Pokud jsme závěrem posledního, již šestatřicátého dílu slibovali, že po vší té krvi, vraždách a všeobecném šílenství to „příště bude daleko veselejší a náležitě rozjuchané!“, rádi tento slib splníme. Protože dnes se opět vrátíme k hudební tvorbě, ovšem tentokráte ke dvěma sólovým albům, jež vydal v té době odpočívající kapelník The Fugs Ed Sanders.
Jak jsme již psali, po ukončení aktivní činnosti kapely se v roce 1970 věnoval především psaní své knihy o Charlesi Mansonovi, svému knihkupectví a také, jak si ještě ukážeme, i próze a poezii. Jak vzpomínal, dostal tehdy nabídku na sólové album a chtěl se také věnovat literatuře a dalším věcem. Nezapomínejme také, že měl rodinu a malou dcerku… O knize Rodina jsme již psali minule, nyní se tedy podívejme na další položky jeho seznamu „co dělat“. V roce 1969 podepsal také smlouvu s nakladatelstvím Grove na román Shards of God (již jsme o něm psali a citovali, vzpomínáte?). Měl tedy tři kariéry: knihkupectví Peace Eye, psaní románů a sólový interpret.
Začněme tedy muzikou. Šéf značky Reprise mu nabídl, zdali by neměl zájem vydat u nich své sólové album. Jednak měl zjevně jak The Fugs, tak Eda Sanderse rád, zároveň si dokázal spočítat, že by se – když teď kapela přestala existovat – to mohlo vyplatit. A takhle na to vzpomíná sám Sanders: „Mo Ostin z Reprise Records mi dal zelenou s mým prvním sólovým albem. Z nějakých důvodů jsem se rozhodl nahrát ho ve stylu moderního country, říznutého atmosférou East Village a zastávkou pro šoféry kamionů. Koupil jsem si asi osm alb Hanka Williamse, což mě poutalo k mému dětství v Missouri. Zároveň jsem si koupil nějakého Jimmyho Rodgerse, Bucka Owense, Portera Wagonera a Dolly Parton, a taky kamioňácká alba Davea Dudleye. Docházelo mi také, že jsem možná jediný beatnik, který umí skutečně jódlovat. Šel jsem se podívat na koncert Lindy Ronstadt, a moc se mi to líbilo. Měla skvělé muzikanty, a protože měli volno, najal jsem je na natáčení. Všechno šlo rychle, album jsme nahráli za dva dny, přesně to bylo 21. a 22. září 1969. Půjčil jsem si countryovou vestu a kovbojské boty a nechal se vyfotit před skutečnou kamioňáckou zastávkou. V rádiu ale mé písničky nehráli, například ve skladbě Jimmy Joe, the Hippybilly Boy jim vadil výraz ,suspenzorʻ. Ovšem Franku Zappovi se písničky líbily.“
Ke zmíněnému dětství na Středozápadě jen dodejme, že jako chlapec se doma klasické country naposlouchal ažaž, někde to v něm tedy muselo být. Vzpomíná třeba na Roye Acuffa, ale i další velikány.
Takže jak vidíme, šel na to Sanders skutečně z gruntu! Ovšem kde se vzalo rozhodnutí opustit rockové vody a zamířit do oblasti country & western? Těžko říct, proč tomu tak bylo, sám se k tomu nikdy explicitně nevyjádřil, můžeme tedy pouze spekulovat. Za prvé, nepodceňovali bychom ony stopy z dětství, každý ví sám nejlépe, jak moc se nám podobné hudební zážitky z dětství dostanou pod kůži a tam pak čekají na probuzení. Za druhé, na samotné country – a to myslím té dobré, autentické – není vůbec nic špatného, naopak, a v souvislosti s tím se mi vybavuje věta jednoho amerického punkového muzikanta, který mi řekl, že skutečné, poctivé country, to že je to samé jako punk. A měl vlastně pravdu!
Za třetí, řekněme, že chtěl Sanders nějak propojit svůj satirický přístup s tím, kdo byli typičtí countryoví fanoušci, tedy, řekněme si to natvrdo, vidláci, homofobové, rasisté všeho ražení, machisté a podobně, cosi jako elektorát Motoristů či SPD, že. Takže i kdyby to tak zamýšlel, v žádném případě neparodoval hudbu jako takovou, protože jeho vlastní písničky, které pro obě sólová alba složil, jsou opravdu kvalitní country, možná v tradici Hanka Williamse, rozhodně ale žádná parodie – ta se odehrává výhradně v textové rovině. Napadá nás teď jedno přirovnání: když Frank Zappa vydal se svými Mothers of Invention album Cuisin with Ruben and the Jets (1968), rozhodně na něm neparodoval doo-wop a rockʼnʼroll padesátých let, naopak celá deska je prodchnuta láskou a také, ano, nostalgií, vždyť to bylo Zappovo dětství a mládí! A proč se do těchto písní trefovat či se jim jakkoli vysmívat nebo pošklebovat, že? Stejně tak lze to samé nejspíš vztáhnout i na countryovou otočku, již provedl Ed Sanders. Zkrátka pryč byly elektrické kytary a nastoupilo jódlování – které, jak se lze při poslechu přesvědčit, šlo Sandersovi skutečně jako asi jedinému beatnikovi na výbornou. Pravda, představa jódlujícího Allena Ginsberga či Gregoryho Corsa je dosti zábavná.
Edova vidlácká sentimentalita
První sólové album Sandersʼ Truckstop vyšlo v roce 1969 (někde bývá uváděno i 1970) a v recenzi v knize Christgauʼs Record Guide: Rock Albums of the Seventies (1981) o této desce její autor a náš starý známý Robert Christgau napsal: „Jedná se doslova o country-rockový start – ne parodie, ale odklon. Ale i když se zdráhám kritizovat muže, který je nejen svatý a geniální, ale který mě také zdraví na poště, musím poukázat na to, že jódlování a countryový přízvuk, které Sanders vyvinul s The Fugs, nikdy nepoznaly rozdíl mezi parodií a odklonem, což způsobuje, že některé z těchto písní působí krutěji, než bylo zamýšleno. Samozřejmě, někdy jsou kruté záměrně – jako The Iliad, sága o starém dobrém pronásledování homosexuálů s řeckým úvodem jako dělaným pro mě. A někdy, jako třeba písnička Jimmy Joe, the Hippybilly Boy, jsou prostě lyrické a smutné.“ A sám Sanders se ke své první sólové desce v rozhovoru pro Chicago Tribune, otištěném 22. března 1970, vyjádřil lakonicky: „Je to punk rock – vidlácká sentimentalita – a má vlastní minulost aktualizovaná na současnou realitu.“ Těžko říct, co si z toho vzít, všimněme si nicméně spojení „punk rock“… a to prosím v roce 1970!
Jak již bylo naznačeno, na obalu vidíme Sanderse v kovbojských botách, jak stojí před typickým bufáčem pro šoféry kamionů, a kdybych nevěděli, oč zde běží, klidně bychom si mohli myslet, že to je nějaké tradiční country, jen zpěvák že by potřeboval trochu přistřihnout a učesat. Podívejme se tedy dovnitř obalu…
Píše-li Robert Christgau, že Jimmy Joe, the Hippybilly Boy, úvodní píseň alba, je „lyrická a smutná“, nelze než souhlasit. Hudebně je to klasické country, a to včetně až zavzlyknutí, jímž Sanders započíná svůj příběh o Jimmy Joeovi, mladíkovi odkudsi.
„Těžko říct, co ho nasměrovalo na dlouhou cestu k ujetosti, možná to bylo, když jeho sestřenici Kathleen přejel buldozer, a možná to byly zprávy v šest večer, nevím,“ zpívá Sanders, a pokračuje: „Ale znenadání se mu začaly vlasy prodlužovat, bože, měl je hodně dlouhé, kolem krku nosil korálky lásky a začal dělat divné věci, jako třeba sekal sklo.“ Jak se dovídáme, učitelům korálky lásky tak moc nevadily, po několika dalších kouscích – jako třeba, když přišel úplně nahý, až na zkamenělý rypák, ho ze školy vyhodili. „Bylo mu to jedno a trávil čas v lese, kde psal básničky,“ prozrazuje Sanders. Billy Joe přestal chodit do spolku křesťanské mládeže, a dokonce se snažil vylákat vypravěčovu dceru, aby s ním šla meditovat do lesa. A tam měl dokonce „cosi jako vidění Grálu“, takže jak vidíme, Billy Joe se začal docela rozjíždět. Anebo ujíždět? Když mu v městečku začali předhazovat, proč si ksakru neodjede do toho hipíckého San Francisca, bezelstně odpovídal, jak moc to doma v Ozarku miluje, ty nachové mlhy, pískovcové jeskyně a ta údolí! A pak jednou seděl vysoko nad Velkou modrou řekou, meditoval a psal básně a náhle viděl, jak se auto zřítilo do řeky. Rychle tedy sběhl k vodě, viděl však jenom bubliny – strhal tedy ze sebe šaty a vkročil do řeky. „Stál tam nahý v měsíčním svitu a jeho… se jen blýskal.“ Ovšem neváhal a skočil do bahnitých vln. Ponořil se hodně hluboko, našel auto a podařilo se mu otevřít dveře a lidi, co v něm byli, kluka s holkou, vytáhl na břeh. Pak si ale řekl, možná je tam uvězněný ještě někdo, skočil tedy znovu do těch neveselých hloubek Velké modré řeky… a nikdy už nevyplaval. „Po patnácti minutách,“ pokračuje Sanders, „přijela policie a šli ho vytáhnout. A našli Billyho Joea s dlouhými hnědými vlasy, jak je zachycený o zpětné zrcátko.“ Jak už to bývá, „na pohřeb Billyho Joea přišlo celé městečko a reverend Allen četl jeho poezii“. A stejně jako pláčou pro kohokoliv jiného, lkali i pro Billyho Joea, a když nesli blýskavou rakev na hřbitov, sbor zanotoval starou křesťanskou píseň o Ježíšovi What Friend We Have In Jesus. A touto hezkou citací také píseň v podstatě končí, ovšem v naprostém závěru ještě jednou zalká sám Ed Sanders.
Trocha rozboru nezabolí
Aniž bychom se hodlali pouštět do všemi právem neoblíbené aktivity zvané „co tím chtěl slovutný básník říci“, přesto si dovolíme na příkladu právě této písně něco ukázat. Zaprvé, již jméno jejího protagonisty, Billy Joea Hippybillyho Boye – Sanders si zde hraje se slovy, „hippy“ je jasný odkaz na hippies, a další část neologické sloučeniny, tedy „billy“, odkazuje hned na dvě věci: jednak na místo původu Billyho Joea, tedy venkovskou část východního území, jistě, v textu se zpívá o Plošině Ozark (Ozarks), přičemž ještě konkrétněji, ono „hilly“ má být, jak se nám napovídá, kdesi v horách či na jinak odlehlém místě. Tedy místě, kde lze počítat s výskytem spíše, eufemisticky řečeno, konzervativních bohabojných občanů, a jedno zdali v Americe nebo třeba u nás. Zároveň je toto označení silně pejorativní. Ovšem ono „billy“, přesněji, ve spojení „hillybilly“, odkazuje na country & western, které se tak dokonce dříve říkalo (hillybilly music). Billy Boy je tak hned nadvakrát ocejchován, respektive zařazen, a to i se svými sousedy.
Takže to bychom měli hlavní postavu a nyní se podívejme na scénář písně, na její děj. Chceme-li, můžeme v životní cestě Billyho Joea vidět klasický příklad goethovského Bildungsromanu – od vidláka přes vnějškovou proměnu až k proměně duchovní, vnitřní, k prozření. A je přitom jedno, zdali oním startovacím impulsem byl onen nešťastný buldozer či večerní zprávy v telce, podstatné je, že Billy Boy se začal proměňovat.
Zajímavé také je, že ač jej jízliví sousedé posílali do San Francisca, odmítal se připojit k módnímu trendu, vrazit si do pačesů kytku a odfrčet směrem na západ, jak o tom zpíval Scott McKenzie – naopak, pro připomenutí odkazujeme na album Weʼre Only in it for the Money Zappových Mothers of Invention (1968), ale i další svědectví. Billy Joe chtěl naopak zůstat doma, tam je to krásné, a ke své duchovní cestě nepotřebuje ani nějakou komunu, ani hipísácké prostředí. Zkrátka, vystačí si sám.
Další věc: tragický konec, kdy se sice věnoval v odloučení poezii, když byl ale svědkem tragédie, neváhal, a pro záchranu havarujících obětoval vlastní život. A to, že ho najednou celé městečko obdivovalo, to už je jen hořké konstatování. Přiznáváme jen, že si trochu nevíme rady se závěrečnou citací staré písně What a Friend We Have in Jesus. Zdráháme se podsouvat Sandersovi nějaký cynismus, spíše tento úryvek zařadil s dobrými úmysly, ostatně báseň napsal v roce 1855 kazatel Joseph M. Scriven, aby utěšil svou vzdálenou matku, hudbu k ní později v roce 1868 dopsal Charles Crozat Conversea, od té doby se stala velice známou a oblíbenou. Vzhledem k Sandersově dětství, maminka byla silně věřící a přednášela v nedělní škole, se nám prostě nechce věřit, že by si s ní a z libovolných sentimentů jakkoli utahoval. Ne, prostě ne! Takže potud náš pohled na jednu píseň ze Sandersova sólového debutu.
Bacha na
