GBH: Momentum

Legendární birminghamští punkeři GBH slibovali nové album už od roku 2013. Očekávání byla velká, protože deska Perfume And Piss z roku 2010 byla nadprůměrná. Ukazovala, že kapela s lety nic neztratila na říznosti a nezpronevěřila se street punku, jen se zbavila nádechů speed metalu. I když zpěvák Colin Abrahall opakoval, že písně jsou už hotové a zbývá je jen nahrát, nic se nedělo a pomalu se začínalo zdát, že s novou deskou GBH to bude stejné jako s dalším albem The Exploited, které Wattie slibuje nejméně od roku 2007, posledním však stále zůstává Fuck The System z roku 2002.

Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by GBH ještě nějakou desku vydali, ale v létě zveřejnili skladbu Momentum, která ukázala nejen to, že kapela nemíní žít jen z minulosti, ale taky že je ve formě. Hybná skladba s ostrým motörheadovským riffem a klepavým rytmem basy v mezihře připomínajícím psychobillyové rvaní strun má neuvěřitelný drive a patří k nejlepším písním kapely.

Celé album tak dobré není, ale to se ani nedalo čekat. Je na něm však ještě několik nadprůměrných písní, jež ukazují, že GBH nedošla energie a studnici nápadů nevyčerpali. Podobně výrazný rytmus a hutný riff se objevuje i v úvodní skladbě Birmingham Smiles, u které se taky dá těžko říci, jestli je blíž motorkářskému rocku, když dojde na krátká sóla kytary, nebo street punku.  Energie jí nechybí stejně jako hutnému No News oživenému v půlce sólem i závěrečnou pasáží, kdy hraje samotná rytmika, nebo punkové vypalovačce Enemies.

Především je album velmi vyrovnané, nejsou na něm vysloveně slabé skladby, které by člověk chtěl raději přeskočit, špatné není ani názorově vyhraněné Us Against The World valící se ve středním tempu, které v druhé půlce ozdobí krátké sólo. Oživit by potřebovala Population Bomb, která sice má také výrazný rytmus, ale chytlavá melodie by potřebovala rozvést. Zpestřit by snesla i těžkotonážní generační Fifty What? s valivým riffem připomínajícím rané Stranglers.

Jediným zásadním problémem alba je to, že převažující hutné energické neúprosně se vpřed ženoucí nebo valící skladby nejsou vyváženy větším počtem odlišných písní. Vymyká se Tripwire Strange, která nabízí uřvaný rock s očekávaným refrénem. Moc překvapivá není, ale jako protiváha se rychlý dirty rock’n’roll docela hodí. Ze stejného důvodu je zpestřením i Blue Sky Thinking, neboť má taky velmi blízko k rocku, k čemuž přispívá výrazný refrén s ostrou kytarou. Největší oživení přináší závěrečná Liquid Paradise začínající jako uspěchané ska, než se tempo zvolní a nakonec kapela sklouzne do dalšího těžkotonážního rocku, aby se vrátila ke zběsilému ska v nápodobě crack steady beatu takových Leftöver Crack. Škoda, že podobných písní není o něco víc, ale pro staré punkery, vyznavače motorkářského rocku a milovníky Motörhead a La Muerte nemá album chybu. Kdo by to od veteránů stylu UK82 čekal. Punk je možná mrtev, ale GBH rozhodně ne.

3Hellcat, 2017, 40:17

 

Přidat komentář