Gojira: Od deathmetalu k podpoře ochrany moří

Metal se už dávno vymanil z klišé zvukové uniformnosti, nudných sól, kde kytaristi předvádějí hbitost svých prstů, a kulometné palby kopáků. Ne že by ztratil zvukové ostří a nestavěl na důrazném rytmu, ale používá je invenčněji. Jasně to dokládá francouzská Gojira z gaskoňského přístavu Bayonne u španělských hranic, která na posledních albech skloubila údernost deathu, jemuž se původně věnovala pod jménem Godzilla, a výrazné groovy se zvukomalebnými plochami a postupy typickými pro progresivní rock. Kapela navíc nezpívá o mrtvolách nebo zombiích, ani si nelibuje ve fantasy příbězích. Zaměřuje se na ekologická témata a podporuje Sea Shepherds, kteří se snaží bránit japonským velrybářům v lovu kytovců. Kytarista Joe Duplantier před srpnovým vystoupením na festivalu Brutal Assault vysvětlil záměry skupiny.

 

 

Naše písně jsou nejen poetické, ale mluví o tom, jak je těžké přežít na tomto světě nebo najít smysl či sám sebe. A taky máme názor na to, co se děje. Nejsou to žádné revoluční ideje, jenom se zabýváme otázkami životního prostředí, staráme se o to, jak zacházíme s planetou i jeden s druhým. Řekl bych, že jsme parta docela citlivých lidí.

Revoluční možná nejste, ale podporujete Sea Shepherd, což je o dost radikálnější organizace než Greenpeace.
Ano jsou radikálnější, Greenpeace mají trochu svázané ruce, protože přijímají podporu od větších organizací a možná dokonce i od politických stran, i když tím si nejsem jist, neznám přesně detaily. Greenpeace odvádějí skvělou práci, každý měsíc jim posílám peníze, protože je to zřejmě největší organizace, která ukazuje prstem na věci, jež bychom neměli tolerovat. Ale Sea Shepherd Conservation Society provádějí akce, přímé akce bez toho, aby se příliš starali o politickou korektnost. Vědí však, že mají plné právo dělat to, co dělají, neboť tu jsou mezinárodní zákony na ochranu mořského života, které lovci a rybáři zcela ignorují. Působí proto jako policie, která chrání tyto zákony, pro něž hlasovalo 75 zemí na celém světě. Má na to plné právo, i když v textu smlouvy – pokud se na něj podíváte podrobněji – žádná policie není zmiňována. Jenomže nemáme dost času, není tu dost času ani si udělat fotku a vyjádřit lítost nad velrybou. Oni tam plují a něco dělají. Zachraňovat delfíny a želvy může vypadat velmi romanticky, ale my mluvíme i o přežití lidstva.

Máte na mysli, že když si zničíme životní prostředí, nebudeme mít kde žít? Přesně tak. Když vybijeme žraloky, přestanou lovit ryby, které požírají ryby, na nichž je závislý fytoplankton, jenž je odpovědný za produkci kyslíku. Pokud tedy vybijeme žraloky, možná se nám nebude dostávat kyslíku. Přesné detaily neznám, jsem muzikant, snažím se dělat dobrou show a přicházet s dobrými písněmi. Ale naší povinností je taky ukazovat lidi, kteří dělají důležité věci a to děláme v případě Sea Shepherds.

Co vás k ochraně životního prostředí přivedlo?
Vyrůstali jsme ve Francii na pobřeží oceánu a při každé ropné katastrofě jsme mohli vidět ropu na plážích. Chodili jsme na pláž a vraceli se s umazanýma nohama. Mámy jsem se ptal, co to je a ona řekla: „To je z potopených lodí, které přepravovaly ropu. Znečištění je velké, těžko se odstraňuje.“ Nechápal jsem to, protože učitelka ve škole nám říkala, že nemáme házet věci na zem, ale celá ekonomika a průmysl silně znečišťují prostředí.

Ono je snazší říci něco jedné osobě, zejména dítěti, než něco nařídit celé společnosti.
Přesně. Je to problém organizace společnosti. Je dobré, že máme republiku a prezidenti se volí, ale naneštěstí je tu hodně velký počet různých lobby a sil, ekonomických sil, což je velmi starý problém. Potřebujeme krále, dobrého krále.

Že byste byl skrytý monarchista?

Ne, jen žertuju. Problémem je, že moudrý a dobrý člověk netouží po moci. Lidi žene za mocí hamižnost, zatímco ti, kteří reflektují dění ve světě, odcházejí meditovat do jeskyní nebo se stanou umělci. To je určitý paradox.

Nejsem si jist, zda souzní vaše ideje s názvem kapely podle filmového monstra, i když to se se zrodilo díky testům jaderných bomb. Jste s ním spokojen?
Jo, ale když jsme si to jméno vybrali, bylo mi
osmnáct, a lepší jsem neměl. Nyní vypadá trochu pošetile, ale myslím, že na tom nezáleží, stalo se však něčím jiným, věnovali jsme Gojiře tolik lásky a úsilí, vlastně celý život, že to jméno dostalo jiný význam. S názvem jsme spojeni, je to jediná konstanta, která zůstává, tedy kromě obsazení, protože od vzniku jsou v kapele stejní lidé. Ale náš styl se vyvíjí, stali jsme se progresivnějšími. Někdo říká, že se vyprodáváme, ale nám nezáleží na tom, jak to nazýváte. Hrajeme ze srdce hudbu, která se nám líbí. Otevřeli jsme se světu. Rádi hrajeme nové písně, je to větší zábava, a je to méně silové než death metal.

Když mluvíte o nových písních, myslíte písně z posledního alba Magma, nebo připravujete novou desku?
Mluvím o písních z posledních desek, které jsou stylově otevřenější, ale už skládáme novou hudbu. Teď jsme na turné, ale už několik měsíců pracujeme na nových nápadech. Nemohu se dočkat, až se vrátím do studia a budu pokračovat v práci.

Jak se vám píší skladby, které nemají klasickou stavbu sloka-refrén, jsou plné zlomů, riffy se střídají a k jemnějším plochám vytváří kontrast vpády bicích?
Během let jsme si vytvořili vlastní jazyk. I když je základní nápad jednoduchý, náš bubeník vždy přijde s promyšleným pojetím doprovodu, které mě inspiruje, abych dál rozvinul kytarový part, a pak vytváříme přechody. Přestože je počáteční nápad prostý, když posloucháte výsledek, působí velmi propracovaně a komplikovaně. Ale abych se vrátil k vaší otázce na skládání – je to pěkně těžké a zabírá to hodně času. Někdy mám pocit, že už dál nemůžu skládat. Když hrajeme, ukazují se slabiny, nezapadá to sebe, není to ten nugget, který bychom chtěli vidět a slyšet, takže musíme dál pokračovat v práci. Kolikrát se až po několika týdnech, kdy vytváříme sračky, objeví něco úžasného. Je to jako všechno v životě.

Je to složitější, ale lepší, než se celou kariéru pořád opakovat.
Přesně, to by bylo mnohem snazší, ale současně by to drtilo duši někomu, kdo chce v životě pořád přinášet nové věci, Musíme čelit rutině, tohle je popáté nebo pošesté, co hrajeme na Brutal Assaultu. Ani nevím, kolikrát jsme sem přijeli. Poprvé to bylo velmi vzrušující, všechno bylo tak nové, říkali jsme: „Koukni, jsme v České republice. Nemůžu tomu uvěřit.“ A pak jsme sem přijeli podruhé, potřetí, počtvrté, už přesně víme, co se stane, takže je tu taky rutina. Žádné lidi ve skutečnosti nepotkáváme, neprocházíme městy, pokud tu a tam nemáme někde volný den. Je nás dvanáct v autobuse, pořád stejní lidí, někdo prdí, někdy je to těžký, ale je tam velká odměna.

Jaké to je, mít stále dvacet let stejné obsazení?
Je to dobré. Pocit je podobný, jako když hraješ video hru, kde postoupíš na třetí čtvrtou úroveň a pořád ji hraješ. Je velké privilegium být se stejnými lidmi, přináší to stále větší potěšení, i když je těžké udržet lidi pohromadě. Je to mimořádně vzácné, ale také to představuje velký tlak na nás v kapele. Někdy spolu bojujeme, objevuje se napětí – ale většinou je to skvělé a teď jsme jako rodina. Nezapomeňte, že v kapele hraje i můj bratr (bubeník Mario Duplantier).

No, někdy jsou vztahy v rodině ty nejhorší.
To je pravda.

Kde jste našli inspiraci pro svůj odlišný zvuk?
Možná je to dané výchovou
, měli jsme názorově velmi otevřené rodiče. Můj otec je umělec, malíř, a moje máma je učitelka jógy a je to Američanka, zatímco otec je Francouz. Moje babička žije v Portugalsku, takže už jako děti jsme cestovali, byli propojeni s různými světy a to nám otevřelo oči k jiným kulturám.

 

Co vás ovlivnilo v soundu? Neznám moc francouzských kapel z té doby kromě Treponem Pal.
Tr
eponem Pal hráli v době, kdy jsme začínali, ale hlavně jsme byli ovlivněni kapelami z Anglie, Německa, Švédska a Ameriky. Největší vliv na nás měla Metallica. Ve Francii je scéna velmi undergroundová, takže jsme zpočátku byli ovlivni jen méně známými kapelami, které vystupovaly ve sklepech. Neměli jsme žádný příklad mezinárodního úspěchu francouzské metalové kapely. Mnoho let jsme přemýšleli, jak jet na turné, jak kontaktovat velké managementy a pořadatele nebo vydavatelství. Jen díky své tvrdohlavosti jsme zjistili, jak se dostat mimo naši vlast a potkat jiné lidi. Ale i po deseti letech hraní na turné jsme jezdili jen po Francii, Belgii a Švýcarsku, po frankofonních zemích. Deset let trvalo, než jsme poprvé hráli v Anglii. Je to jako v jiných profesích. Když chceš být lékařem, taky deset let studuješ.

Byl jste taky ovlivněn kapelami jako Tool nebo King Crimson?
Miluju Tool, jsem jejich velký fanda. King Crimson znám, ale nikdy jsem je tolik neposlouchal
, párkrát jsem je slyšel, znělo to velmi bohatě.

Nebo Voivod?
Ty znám, ale jejich alba jsem nikdy neposlouchal. Vyšel jsem z klasického jazzu, až do čtrnácti jsem hrál na piano, než jsem uslyšel Metalliku a začal jsem jí být posedlý. Pak jsem objevil Sepulturu a další kapely. Mluvím o počátku devadesátých let, což znamená, že mě určitá část kapel minula, vím o nich, ale nikdy jsem je hlouběji nezkoumal. Ale nikdy není pozdě, takže se k nim možná ještě vrátím. Na Voivod, jsem zvědavý. Všichni mi říkají, že je musím slyšet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *