Ghost Riders In The Sky

Stany i vlajku pohlcuje egyptská tma a škodolibí vedoucí vypravují historku o vrahovi řádícím v holčičích sprchách. V lese se něco šustne, z rybníku zakváká žába, na rameno sáhne neznámá ruka. A to je ta pravá chvíle pro písničku, která začíná slovy: „Po zasmušilé pustině jel starý honec krav…“ Zpívá se u táboráků po celém světě, nejlépe však zní na skalních planinách Severní Ameriky, kde lze ještě nyní na vlastní kůži zažít stejně strašidelnou bouřku, jaká kdysi inspirovala autora slavné kovbojské balady Ghost Riders In The Sky.
Nebeští jezdci (nebo také Ďáblovo stádo či Starý honec krav – vyberte si, všechny tři názvy jsou už dnes oficiální) mají po všech stránkách výjimečný původ. Na jedné straně starověký mýtus, na straně druhé skutečná událost, jež stála u zrodu novodobé americké legendy. A v neposlední řadě i mrazivá zkušenost malého kluka, jenž s bázní hledí na zatažené nebe a popouští uzdu fantazii, díky které se jednou stane tvůrcem nejpůsobivější countryové skladby všech dob.
Píseň Ghost Riders In The Sky, uváděnou někdy s podtitulem A Cowboy Legend, napsal Američan Stan Jones (1914–1963), toho času člen správy národních parků USA. Oficiálně vznikla 5. června 1948, to je však jen datum, kdy skladatel definitivně hodil slova na papír a zbavil se tak přízraku, jenž ho pronásledoval už od doby, kdy mu bylo dvanáct. Prvopočátek našeho příběhu tedy musíme hledat v roce 1926, konkrétně v jednom deštivém dni na arizonských pláních.

STRAŠLIVÝ MRAČNÝ TAH
Jsme na proslulém Slaughterově ranči v arizonském okrese Cochise a schyluje se k pěkné průtrži. Na obzoru se shlukují temné mraky, dávají se do pohybu a nabývají roztodivných tvarů. Co chvíli je osvítí blesk, a v jeho záři jako by nebeské kreatury ožívaly a dostávaly zlověstný výraz. Malý Stan Jones na to hledí s ještě menší dušičkou a starý podivín jménem Cap Watts ho poučuje: „Vidíš, chlapče? To jsou fantomové kovbojů, na které byla uvržena strašná kletba. Navěky musejí štvát po obloze ďáblovo stádo. Jsou mu pořád v patách, a přece ho nikdy nedostihnou.“
Tolik autentická vzpomínka Stana Jonese. Místní pobuda mu ale neřekl nic, co by generace před ním neznaly. Jednalo se, pravda, o trochu neobvyklý přírodní úkaz – ne jen tak ledajakou bouřku, ale o stav, kdy se nad zemí vznáší pás černého mračna, kolem kterého prosvítá čisté nebe. V písni se tomuto hrozivému výjevu říká „cloudy draw“ – doslova „mračný tah“. Právě po něm prokletí honáci uhánějí a odtud zvěstují své varování, jež kongeniálně převedl do češtiny Jiří Brdečka: „Tu jeden z jezdců zavolal a pravil: ,Pozor dej, svou duši hříchu vyvaruj a ďáblu odpírej, bys nemusel se po své smrti tak jako my štvát a nekonečnou oblohou to stádo s námi hnát.‘“
Bylo by zvláštní, kdyby podobné hrátky přírodních živlů neinspirovaly k pověstem národy všech kontinentů. A tak není divu, že se s příběhem o ,divokých lovcích‘ setkáváme v německých, francouzských, anglických i skandinávských bájích. Důvody kletby, kvůli níž musejí duchové na koních cválat oblohou, bývají různé. Jedna verze praví, že jde o anděly vyhnané z ráje. Podle dalších pramenů se jedná o ztracené duše, mrtvé krále, bohy atd. V severských eposech vede prokleté jezdce bůh Ódin, v staroanglických ságách božský lovec Herne, či dokonce král Artuš. V kronice z Peterbo rough, kterou roku 1132 sepsal neznámý mnich, čteme: „Lovci byli obrovští, černí a hrozní. Měli hrozné černé psy s vytřeštěnýma očima a jeli na černých koních a černých kozlech.“
K vidinám těchto přízraků docházelo především v zimních měsících a nikdy neznamenaly nic dobrého. Buď zvěstovaly něčí smrt, nebo rovnou katastrofu. Do Ameriky se evropský mýtus dostal už ve značně modifikované podobě a tamější přistěhovalci ho celkem logicky přizpůsobili své tehdejší realitě. Divocí jezdci na koních, to byli samozřejmě kovboji, a za čím jiným se mohli hnát, než za stádem krav. Přirovnávání mraků ke zvířatům (a naopak) není nic neobvyklého – původní obyvatelé Austrálie, tajemní Aboriginové, kupříkladu obohatili australskou angličtinu o slovo „jumbuck“, což byl jejich výraz pro ovci, odvozený od tvaru mraků, kterým říkali „jombok“. K rozšíření starověké legendy na nově osidlovaném Divokém západě však přispěla jedna konkrétní událost, která zřejmě uvízla i v paměti Capa Wattse, stejně jako mnoha dalších honců. Řeč je o podivném masakru, jenž se udál na místě zvaném Stampede Mesa.

PLANINA SPLAŠENÝCH STÁD
„Mesa“ rovná se „stolová hora“ a „stampede“ znamená „úprk splašeného stáda“. Kdybychom onen neblaze proslulý kout Ameriky chtěli navštívit (každopádně se doporučuje jít tam ve dne), museli bychom se vypravit do texaského Blanco Canyonu, poblíž Červené řeky, na malý poloostrůvek, omývaný zdejší přehradou. To je Stampede Mesa, planina, kterou využívali všichni dobytkáři ženoucí svá stáda na sever – až do chvíle, kdy se zde stala ,ta věc‘.
Někdy na počátku osmdesátých let devatenáctého století tudy totiž projížděl jistý Sawyer, jenž potřeboval dopravit na trh asi patnáct set kusů dobytka. Rovinu obklopovaly strmé srázy, takže se honáci nemuseli bát, že se jim krávy rozutečou. Nechávali je tu na pastvě i několik dní, a když lidé i skot načerpali nové síly, vydali se znovu na cestu. Sawyerovi se přihodila ta nepříjemnost, že se mu při jízdě kaňonem připletlo do stáda několik kusů dobytka jednoho zdejšího farmáře. Ten požadoval, aby mu byly krávy okamžitě vráceny. Honáci toho měli po dlouhém dni dost, a tak rančerovi vzkázali, že mu jeho krávy najdou a vyčlení, až si trochu odpočinou.
V tomto bodě se verze vyprávění začínají různit: podle jedné farmář kovbojům vyhrožoval šestiraňákem a byl zpacifikován s poučením, že jako mrtvole mu budou krávy k ničemu. Podle druhé obehnal svůj pozemek ostnatým drátem, u kterého držel stráž a odmítal honáky pustit na pastvinu. Ať tak či tak, v noci se vkradl přímo doprostřed jejich stáda, začal křičet, mávat nad hlavou svou těžkou pláštěnkou a střílet do vzduchu. Dobytek se samozřejmě splašil a v nastalém zmatku se spousta zvířat zřítila z dvě stě stop vysokého srázu dolů do kaňonu.
Sawyer tak přišel nejméně o půl stáda. Postrádal rovněž jednoho muže, kterého stádo vzalo s sebou. Nastala honička, při níž honáci farmáře chytili a odsoudili k trestu smrti. Spoutali ho a přivázali k sedlu jeho muly, té pak zatemnili zrak a poslali ji směrem k srázu. Asi po půl minutě Sawyer na mulu namířil kolt a střelil ji do zadku. Nebohé zvíře vyrazilo ,jak střelené‘ vstříc zhoubné propasti a rančerův hrůzostrašný skřek zněl kaňonem ještě dlouho poté, co jeho tělo zetlelo na hromadě stovek mrtvých krav a býků.
Od té doby v Blanco Canyonu straší. Poslední stádo tudy putovalo v roce 1902 a existuje svědectví kovboje Lona Schuylera, jenž se této cesty zúčastnil. „Bylo zrovna k půlnoci, kdy se začaly dít ty věci,“ vyprávěl Schuyler. „Vypadalo to jako krávy, ale ne jako krávy, co jsem znal. Tyhle byly úplně bílé – bílé jako mléko. Nevydávaly vůbec žádný zvuk. A jako by ani neběžely. Spíš se vznášely. Byly všude kolem, obklopily mě a já měl pocit, jako bych vjel do studeného kouře.“ Živé krávy samozřejmě tváří v tvář těmto přízrakům zachvátila panika a rozutekly se. Tak tedy skončil poslední pokus hnát dobytek přes Stampede Mesa. Není bez zajímavosti, že později do ,Bílého kaňonu‘ přijeli filmaři, aby zde natočili známý western Velká země s Gregorym Peckem a Jiřím Voskovcem v hlavních rolích. O zdejších strašidlech Voskovec nikdy nic neříkal, zato odtud psal do Čech Janu Werichovi, jak hrozně ho nebaví hrát v kovbojkách.

HIT LIMONÁDOVÉHO KOVBOJE
Stan Jones, autor skladby Ghost Riders In The Sky, byl na kovbojský život zvyklý a v prostředí honáků se pohyboval odmalička. Pracoval ve správě národních parků, což znamená, že jezdil na koni divokou přírodou a hlídal ji před nežádoucími vlivy. Jeho písničkářský talent byl objeven náhodou, když dělal průvodce a technického poradce filmařským štábům, které točily westerny v proslulém Death Valley. Po večerech se kameramani, klapky a osvětlovači sesedávali k ohni a poslouchali, jak Stan hraje na kytaru, zpívá a vypráví duchařské historky.
Těžko říci, kdo z nich ho přiměl, aby s tímto materiálem zkusil štěstí u hudebních společností v Los Angeles, nicméně se tak stalo a výsledek předčil očekávání. Balada o nebeských jezdcích, kterou Jones napsal o svých čtyřiatřicátých narozeninách před bouřkou na verandě vlastního srubu v Death Valley, zaujala folkového barda Burla Ivese, jenž mimo jiné proslavil píseň Big Rock Candy Mountain (Werichovo Tam za mořem piva). Ives skladbu okamžitě nahrál, ale ještě než stačila vyjít, zavolal kdosi countryovému zpěvákovi Vaughnu Monroeovi a upozornil ho, že v losangeleském studiu čeká na uveřejnění naprosto dokonalý hit, který je pro něj jak dělaný. Monroe nelenil, poslechl si Ivesův pásek a urychleně natočil vlastní verzi, s níž pak jako první dobyl hitparády a udržel se v nichcelých dvaadvacet týdnů. Od té chvíle se s coververzemi písně Ghost Riders In The Sky doslova roztrhl pytel. Jen v roce 1949 vzniklo pět různých variant, a všechny se dostaly do hudebních žebříčků. Kromě Monroeovy a Ivesovy verze šlo o nahrávky Binga Crosbyho, Peggy Lee a Spika Jonese. Opravdu slavnou se však skladba stala poté, co byl na její motivy natočen western s nesmírně oblíbeným ,zpívajícím kovbojem‘ Genem Autrym. Film režiséra Johna Englishe Ghost Riders In The Sky přišel do kin ještě v roce 1949 a Gene Autry v něm kromě titulní písně zpíval i baladu Cowboy’s Lament (Streets Of Laredo), u nás známou z podání Karla Zicha a Spirituál kvintetu.
Autryho popularita byla tak veliká, že se jeho příběhy v podobě komiksů dostaly i do knihoven našich otců (většinou je mají v jednom regálu s Mladým hlasatelem). Superkladný nažehlený hrdina, prohánějící se se svým věrným koněm Championem na stříbrném plátně už od třicátých let, evidentně inspiroval postavu Limonádového Joea, jehož tvůrce, scenárista a textař Jiří Brdečka, napsal i česká slova k naší písničce. V Americe se tato melodie stala doménou ,velkých hlasů‘ (Ives, Monroe, Crosby, Johnny Cash) a ani v Čechách tomu nebylo jinak. Po Rudolfu Cortésovi (Starý honec krav) si ji osvojili Waldemar Matuška (Ďáblovo stádo / Nebeští jezdci) a Karel Hála (Honec krav). Svébytnou verzi vytvořila v padesátých letech rock’n’rollová mládež, která duchařskou historku proměnila v hymnu takzvaných Vyšehradských jezdců. Za zmínku stojí i skutečnost, že Brdečkův text dal název i jednomu z nejlepších českých filmů – Nebeským jezdcům režiséra Jindřicha Poláka.

GHOST RIDERS IN THE SKY
An old cowpoke went riding out
One dark and windy day,
Upon a ridge he rested as
He went along his way,
When all at once a mighty herd
Of red eyed cows he saw,
A-plowin’ through the ragged skies
And up a cloudy draw.

Yippee-yi-ya, yippee-yi-yo,
Ghost herd in the sky.

Their brands were still on fire and
Their hooves were made of steel,
Their horns were black and shiny
and
Their hot breath he could feel,
A bolt of fear shot through him as
He looked up in the sky,
For he saw the riders comin’ hard
And he heard their mournful cry:

Yippee-yi-ya, yippee-yi-yo,
Ghost riders in the sky.

Their faces gaunt, their eyes were
blurred,
Their shirts all soaked with sweat,
They’re riding hard to catch that
herd,
But they ain’t caught ’em yet,
’cause they’ve got to ride forever on
That range up in the sky,
On horses snortin’ fire, as
They ride on hear their cry:

Yippee-yi-ya, yippee-yi-yo,
Ghost riders in the sky.

The cowpokes loped on past him and
He heard one call his name,
If you want to save your soul from
hell
A-riding on our range,
Then, cowboy, change your ways
today,
Or with us you will ride,
A-trying to catch the devil’s herd
Across these endless skies.

Yippee-yi-ya, yippee-yi-yo,
Ghost riders in the sky.

PŘÍZRAČNÍ JEZDCI PO NEBESÍCH
Zamračeným a větrným dnem
jel starý honák krav.
Během cesty se zastavil
na hřebeni, aby si odpočinul,
když vtom náhle uviděl
ohromné stádo krav s rudýma očima,
jak táhne skrz rozedranou oblohu
pásem temných mraků.

Jipi-ja-jej, jipi-ja-jou,
přízračné nebeské stádo.

Jejich cejchy nepřestávaly žhnout a
kopyta měly z oceli,
černé rohy se jim blyštěly a
honák cítil jejich horký dech.
Když pohlédl k nebi,
zachvěl se hrůzou,
neboť spatřil uštvané jezdce
a uslyšel jejich chmurný nářek:

Jipi-ja-jej, jipi-ja-jou,
přízrační jezdci po nebesích.

Přepadlé tváře, skelný zrak,
košile prosáklé potem,
ze všech sil se snažili stádo dohnat,
a přece ho nedostihli,
protože museli cválat navěky
po té nebeské pláni
na koních s ohnivými nozdrami,
v ozvěně svého nářku:

Jipi-ja-jej, jipi-ja-jou,
přízrační jezdci po nebesích.

Když ho jezdci míjeli, honák uslyšel,
jak jeden z nich volá jeho jméno:
„Chceš-li uchránit svou duši před
peklem
a jízdou po našem boku,
pak se, kovboji, ještě dnes naprav,
nebo potáhneš s námi
a budeš se štvát za ďáblovým
stádem
po nekonečné obloze.

Jipi-ja-jej, jipi-ja-jou,
přízrační jezdci po nebesích.

Foto archiv