Stejně jako argentinský spisovatel Jorge Luis Borges předpokládá montrealský skladatel, zpěvák a hudební vědec Dharmoo alternativní světy, ze kterých můžeme prozkoumat ten náš. Borges symptomatizoval témata jako čas, realita a nekonečno. Kombinoval prvky fantaskna s metafyzikou, čímž vytvářel komplexní a nadčasové příběhy. Zdá se, že (s)tvoření, uchopení, využití i použití hudby a hlasu Gabriela Dharmooa na této poslední práci pochází snad z mimozemského kabaretu či nějakého bezčasového mezipatra, kde stvoření-bytosti, které známe, zpívají entropický text, kterému téměř rozumíme. Byť lze tuto práci řadit do ranku soudobé hudby, nebude to ten přesný šuplík.
Přistoupíme-li na naši běžnou časovou osu, geneze skladeb z tohoto alba sahá cca do roku 2010 (zde Moondraal Moondru, pak závěrečná sur les rives de z roku 2011). Tehdy Dharmoo odjel na pětiletou studijní cestu do Indie, kde se sžíval a vnímal a zkoumal místní melodie, cyklické i v cyklech narušené rytmy, ornamenty inspirace karnatické ne-improvizační stavby písní. Jakožto v západní kultuře hudebně vystudovavšímu muzikantovi tahle cesta vyjevila ten přesný vcit do melodiky a rytmu zcela jiné kultury. Hned úvodní tajemně subtilní Sur Bà nội by mohla evokovat jakousi skladbu předgotického neznámého starého mistra, který snad s cyklením flétnových motivů (několik různých typů fléten a rytmujícího fagotu) s trojcinky do klavíru předjímal minimalismus. the fog in our poise je zas komplexní stavbou s barvami smyčcových nástrojů od nejvyšších po drnčící cello, rytmo údery bubnů s kontrastem hoboje, klavíru a démonicky vábících fléten. Titulní věc pak s užitím Dharmoova hlasu (harmonický zpěv, rytmizovaný křik i skat) v neznámém jazyce kříží libost s hrozivostí, ticho s příznakem bouře, slepotu s prozřením. A umenšený National Arts Centre Orchestra v Moondraal Moondru zaplní prostor vlnami surreálných i reálně hmotných kontrastů snad všech archetypů imaginárních bytostí i nebytostí.