti a byla formou jak protestu, tak proměňujícího se vědomí. Sandersův styl v poezii, próze i hudbě využíval zhroucení hierarchického dělení, tak typického pro tehdejší umění, a byl z velké části součástí avantgardního programu demokratizace a přístupnosti. Jeho dílo hravě kombinovalo prvky populární kultury, jako byly komiksy, rock´n´roll , stand-up komika s avantgardním uměním, jako byla otevřená forma, happening a smíšená média, s poetickou tradicí lyriky, sahající až ke starým Řekům, a vytvářející tak idiosynkratickou koláž vysoké i nízké kultury, mix verbálních a vizuálních prvků, přístupný jazyk a jeho vlastní, naprosto charakteristický humor, tvořený komickou hyperbolou, satirou, slangem a neologismy.“
Zde se můžeme zastavit a trochu předběhnout: stačí si poslechnout Sandersovy průpovídky mezi jednotlivými skladbami živého alba Golden Filth, které The Fugs nahráli v newyorském Fillmore East 1. června 1968, průpovídky, které Sanders chrlí doslova s kulometnou kadencí, plné vlastní poetiky, ostré, leckdy docela dost, škarohlíd by mohl říct, že až hebefrenní, nikdy však neztrácející vnitřní rytmus a švih a také již zmíněný vtip. Jennie Skerl ale ve své charakteristice pokračuje: „V Sandersově díle zaujímala prominentní místo tělesná sexualita jakožto místo kulturního boje – vidíme to již v jeho raných básních, v názvu jeho magazínu i v sexuální komedii The Fugs.“ Mimochodem, když jsem se jej na to v roce 1991 ptal, usmál se a trochu omluvně vysvětloval, že prostě byli tehdy „mladí a plni testosteronu…“