Poté, co jsme si přiblížili tvorbu Walta Whitmana, Ezry Pounda, T. S. Eliota, Williama Carlose Williamse, Roberta Creeleyho a Charlese Olsona, tak ještě než se vrátíme k našemu známému Edu Sandersovi, zbývá nám jeden mimořádně důležitý a vlivný tvůrce – ne, že by jich nebylo více, ale… Oním autorem je Frank O´Hara, básník, podobně jako Sanders silně svázaný s New Yorkem.
Ale pěkně popořadě. Frank O´Hara, celým jménem Francis Russell O´Hara (1924–1966), se narodil v marylandském Baltimore, jako chlapec si přitom dlouho myslel, že se narodil v červnu, ve skutečnosti však přišel na svět již 27. března – jeho rodiče totiž posunutým datem zakrývali pro ně zřejmě nepříjemnou skutečnost, že jej počali již před sňatkem. Vyrůstal ve dvacetitisícovém Graftonu ve státě Massachusetts, v letech 1941 až 1944 studoval na konzervatoři v Bostonu hru na klavír, pak ale narukoval a za války sloužil v Tichomoří na torpédoborci jako obsluha sonaru, měl totiž výborný sluch, a protože i výborně viděl, na válečné lodi později sledoval oblohu, zdali se neblíží nepřátelská letadla. A jak vzpomíná, stále se obával, aby nezavinil smrt nějakého budoucího úžasného japonského skladatele. V roce 1950 vystudoval díky stipendiu pro válečné veterány Harvard a o rok později získal na michiganské univerzitě v Ann Arbor magistra. Jistě zajímavé je, že přestože byl výborným klavíristou a hudba mu byla vždy blízká, však ji studoval i na Harvardu, v Ann Arbor se věnoval anglistice. V každém případě se ale již na podzim 1951 přesunul do New Yorku a věnoval se především poezii – láska k hudbě, především soudobé, jej ale nikdy neopustila a do konce života přiváděl své nové partnery v úžas, když jim při návštěvě přehrál například Rachmaninova. Zároveň byl výrazně ovlivněn výtvarným uměním, zvláště newyorskými malíři. Mezi jeho oblíbené básníky patřili Jean-Arthur Rimbaud, Pierre Reverdy, Stéphane Mallarmé, Boris Pasternak a Vladimir Majakovskij, přátelil se s Allenem Ginsbergem, Gregorym Corsem, Kennethem Kochem, Johnem Ashberym (máme je všechny v českých překladech) a dalšími.
V New Yorku zpočátku přednášel na The New School, liberální univerzitě, kde mimochodem působili i Hannah Arendtová, John Cage, Woody Allen, Frank Lloyd Wright, Wilhelm Reich, Erich Fromm, André Breton či Claude-Lévi Strauss, a studovali zde například Jack Kerouac, Tennessee Williams či William Styron, přičemž nám již známá Black Mountain College svým způsobem právě na tuto newoyrskou univerzitu a její ideje navazovala. Od roku 1960 pak O´Hara pracoval jako kurátor v Muzeu moderního umění (MoMA), pořádal výstavy, psal výtvarné recenze.
Líbám se pouze s oholenými
Jistě, New York byl přeci jen otevřenější město než takový Středozápad či jižní státy, ale i v relativně tolerantních kruzích se homosexuálové a lesbičky se svou orientací příliš nechlubili – až na pár výjimek, jako byl třeba Allen Ginsberg, Truman Capote či právě Frank O´Hara, který žil životem neskrývaného homosexuála, a to i v paranoidních padesátých letech studené války, vědom si rizik, jež to představovalo pro jeho osobní bezpečnost nebo pro slušný život. Protože, jak bylo řečeno, současná atmosféra se s klimatem 50. let – přinejmenším v pohledu na sexuální menšiny – rozhodně nedá srovnávat. Vedle toho O´Hara, jakožto bytostný umělec se vším všudy, plně důvěřoval umění jako mocnému nástroji pro plnohodnotnější život a se svou mrštnou postavou a nosem, který vypadal, jako by dostal jednu nebo dvě rány, působil, jako by si troufal na kohokoli, kdo by mu řekl, aby dělal věci jinak. Poezie, již nám zanechal, ale i jeho vlastní život potvrzují, že si vše vždy dělal po svém. Naštěstí.
Pokud jde o ono žití, proč necitovat z jeho třetí sbírky Meditace ve stavu ohrožení (Meditations in an Emergency, 1957), a to titulní báseň v próze, již uvedeme celou, je v ní totiž – v podstatě – básníkův kompletní obraz:
Meditace ve stavu ohrožení
Mám se snad stát zhýralcem jako nějaký blondýn? Nebo nábožným jako nějaký Francouz?
Pokaždé, když mi krvácí srdce, činí mě to troufalejším (a jak se tatáž jména znovu a znovu objevují na onom nekonečném seznamu!), ale zanedlouho už nebude s čím si ještě troufat.
Proč bych se měl o tebe dělit? Proč nedáš pro změnu kvinde někomu jinému?
Jsem nejméně obtížný ze všech lidí. Chci jen bezmeznou lásku.
I stromy mi rozumějí! Doborotivá nebesa, ležím přece pod nimi, nebo ne? Jsem totéž, co hromada listí.
Nicméně jsem se nikdy nezalykal chválou pastorálního života ani nostalgií po nevinné minulosti zvráceností odehrávajících se na pastvinách. Ne. Člověk nemusí jaktěživ opustit hranice New Yorku, aby se mu dostalo vší zeleně, po jaké touží – nemůžu se potěšit ani stéblem trávy, pokud nevím, že mám po ruce podzemku nebo prodejnu gramodesek nebo nějakou další známku toho, že lidé nelitují totálně života. Je mnohem důležitější utvrzovat nejméně upřímné: mrakům se i takhle dostává dost pozornosti, a přesto táhnou dál. Vědí, o co přicházejí? Hmmm.
Moje oči jsou neurčitě modré, jako obloha, a neustále se mění; jsou to nerozlišitelné, ale těkavé, zcela zvláštní a nevěrné, takže mi nikdo nedůvěřuje. Neustále uhýbám pohledem stranou. Nebo se dívám na něco až poté, co se mě zřeklo. Jsem z toho nesvůj a nešťastný, ale nedokážu se na nic upřít. Kdybych je měl aspoň šedé, zelené, černé, hnědé, žluté; seděl bych doma a dělal něco. Ne, že bych byl zvědavý. Právě naopak, nudím se, ale je mou povinností být všímavý, věci mě potřebují, tak jako obloha musí být nad zemí. A v poslední době jejich úzkost tolik vzrostla, že si mohu dopřát trochu spánku.
Je pouze jediný muž, kterého rád líbám, když je neoholený. Heterosexualito! neúprosně se blížíš. (Jak se té ženské zbavit?)
Svatý Serafione, halím se v roucha tvé bělosti, která je jako půlnoc v Dostojevském. Jak se mám stát legendou, můj milý? Zkoušel jsem lásku, ale ta tě skrývá v náručí druhého a vždy od ní odskakuji dál jako lotus – extáze věčného rozpuku! (ale člověk se tím nesmí nechat rozptýlit!) nebo jako hyacint, „držet si špínu života od těla“, ano, tam, dokonce i v srdci, kam je špína pumpována, kde pomlouvá, znečišťuje a rozhoduje. Prosadím svou vůli, i když se možná stanu slavným záhadnou prázdnotou v onom oddělení, v onom skleníku.
Znič se, když si nejsi jist!
Je snadné být krásný: je těžké tak vypadat. Obdivuji tě, milovaný, za past, kterou jsi nastražil. Podobá se závěrečné kapitole, kterou nikdo nečte, protože zápletka je už rozuzlena.
„Fanny Brownová je na útěku – pláchla s kornetem od jízdy; mám tu malou Drzku opravdu ráda & doufám, že taky dojde štěstí, i když se mě tímhle Hrdinstvím něco nasoužila – Hlupáček Cecchina! nebo F: B: jak jsme jí říkávali. – Přeju jí dobrý výprask a 10 000 liber.“ – Paní Thraleová.
Musím se odsud dostat. Už jsem si vybral šátek a nejšpinavější letňáky. Vrátím se, vynořím se znovu, poražený, z údolí; nepřeješ si, abych šel s tebou tam, kam se ubíráš, a tak jdu, kam nechceš, abych šel. Je teprv odpoledne, tolik je toho před námi. Dole zas nebude žádná pošta. Otáčím se, plivám do zámku a dveřní knoflík se otáčí.
Sardinky a oranže
