Fug You! 4: Vyserte si / Umělecký magazín

Dostáváme se k důležité etapě Sandersova života, v níž se ideálně spojila jeho přirozenost občanského aktivisty a bojovníka s výsostným básníkem. V únoru 1962 totiž začal vydávat cyklostylovaný časopis, který nazval skutečně neotřele: 

Fuck You / A Magazine of the Arts. Jak vzpomíná, byl tehdy s přáteli na projekci filmu Jonase Mekase Guns of the Trees, kam šel údajně hlavně proto, že se ve Village Voice dočetl, že ve filmu hraje i jeho idol Allen Ginsberg. „Po projekci jsme trochu popíjeli a já se kasal, že začnu vydávat časopis.“ Za necelých třicet dolarů si tedy pořídil cyklostyl a už to jelo. Stačilo jen točit klikou…

Magazín – no, možná je to příliš honosné označení, na tom ale nesejde, ostatně Vokno bylo také množené cyklostylem, a nikomu to nevadilo – nesl již známé motto Totální útok na kulturu. A všechna čísla byla nabita skvělými texty. 

První, které vyšlo na jaře roku 1962 a přinášelo jak Sandersovy básně, tak jeho přátel, bylo vedle obligátních a předvídatelných věcí, jako jsou pacifismus, anarchismus, světový federalismus či občanská neposlušnost, dedikováno i „všem těm, které J. Edgar Hoover oklátil v tichých síních Kongresu“. Což je mimochodem verš z Ginsbergovy básně, který celý zní takto: „Zdálo se mi o tom, že mě J. Edgar Hoover oklátil v tiché síni Kongresu“, a pro vysvětlení dodejme, že dlouholetý šéf FBI (1935 až 1972, celých sedmatřicet let) byl, slušně řečeno, postavou značně kontroverzní. Právě za jeho šéfování mimořádně narostla moc mafie, která jej údajně vydírala – Hoover byl totiž „closet queen“, skrytý homosexuál, a chytří mafiáni mu prý hned v počátcích podsunuli nějakého chlapečka, a vše si nafotili. Zároveň Hoover sám sbíral spoustu kompromitujících materiálů na známé osobnosti, nalevo i napravo, samozřejmě i materiály sexuálního rázu, sloužící též k vydírání. Úřad využíval k posilování své moci, a pokud šlo o fízlování a pronásledování všech, které považoval za podezřelé či nějak ohrožující jeho představu americké společnosti, s nějakými zákony si hlavu skutečně nelámal. Takový americký estébák. Mimochodem, že mají s Hooverem stejné záliby, tvrdil Ginsberg již dávno, a pozdější šetření jeho instinkt potvrdilo. Zkrátka byl ten Hoover pěkná svině. A nebezpečná.

Ale zpět k Sandersovu „samizdatu“. Hned v prvním úvodníku vyhlašoval svou roli redaktora: „pošlete mi své zakázané rukopisy, své / míro-gramy, svá kosmická data, / své shromážděné masy, toužící po tom být svobodné / vaše sbírky ujetých paprsků, / plány pro pacifistický holokaust // A já vedle Zlatých dveří / pozvedám svůj cyklostyl“. V druhém čísle již byl stručnější, „pouze“ sliboval, že otiskne vše, co přijde poštou. Nepodceňoval ani propagaci, jak vzpomíná, „kopie Fuck You jsem poslal Picassovi, Samuelu Beckettovi, Chruščovovi, Sartrovi, Castrovi a dalším“. Jistě si všichni skvěle početli, a představa Nikity Sergejeviče Chruščova, jak si se zalíbeným pochichtáváním listuje Sandersovým Fuck You, je skutečně úžasná! 

Sanders coby vydavatel, redaktor a tiskař v jedné osobě nezanedbával ani výtvarnou stránku, ke každému číslu přistupoval s uměleckým zápalem, tiskl je na různobarevných papírech, texty zdobil vlastnoručně kreslenými hieroglyfy. Tiskl beatniky i další současné velikány, například báseň doprovázenou tímto redaktorským dovětkem: „Báseň o kuřbě, (Gobble Poem), vyrvaná básníkem [Gerardem Malangou] z poznámkového bloku W. H. Audena & o níž se nyní věří, že je v majetku Morganovy knihovny“.

Abychom byli přesní, můžeme porovnat propagační a zjevně nadsazený text z časopisu se střízlivější vzpomínkou, jak ji zachytil ve svých „pamětech“ Fug You. „Jistá kontroverze se pojila s tím, že jsem ve třetím výročním čísle vydal skvělou erotickou báseň W. H. Audena The Platonic Blow (Platonická hulba). Jakožto milovník Audenovy dlouhé básně The Age of Anxiety (Věk úzkosti) jsem byl přesvědčen, že se jedná o Audenovu báseň. Bylo to mistrovské dílo hodné Audena, jak co se týče rytmu, tak zvuku a metra. Měl jsem dvě kopie, jedna pocházela od někoho z Morganovy knihovny, a podle tohoto opisu jsem také tiskl.“

Dodejme jen, že Auden se k autorství básně, jež je známa i pod jinými názvy, včetně toho, pod nímž ji otiskl Sanders, v roce 1968 přiznal. A možná ocitujme její začátek: „Byl jarní den / den na to si zapíchat, kdy vzduch / voněl jako šatna tělocvičny, den vyhulit, anebo si nechat vyhulit.“ A tak dále, až k žhavému finále…

Aby bylo vše stylové, o obálku tohoto čísla se postaral Andy Warhol a bylo na ní políčko z jeho filmu Couch (Kanape). 

Navzdory riskantnímu obsahu si Sanders s uznáním pochvaloval, že 

pošta, jež mu chodila na adresu Fuck You (atd.), celé tři roky existence časopisu vždy dorazila. A došla mu i pošta od Allena Ginsberga, který v přednášce věnované Sandersovi po letech vzpomíná: „Když jsem byl v roce 1962 v Indii, vůbec jsem o něm neslyšel, možná jen nějaké neurčité řeči. Pak mi ale od něj přišel dopis, kde psal o časopisu, který vydává. Jmenoval se Fuck You / A Magazine of the Artscož bylo v té době docela srandovní, a také odvážné. Nikdo se totiž takhle daleko neodvážil, aby byl tak ikonoklastický a komický zároveň. Je tam totiž jak to Fuck You, s lomítkem, jako v nějaké básni Charlese Olsona, a pak to A Magazine of the Arts, umělecký magazín – takže ne Vyserte si – Magazín, protože stále se to někde prezentuje v tom vulgárním smyslu, tak to ale není. Je to ,Vyserte si / Umělecký magazínʻ.“

A Ginsberg ještě pokračuje: „Všechny to dostalo. Všechny v San Francisku, na univerzitě Black Mountain i mezi příslušníky Newyorské školy, tihle všichni si říkali, co asi bude další krok, po té velké poetické renesanci, již stvrdila antologie Dona Allena New American Poetry 1945–1960 z roku 1960. A jsem přesvědčen, že právě Ed Sanders přišel s velkým impulsem, který dostal poezii od řekněme trochu akademického pohledu, a postrčil ji do 60. let právě tímhle titulem, plným naprosté upřímnosti a humoru. A byl to humor, zamířený nejen na básníky, ale i na čtenáře, profesory. Měl totiž představu, že ve Fuck You budou publikovat Charles Olson, já sám, Robert Duncan, Denise Levertovová, Peter Orlovsky nebo třeba LeRoi Jones (později známý jako Amiri Baraka), a tak bude pro všechny univerzitní knihovny a bibliofily naprosto nutné si časopis objednat – pokud nechtějí, aby jim něco uteklo. A mimochodem, první čísla se dnes prodávají za pěkné peníze! Ed tohle věděl a my to věděli také. Využil tedy stávající kulturní situace a samozřejmě hodně věřil tomu, že to je vlna, směřující do budoucnosti, vlna upřímnosti, humoru, duchovní revoluce či revoluce vědomí, a přirozeně i revoluce slov.“

V roce 1965 se John Wilcock v rozhovoru pro The Village Voice Sanderse zeptal, jaké byly reakce na Fuck You? „Občas začal nějaký čtenář šílet vzteky. Lidi, co mají stažené zadky, se někdy hihňají. Někteří stránky jen tak přelétnou a tváří se znuděně. Na koktejlových večírcích v Michiganu je pálí. Mexická pohraniční policie hlásí znechucení. Většinou jsou ale reakce přátelské a lidé jsou velice zvědaví. Prostě 

dělám, že Spojené státy jsou velice shovívavý blázinec, a podle toho jednám.“

Celkem vyšlo třináct čísel, poslední v červnu 1965.

Sanders se ale neomezoval pouze na svůj časopis, vydal i antologii Bugger: An Anthology of Buttockry (Anál: Antologie zadkování), v níž otiskl básně Allena Ginsberga, Teda Berrigana, Rona Padgetta a vlastní, vydal též antologii Despair: poems to come down by (Zoufalství: básně k zhroucení), a například v roce 1964 text Williama Burroughse Roosevelt After Inauguration (Roosevelt po inauguraci).

Burroughs ho napsal na základě snu, který se mu zdál v Jižní Americe, a 23. května 1953 jej poslal v dopise Ginsbergovi, s tímto průvodním textem: „Drahý Ale, přikládám číslo, které jsem si vysnil. Nápad přišel ve snu, ze kterého jsem se se smíchem probudil.“ A jak píše Jed Birmingham, velký znalec Burroughse, „Burroughsova cesta do Jižní Ameriky měla i své politické podtóny. Intriky studené války a agenti byli všude. McCarthyismus jel naplno. Američanství každého občana bylo pod drobnohledem. Nikdo nebyl v bezpečí, dokonce ani armáda. Takže poslat Roosevelt po inauguraci v téhle atmosféře poštou znamenalo pro Burroughse prakticky teroristický čin. Tohle číslo je literárním ekvivalentem bomby, anebo přesněji antraxu. Ovšem jeho publikace a studium nešíří jen nákazu, nabízí také léčbu“.

Ještě než po pamfletu sáhl Sanders, vyšel již v roce 1961 v magazinu Floating Bear, vydávaném básnířkou Dianou Di Prima a jejím tehdejším přítelem, také básníkem LeRoi Jonesem. V každém případě mi pořádně ostrý, klasicky „burroughsovský“ popis toho, co všechno se dělo po Rooseveltově uvedení do úřadu – Burroughs jej neměl příliš v lásce – okamžitě připadl na mysl po zvolení Miloše Zemana, a také Donalda Trumpa. Opravdu chuťovka!

Text pak vyšel v roce 1979 ve Ferlinghettiho nakladatelství City Lights Books. A když už jsme Burroughsův vydařený a naprosto nadčasový pamflet zmínili, uveďme alespoň ukázku:

„Okamžitě po inauguraci se Roosevelt objevil na balkóně Bílého domu oblečený do karmínově rudé řízy římského císaře, na zlatém řetězu vedl slepého bezzubého lva. Vydal prasečí zvolání a přivolal své volitele, aby přišli a převzali svá jmenování. Přihnali se s chrochtáním a kvičením, přesně jako prasata, kterými ostatně byli.

Starý teplouš, známý brooklynské policii jako ,Anča Dlaňovkaʻ, byl jmenován do sboru armádních poradců, takže mladší důstojníci ve sboru byli na záchodcích Pentagonu vystavováni nepopsatelné pohaně, a aby se tomu vyhnuli, mnozí si ve svých kancelářích zřídili polní latríny.

Transvestitka Lízina získala místo ředitelky Kongresové knihovny. Okamžitě tam zakázala vstup mužskému pohlaví – světově proslulému profesorovi filologie přerazila jedna agresivní lesba, co vypadala jako chlap, čelist, když se pokusil vstoupit do knihovny. Kongresová knihovna se stala místem lesbických orgií, které nazvala Svěcením vestálek.

Protřelý pouliční žebrák byl jmenován ministrem zahraničí a znevažoval důstojnost svého úřadu, když na chodbách ministerstva zahraničí žebral o drobné.

Obírač ožralů ,Hubeňour Podzemkaʻ, který nastoupil do funkce prvního náměstka ministra zahraničí a ředitele protokolu, vyvolal diplomatickou roztržku s Anglií, když po něm na banketu na švédské ambasádě ,vyjelʻ britský velvyslanec – termín obíračů, ožralů pro situaci, když se opilec probere ve chvíli, kdy mu šacujete kapsy.

Pasák Lonny se stal velvyslancem se zvláštním posláním, vyrazil s padesáti ,sekretářkamiʻ na turné a prováděl svou mrzkou živnost.

Imitátorka, známá jako ,Dámička Hedvičkaʻ, stála v čele Komise pro atomovou energii a přijímala fyziky do mužského sboru, který byl uváděn jako ,Atomoví zajdovéʻ.

Zkrátka muži, kteří při věrné službě své vlasti zešedivěli a přišli o chrup, byli hromadně propuštěni za těch nejsprostších podmínek – jako třeba: ,Ty starej zmrde, máš padáka. Padej vocaď i s těma tvejma střevamaʻ – a v mnoha případech byli ze svých úřadů doslova vyhozeni. Neurvalci a chátra toho nejodpornějšího kalibru zaplnili nejvyšší úřady země. Zmíníme pouze několik z jeho skandálních jmenování:

ministr financí: ,Mike Herákʻ, heroinista ze starých časů;

 

 

Dostáváme se k důležité etap . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář