Zajímalo by mě, jak by na hudbu britské čtveřice Get the Blessing reagovali zastánci striktně melodické tradiční jazzové školy typu Branforda Marsalise. Progresivní Angličané si totiž s žánry hlavu nelámou , pracují s groovy a rytmem, jejich jazz je tvárný, ale současně tvrdí, že v kapele mají čtyři melodické nástroje – saxofon, trubku, baskytaru a bicí (!). Jakkoli je třeba takové označení v případě bubnů brát s nadsázkou (skutečně melodické údery v úvodu skladby The Second Third jsou spíše výjimkou), například basu Jim Barr od první skladby If It Can It Will skutečně jako navýsost melodický nástroj používá. Naopak i dechy, když je to vhodné, hrají rytmickou roli nebo suplují chybějící harmonické nástroje.
Get the Blessing fungují téměř dvacet let a jsou důležitou součástí bristolské hudební scény. Basista Jim Barr a bubeník Clive Deamer hráli v Portishead, druhý z nich navíc i v Radiohead, a do jazzové formace tím pádem vnášejí zajímavé inspirace. Současně však berou své zkušenosti z triphopové scény jako něco, čemu se v Get the Blessing cíleně vyhýbají. „Co nejvíce se vzdálit od pevných metronomických struktur té hudby a tvořit něco velmi organického a lidského,“ popisují svůj cíl a jejich hudba na albu Bristopia skutečně zní – při vší syrovosti a zaměření na výrazné rytmické vzorce a industriální momenty – i lidsky a hřejivě.
Více než z triphopu nebo z alternativního rocku Get the Blessing čerpají z free jazzu, respektive z toho jeho proudu, který do značné míry stojí na volné improvizaci, ale současně pracuje s melodií jako nosným prvkem. Jako ke svému velkému vzoru se pánové hlásí k Ornettu Colemanovi, jehož hudbu zpočátku přímo hráli. Dnes vytvářejí svébytné hudební obrazy, jejichž prostřednictvím popisují například náladu svého milovaného i proklínaného města – proto název Bristopia. To album je však inspirativní i pro člověka, který šesté největší město Anglie nikdy nenavštívil.
Kartel Music Group, 2018, 46:56