V přibližování života a tvorby Genesise P´Orridge jsme se rozloučili v bodě, kdy se aktivity COUM Transmission staly nejen tématem pro konzervativní politiky a bulvár, ale zároveň se začaly přelévat do nových – a ještě ambicióznějších a zajímavějších projektů.
Takže mluvíme o době, kdy již všichni členové, tedy ti, kteří zrovna neseděli, žili v Londýně, kam se v roce 1973 kvůli již zmiňovanému patronátu kulturymilovné policie přesunuli. COUM pokračovali v dalších performancích, Cosey fotila pro pornomagazíny, GPO ale cítil, že je opět potřeba změnit směr a také se zabývat zase více hudbou. A tak 3. září 1975 oficiálně vznikli Throbbing Gristle, další střípek do pestré mozaiky.
Chris Carter, Peter Christopherson, Genesis P´Orridge a Cosey Fanni Tutti si v bývalé, lehce rozpadlé škole v Hackney zřídili nahrávací studio, které pojmenovali Death Factory, a začali zkoušet. Poslední známé vystoupení COUM Transmissions v říjnu 1976, nazvané Prostitution, proběhlo v rámci stejnojmenné výstavy a bylo zároveň veřejným debutem Throbbing Gristle. A právě jeho provokativní sexuální obsah vstoupil do té nejvyšší politiky, když poslanec konzervativní strany Nicholas Fairbairn pronesl 19. října 1976 zásadní větu: „Tihle lidé jsou záškodníci civilizace.“ Anebo také ničitelé či vylupovači, angličtina nabízí u slova „wrecker“ více významů, jak je komu libo, pasuje ale všechno.
Název kapely je opět zajímavý, jednak je to v yorkshirském slangu výraz pro erekci, stačí si to představit: tepající, škubající se, cukající, zároveň „the gristle“ ve slangu znamená jak penis, tak klitoris, ale i onanistu, což se GPO jistě muselo líbit. „Chtěli jsme uplatnit analýzu uměleckého světa na archetyp populární kultury,“ vysvětloval v roce 1979, „a zároveň nevyplašit mladé lidi, vyhnout se tomu, aby jim došlo, že je v podstatě vzděláváme nebo jim předkládáme koncepty, které by normálně odzívli.“
TG jsou představením životního stylu, neustálého přehodnocování všech hodnot a myšlenek, ústrojným příkladem pokroku a sebevyjádření. Jinými slovy, jsou vylepšením starého a jediného poselství rock´n´rollu pro 80. léta: konformovat, nebo ne, stát v lajně, nebo ne, anebo klást si otázku: zemřít vestoje, nebo žít na kolenou?
Anebo, jak říká GPO, „existuje mnoho vedlejších záležitostí, ovšem jediná skutečná revoluce probíhá v hlavě, je to proto velice pomalý, ústrojný proces – což není nějaký defétismus, ale prostě uvědomění si toho, že s čím člověk pracuje, jsou lidé, ne politika, a tak se snažíme pohnout s lidmi, aby jich stále více vnímalo svět takový, jaký je, realisticky. A v podstatě vše, co děláme, je zaměřeno na přijít na to, jak je myšlení lidí manipulováno – a pak to vše zkratovat.“
Odpověď na otázku, proč se GPO rozhodl věnovat více hudbě, je tak zcela jasná: „Z jediného důvodu: je to platforma, na níž lze šířit propagandu. Zároveň je to způsob, jak uplatnit naše ideje a ukázat, že aniž bychom měli nějaké hudební vzdělání nebo minulost, tím, že uplatníme naši filozofii na hudbu, může ta hudba fungovat. Zkrátka, že nemeleme blbosti. Ona filozofie ale musí mít něco v sobě, jinak by ty desky nefungovaly a neměli bychom takový vliv, jaký máme. A to i s tím, v čem nejsme školení. Protože pokud nebudete školit lidi k tomu, aby řešili problémy (protože si myslí, že vše běží podle pravidel), tak když přijdou na to, že pravidla nefungují, nemají žádnou možnost přežít. Zatímco když je cvičíte odmala, aby hledali řešení, tak když něco nefunguje, zkusí to a změní způsob, jakým něco dělají, aplikují nové ideje, aby to zase fungovalo. Naprosto jasné, že – a přesto se mi nezdá, že by to nějak někdo moc bral na vědomí.“ I v tom se vlastně COUM přelil do Throbbing Gristle.
Slimáčí návnada
Ještě předtím, než se pustili do nahrávání, samozřejmě jednak vystupovali, zároveň založili vydavatelství Industrial Records, jež vydávalo nejen nahrávky Throbbing Gristle, ale později i amerického performera Monte Cazazzu, švédské Leather Nun, SPK, Clock DVA, Cabaret Voltaire a Thomase Leera s Robertem Rentalem. Přičemž jak svým založením, tak přístupem k celé produkci razili IR průkopnickou cestu, v té době ještě ne tak obvyklou, kdy měli vše pod naprostou kontrolou. Mimochodem, napadají nás Plastici či DG 307 a jejich privátní nahrávání, též nezávislé na „velkých“ firmách, jistě, ve zcela jiném kontextu…
V květnu 1977 začali TG pracovat na prvním albu nazvaném The Second Annual Report, původní plán byl vylisovat pouze sto kusů a prodávat je po pěti librách. Po konečné kalkulaci ale došli k počtu 785 výlisků, přičemž náklady byly kolem sedmi set liber. Kapela je ovšem srazila na minimum, celé album bylo s výjimkou After Cease to Exist natočené na kazeťák Sony s kondenzátorovým mikrofonem a na kazetu, vše asi za 15 liber. Masterování na vypůjčeném Revoxu je stálo čtyřicet liber a pásek, na který nahrávali, byl z bazaru a předtím na něm byla nějaká klasika. Takže kdyby si toho Christopherson nevšiml, TG by byli podmalováni vážnou hudbou. Možná by to ale nevadilo, naopak…
Album vyšlo v listopadu 1977 a předčilo všechna očekávání, GPO totiž počítal s tím, že se bude prodávat nejméně tři roky. Náklad byl za šest týdnů rozebraný a v lednu 1978 jim zbývalo jen asi čtyřicet kusů. Jak psal GPO kamarádovi v únoru 1978, „desku si koupil Elton John, koupil si ji Peter Gabriel i Frank Zappa. Divné, co? Ale je to pravda.“
Není divu, recenze byly víc než dobré. „Throbbing Gristle vytvářejí dojem (dezorientace/klaustrofobie/fascinace), který připomíná současný popis Explodující plastické nevyhnutelnosti Andyho Warhola před dvanácti lety. Throbbing Gristle jsou stejně tak noví a extrémní,“ napsal Jon Savage. Newyorský Village Voice byl stručnější: „Throbbing Gristle jsou Velvety nové doby.“ A vlivný magazín Sounds napsal: „Je to naprosto jedinečné, angažované a žádá si vaši pozornost. Představuje výzvu všem předpojatostem a úsudkům, zvukovým i technickým, kterých se dnes drží snad každý. Dokonce i punkoví maestrové znají pár akordů, zatímco Throbbing Gristle si vyvinuli vlastní standardy muzikantství, aby vyhovovaly jejich vlastním potřebám. Není to punk rock, není to nic, co byste mohli nějak pojmenovat.“ I když o jedno označení se možná pokusil jejich přítel Monte Cazazza, když jejich tvorbu označil za „industriální hudbu pro industriální lidi“.
Album přitom představovalo něco naprosto jiného, než bylo tehdy ke slyšení, jedinou paralelu bychom snad našli k raným Velvetům. Však také, jak GPO přiznal, „s Throbbing Gristle jsem se snažil, aby byli jako The Velvet Underground, ale ani jsme to neuměli jako oni, ani jsme neměli jejich vybavení, takže z toho nakonec vyšlo něco úplně jiného a neznělo to moc jako oni, a to je dobře. Ale ten základní podnět byl takový, že oni zněli hodně jinak, což byl dobrý začátek. Neohlížet se na nějaká komerční kritéria, na to, co zrovna frčí a mohlo by přinést úspěch. Naopak dělat to, co nám přišlo vzrušující. To nemůže dopadnout špatně!“ A nedopadlo!
Takže po úvodní Industrial Introduction přišla první bomba, krutá, živě natočená skladba Slug Bait, vycházející ze skutečné události – a snad se nikdo nebude zlobit, když o textu opravdu referovat nebudeme. Tématu sexu a násilí se věnovala i další skladba, druhá strana byla přeci jen klidnější, ambientnější, chtělo by se říct. Jistě, v kontextu TG…
Již zaznělo, že hudba je vhodnou platformou pro šíření propagandy, a šířeji vzato i k šíření informací. „Vždy jsme tvrdili, že Throbbing Gristle pracují s konceptem přinášení zpráv – svým způsobem žurnalismu – a s představováním informací, protože lidé jsou pod vlivem předsudků, tak či onak, a tím, co jim o té informaci řeknete. Informační válka stále zuří,“ řekl GPO v roce 1988.
Na albu též v bookletu najdeme zajímavý příspěvek, nazvaný Prodloužená předehra, v němž jakási Michelle z pařížské rue Jean Barmen píše: „Již je to dlouho, co jsme se s mým přítelem milovali za poslechu hudby (samozřejmě používáme alba, ne singly). Mám pocit, že naposledy to byla deska Gandharva dua Beaver and Krause a možná nějací Tangerine Dream. On ale před pár dny přišel ke mně do bytu na Levém břehu a to, co se stalo, mě nutí k tomu, zamyslet se nad tím, kam se náš vztah vyvine. Řekl, že má nějaké album a že to při něm musíme dělat – je to přesně ono. Mělo bílý obal a vypadalo fajn. Takže zhasnul, zatáhnul závěsy a pustil desku. Byl dobrej a deska k tomu sedla. Když jsem se ho ale ptala, co to bylo za kapelu, řekl ,Throbbing Gristleʿ. Mám dobrou angličtinu, a tak jsem věděla, co to znamená. Názvy skladeb mě děsily, vypadají zle a zkaženě, a mně je teď tak nějak hnusně z toho, co jsme to spolu dělali, když jsme poslouchali tyhle zkažené Anglány. A nevím, kam to s námi po tomhle půjde dál.“ Jako reklama – byť si to nejspíš napsala kapela sama, zvláště když internet žádnou takovou ulici v Paříži nenachází – jistě skvělé, že. A zároveň dobře míněné upozornění: pozor na to, co vám někdo při zhasnutých světlech pustí…
Žádná prsa, žádné demo
Po úspěšném debutu vydali v květnu 1978 první singl United / Zyklon B Zombie. United je svérázná milostná píseň, „Ty a já / Ty a já / Žít spolu / Milovat se věčně / Sjednoceni / Stáváš se mnou / A já se stávám tebou…“ (Zajímavá i proto, že se zde předznamenaly pozdější snahy sjednotit se fyzicky se svou druhou ženou v projektu Pandrogyne, kdy oba podstoupili řadu plastických operací, GPO si nechal operativně vytvořit prsa, atd.) A skladba Zyklon B Zombie, podivné disko, je inspirovaná koncentračními tábory, mimochodem jednou z obsesí GPO. Ovšem přestože jak CUOM, tak TG zobrazovali témata, která mohla někomu připadat nechutná či cynická, nebyli to žádní úchylové – jen referovali, nastavovali zrcadlo. Ale i to stačilo…
Konfrontační charakter jak hudby, tak její prezentace, užívání leckdy znepokojujících obrazů, a to včetně pornografie a fotografií nacistických koncentráků, přineslo kapele nechvalné renomé. TG však vždy tvrdili, že než aby vytvářeli atraktivní hudbu, šlo jim o to, postavit se temnějším a obsesivním stránkám lidské existence a prozkoumávat je. Jejich alba jsou tak jako tisková komuniké specifických zpráv anebo celkového smyslu. A jak říkají, „novináři zcela zapomínají na jedno: nejsme žádní baviči. Nejsme nijak uniformní nebo konzistentní, proměňujeme se podle potřeby. A posluchačům to rozhodně nechceme jakkoli usnadnit“.
Nicméně brzy rychle omezili počet písní s tématy násilí, pokud totiž měli pocit, že v roce 1976 je třeba vybudit lidi z apatie šokem, teď, v roce 1978, je zajímaly jemnější způsoby komunikace. Stále ovšem nebyli kapelou k žehlení či chlebíčkům. A stále se drželi své svobody a nezávislosti, byť to samozřejmě nebylo zadarmo. Nechtěli se hudbou živit, aby nebyli závislí na komerčním úspěchu, drželi si proto civilní zaměstnání a nikdy nepodepsali smlouvu s velkou firmou. „Nemuseli jsme tak přistupovat na kompromisy,“ vysvětluje GPO. „Krásně to ilustruje historka s Virgin – ti když viděli pětihvězdičkovou recenzi na náš debut, zavolali nám a chtěli, abychom to s nimi podepsali, zároveň po nás chtěli demonahrávky a také, aby na obalu příští desky byla Cosey s obnaženými prsy. Tak jsme jim místo dema poslali kazetu, kterou jsme rozbili kladivem, takže nešla přehrát, a napsali: ,žádné fotky, a tady máte to demoʿ. A bylo vymalováno.“ Přesně tak.
