Rozloučili jsme se nad prvním albem The Fugs, ano, to je to s tím pěkně dlouhým názvem The Village Fugs Sing Ballads of Contemporary Protest, Point of Views, and General Dissatisfaction, byť běžně bývá též jednoduše uváděno jako The Fugs First Album, to když je reeditovala již v předcházejícím pokračování zmíněná společnost ESP-Disk.
Deska se sice neprodávala nějak úžasně, své posluchače si ale rozhodně našla, ostatně, dostala se až k nám. Zároveň pomohla prosazovat The Fugs na tehdejší rockové scéně – pod tím si samozřejmě nepředstavujme, že by vystupovali společně třeba s uběhaným Mickem Jaggerem – mluvíme o New Yorku a o scéně soustředěné především kolem bohémské čtvrti Greenwich Village, ale také Lower East Side, tehdy zabydlované umělci, malíři, básníky, které tam přitáhly – tehdejší!!! – velice nízké nájmy. Jen pro zajímavost, když si tam Tuli Kupferberg ještě v 60. letech pořídil na Spring Street obrovský loft, bylo to za pár šupů, ovšem dnešní cena je mnohamilionová. Zároveň svým vyloženě anarchistickým přístupem nejen k tvorbě a její prezentaci, ale i k nahrávání se The Fugs stali průkopníky nezávislé scény, a nebojíme se říct, že v tom byli vyloženě punkoví – ovšem v době, kdy byl tento výraz téměř výlučně používán pouze k označení mlaďochů sloužících v kriminále k radovánkám rujných, především však fyzicky silnějších vězňů. O všech těchto atributech jsme již psali posledně a předposledně, není však proč se jakkoli obávat, že by se na tomto nastavení s postupem času cokoliv změnilo. Pravda, snad jen setrvalá Sandersova snaha – i o tom již byla řeč – hudbu a její provedení zdokonalovat. Stále, a tak tomu bylo a je vlastně po celou dobu další existence kapely, byli těmi zcela nezařaditelnými, nezvládnutelnými a také nepředvídatelnými střelci. Stačí si poslechnout některé jejich živé nahrávky, jedno v jakém časovém pořádku – vždy uslyšíme hudbu i texty provokující k přemýšlení, rozhodně ne však provokace pro provokace. A třeba silně asociativní, improvizované proslovy Eda Sanderse, kterými vyplňoval pauzy mezi skladbami, to je naprostá lahůdka. Jen, kdyby je nechrlil s kulometnou kadencí, přeci jen se to někdy ne zcela snadno chytá…
Vraťme se ale k našemu diskografickému ohlédnutí. Po vydání svého prvního alba u Folkways Records podepsali The Fugs smlouvu, která umožňovala vydávat jejich materiál u ESP-Disk výměnou za využití off-Broadway divadla jako prostoru pro zkoušení, ovšem za tak vydřidušských podmínek, až to Ed Sanders popisoval jako „to jedno z nejnižších procent v dějinách západní civilizace“.
Jak vzpomíná Ed Sanders, „koncem roku 1965 nás oslovil Bernard Stollman, kterému patřila společnost ESP-Disk, jíž mu údajně financovali rodiče. Potřebovali jsme nějaký sál, kde bychom mohli zkoušet, a Stollman nám jej pronajal. Skvělé, ovšem jen do té chvíle, než jsem zjistil, že nám to pěkně odečetl z tantiém za druhé album, které jsme u něj vydali. Až později, kdy už jsem toho věděl víc o smlouvách v hudebním byznysu, mi došlo, jak drbanské smlouvy Stollman nabízel“. Ano, a to, jak jsme již psali, vydával třeba Alberta Aylera, Sun Ra, Pharoaha Sanderse či Ornettea Colemana, Godz, ale i Karla Velebného… Abychom ale byli objektivní, v době, kdy všechna ta později zvučná jména vydával, by s nimi všude jinde pěkně vyběhli.
Ačkoli The Fugs považovali smlouvu za závaznou a v mnoha ohledech nevýhodnou, tato vyděračská smlouva s ESP a obdobně nehezké praktiky jejího majitele Stollmana ovšem měly přinejmenším jedno dobré vyústění. Jak vzpomíná Sanders, „díky ESP jsme se ale seznámili s nahrávacím inženýrem a producentem Richardem Aldersonem, který měl na svou dobu úžasné studio. Zatímco první album jsme měli sfouknuté za dvě přibližně tříhodinové frekvence, nahráváním druhého, které se mělo jmenovat The Second Fugs Album, jsme strávili celé čtyři týdny. Chtěli jsme nahrát skutečně dobrý elektronický rock’n’roll. Cítili jsme, že rčení ,pásky nelžou‘ platí, a chtěli jsme se dostat za primitivní kmenové nahrávací techniky. Věřili jsme, že pokud se nám podaří ,dostat naše mysli na pásek‘, budou z nás umělci, kteří mohou nahrávat.
Na druhém albu jsme hráli v této sestavě: já, Tuli Kupferberg, Ken Weaver, brilantní hráč na klávesy Lee Crabtree, kytarista Vinny Leary, další kytarista Pete Kearney a Jon Anderson na basu. Rychle jsme se skvěle sehráli. Pořídili jsme si dokonce nějaké vybavení, protože Ampeg nám věnoval jako reklamu nějaké zesilovače a Ken pokročil od svých kong k regulérní bicí soupravě.
Měl jsem představu delšího kusu, který by obsahoval spontánní hudbu, dialogy, poezii. Načrtl jsem ho pro kapelu a Lee Crabtree přišel s názvem Virgin Forest, Panenský hvozd. Měli jsme pocit, že vstupujeme na nové území. Celá nahrávka je různě poslepovaná, s přimíchanými zvuky, a slyšel jsem, že udělala na The Beatles takový dojem, že je inspirovala k delším skladbám, jako je A Day in the Life na Seržantovi.
Naše sbory se sice stále nevyrovnaly tomu, co předváděli The Beach Boys, ale stejně jako při nahrávání prvního alba, i tentokrát jsme stáli před mikrofony a vydávali ze sebe veškerou energii a génia, který nám jak sudičky, tak naše genetické kódy dopřály. Některé skladby na našem druhém albu nejsou tím, čemu se dnes říká PK, politicky korektní, a dnes bychom je možná napsali jinak, tehdy jsme ale byli věrni době poblázněné testosteronem“.
Mimochodem, když jsem se někdy v únoru 1991 Eda v kavárně Odessa na Tompkins Square ptal právě na ty ostřejší kousky, smál se a trochu omluvně dodal, že „byli přeci mladí kluci plní testosteronu“. Aby ne.
Dejme ale ještě slovo Sandersovi: „Vedle domácí dílny The Fugs nám poskytli písničky i další básníci a písničkáři, jako třeba Lionel Goldbart z Bronxu – nahráli jsme dvě jeho skladby, Dirty Old Man a River Of Shit, tu ale až na album It Crawled into my Hand, Honest. A skvělý básník a Bukowského kamarád Jack Micheline mě jednou potkal na Avenue B a se smíchem mi dal do ruky kus textu písně Sugar Shit. Na vysvětlenou, SS je heroin s cukrem. Nikdy jsme ale tuhle píseň nenahráli.“
