Již jsme to lehounce nakousli v minulých pokračováních, takže zopakujme: „V roce 1968 jsme byli dvakrát v Evropě, na jaře a na podzim,“ vzpomínal Ed Sanders. A nás budou zajímat podzimní termíny. Koncem září, přesně 25. až 29., se totiž v západoněmeckém Essenu konal festival Internationale Essener Songtage, jehož pódia – hrálo se ve velkých, ale i menších sálech, klubech, diskotékách – byla po pět dní otevřena rocku, jazzu, písničkářům, šansonu a také undergroundu. Vlastně, ještě jedna žánrová skupinka tam byla také, o tom ale později… V Essenu vystoupila řada známých, ale také obskurních kapel, více než sto padesát jmen, mezi nimi například Amon Düül, Blossom Toes, Tim Buckley, Peter Brötzmann, Julie Driscoll, Brian Auger & the Trinity, Tangerine Dream, David Peel, Guru Guru, Family, Floh de Cologne, The Mothers of Invention a také, ano, The Fugs.
A podle očitých svědků to bylo vskutku výživné! První z nich, kamarád ze západního Německa, mi před časem vyprávěl, jak to tam bylo divoké a jak se mu podařilo proniknout do zákulisí, prý to ale nebylo tak těžké. A když se dostal do šatny Zappových Mothers, někdo z muzikantů mu prý nabídl takového jointa, že nic podobného co do velikosti do té doby neviděl. Náležitě se tam tedy zhulili… Nebylo by na tom nic zvláštního, ovšem Zappa byl prý přítomen, a teď by měli zappologové zpozornět: Frankie totiž muzikantům přísně zapovídal jakékoliv drogy a hrozil okamžitým vyhazovem. I když, abychom byli spravedliví, již bylo po produkci, rozparádit se tedy klidně mohli dosyta, již měli takříkajíc vyděláno. A hlavně nehrozilo že by ve zhuleném rozjaření sáhli na svých instrumentech vedle. Zjevně tedy onen striktní Zappův zákaz platil pouze na dobu před zkouškou, eventuálně před koncertem.
A oním druhým svědkem byl příslušník onoho těžko zařaditelného žánru, který jsme již zmínili – nebyl jím nikdo jiný než Ladislav Klein, který v Essenu též společně s Olympikem vystoupil a o svých zážitcích pak napsal do měsíčníku Pop Music Expres, jakéhosi předchůdce Rock & Popu, který vycházel v letech 1968 a 1969, než jej bolševici zamázli. Dovolíme si tedy ocitovat, i proto, že Klein byl patrně jedním z mála našinců, kdo tehdy zažil The Fugs, ale i Zappovy Mothers. A také pro kouzlo doby, takříkajíc. Odpusťte tedy odbočku do kouzelné minulosti.
„24. září jsme tedy odjeli z Paříže do Essenu na festival, kterého se zúčastnily desítky známých i neznámých skupin a jednotlivců. Nejzajímavěji pro vás asi budou znít jména Julie Driscoll-Brian Auger and the Trinity, Fugs, Tim Buckley a Mothers of Invention. Nebudu vás unavovat dlouhým líčením průběhu. Fugs hráli první večer a byli výborní. Chtěli přijet v těchto dnech do Prahy a budou shánět někoho, kdo by jim půjčil aparaturu. Mají s sebou pouze kytary, dali jsme jim nějaké adresy a snad vše dobře dopadne a budete je mít možnost vidět a slyšet. Obě stojí za to. […] Odpolední vystoupení začíná v 14.30, v hale je asi 6 000 lidí. Jdeme na řadu druzí od konce, těsně před Mothers of Invention. Před námi hrál jediný orchestr, který stojí z neznámých jmen za pozornost. Pamatujte si dobře jejich jméno, určitě o nich ještě uslyšíme. Anglická skupina TANGERINE DREAM, výborná, skutečně avantgardní muzika, dokonalé zvládnutí nástrojů. Po nich hrajeme my…“ Klein pak popisuje vystoupení i víceméně vstřícné přijetí Olympiku a pokračuje: „Po nás zlatý hřeb odpoledne, které se protáhlo až do půl osmé. MOTHERS OF INVENTION – Frank Zappa se svojí kytarou a všichni ostatní předvádějí mistrnou práci, precizní muziku. Nevím, jak dalece se vám jejich styl líbí, náš osobní názor je, že jsou skutečně jedním z vrcholů. Mothers hrají asi dvacet minut a je konec.
Večer mělo vše začít ve 20.30. Říkám úmyslně ,všeʻ a ne představení, protože teď se vám budu snažit popsat něco, co nikdo z vás nikdy nezažil. My poprvé a doufáme, že v téhle formě naposledy. Na betonové podlaze haly leží asi 4 000 lidí, další 4 000 jsou na postranních ,tribunáchʻ. Většina značně opilá a pod vlivem drog. Asi v 21.45, tedy se značným zpožděním, začíná hrát první kapela, ovšem tady jsme tomu přestali rozumět. Žádné normální hraní jako odpoledne. Začíná německá pseudopodoba velkých amerických psychedelických show. Na obou koncích svítí na velkých projekčních plátnech různé barevné patvary a obrazy. Před hrající skupinou bliká intenzivně silná rtuťová výbojka, která dělá z pohybů muzikantů rychlé a trhavé pohyby. To by všechno ještě šlo. Horší již bylo to, co orchestr vyluzoval za zvuky. Začal elektronickou změtí zvuků šíleně silných a pokračoval asi po dobu tři čtvrtě hodiny. Pak jim někde vypnuli proud a po deseti minutách hledání začali znovu to samé. Bubeník nepřestal hrát ani na chvíli. Při bližším pohledu na hudebníky je vše jasné. Opět drogy a alkohol. Nedomnívejte se, že hráli nějaké skladby nebo něco podobného jako Mothers nebo Tangerine Dream. Pouze změť zvuků. […] Některá děvčata chodí oblečena jen v průsvitných punčochových kalhotách bez kalhotek, s minimem ,horního prádlaʻ (nevím, jak bych vám to ještě blíže vylíčil).“ Atd.
Promiňme Ladislavu Kleinovi, že udělal z hochů ze západního Berlína Anglány, zjevně je slyšel poprvé, naopak pochvalu zaslouží jeho instinkt – protože Zappu z Prahy možná znal, The Fugs ale zcela jistě ne a Tangerine Dream? Ti byli tehdy ještě součástí západoberlínského podzemního kvasu, to doslova, a zcela jiní, než jak je máme dnes zafixované. A již se to nikdy nedozvíme, bylo by ale jistě dost zajímavé vědět, co že to bylo za onen zhulený soubor, který Kleina tak popudil…
V bavoráku přes čáru
A nyní se můžeme vrátit k Edovi Sandersovi a zářijovému pobytu The Fugs v západním Německu. Již v New Yorku totiž pojal úmysl navštívit s The Fugs posrpnovou Prahu, jak o tom píše i Klein. Plán ovšem, jak našinec jistě pozná, a také jsem to Edovi po letech vysvětlil, velice dětinský. Možná si ale tuto výživnou historku, v níž se mimojiné vyjevuje, jak moc byli hoši naivní a jak málo věděli o tom, co představuje hranice mezi Západem a Východem, připomeňme slovy Eda Sanderse, a sice z jeho knihy 1968, věnované, ano, právě tomuto roku. Sanders zde pracoval se svou metodou investigativní poezie, již jsme o ní psali, netřeba tedy připomínat. Abychom nezabrali tolik místa, verše necháme plynout v řádcích…
„Fugs odehráli jeden, dva koncerty / objevili se na politickém panelu / a pak jsme udělali to, po čem jsme prahli / pokusit se nějak proklouznout do Československa // Pronajali jsme si auťák /a jeli směrem do Československa – Ken Weaver, Mitima, já a Peter Edmiston, z agentury Edmiston-Rotschild Management // Nemohli jsme jet přes východní Německo / A tak jsme jeli na jihozápad do Bavorska / k české hranici // V nějaké restauraci v Bavorsku / jsem napsal velkou část písničky Jimmy Joe the Hippybilly Boy, kterou jsem později nahrál na album Sanders Truckstop / byla bramborová sezóna / a my zahlédli velké vleky naložené bramborami / na vzdálených polích / hned u hranice // Slyšeli jsme, že při sklizni / sedláci jezdí po polních cestách sem a tam přes hranici // tak jsme si říkali, že bychom mohli na nějaké bramborové cestě proklouznout / a pak to vzít na Prahu // Měli jsme nejasnou představu / že nafotíme obal alba / jak ležíme před sovětskými tanky / a že navštívíme Kafkův dům / jehož texty jakoby byly klíčem k potlačení strachu na konci nekonečného roku // Zkoušeli jsme tam jet po nějaké dlážděné cestě / ale oni zastavovali i mlékařské vozy // A zatímco jsme čekali / Miriam šla do louky / a natrhala nějaké malé světle žltué plané macešky / hned u pohraniční stráže / vylisovali jsme je společně s malými modrými zvonky a jetelem v knize veršů // Pak jsme jeli podél hranice, kudy jezdily traktory s bramborami / a hledali nehlídanou cestu / do Československa / Mysleli jsme si, že jsme ji našli // Ještě pár metrů a byli bychom na cestě do Prahy / Pak jsme ale zahlédli jednoho osamoceného pohraničníka / se samopalem, který mu visel na popruhu přes rameno / ,Halten sie!ʻ zakřičel / zvedl zbraň, / a pak spustil něco německy / co končilo ,demonstrazionenʻ// Miriam spala pod dekou / v tom našem pronajatém BMW / a ten pohraničník si myslel, / že se ji tam snažíme propašovat /a takhle to tedy skončilo s naším hledáním obalu alba se sovětskými tanky.“
Dobrý, co! Jen dodávám, že pocházím z Chebu, přesně od té hranice, přes niž se hoši snažili v bavoráku přejet, vím tedy, co by je čekalo, a o čem bychom si pak možná vykládali v hospodě – jak nějací blázniví Amíci zkoušeli přejet osobákem přes čáru a jak z nich peesáci udělali exportní fašírku. Vlastně mohli hoši, jak každý dobře ví, mluvit o štěstí, že na ně namířil samopalem voják Bundeswehru, a ne ČLA. Dalších alb bychom se nejspíš nedočkali a náš seriál by se blížil k závěru…
Zajímavé, že zmínku o této ztřeštěnosti našel Sanders
