Gonzalo Rubalcaba

Praha, Rudolfinum, Sukova síň, 15. 5. 2015

Jarní prology Mezinárodního festivalu jazzového piana obvykle nabízejí „velká“ jména a první vlaštovka 28. ročníku nebyla výjimkou. Kubánský, v USA žijící virtuos Gonzalo Rubalcaba se do Rudolfina vlastně vracel. V roce 2012 tu hrál v duu s Alem Di Meolou. Tehdy ovšem pánové zaplnili největší Dvořákovu síň. Původně měl Rubalcaba vystupovat ve Dvořákově síni i tentokrát, nakonec se ovšem sólový klavírní recitál přesouval do menší síně Sukovy. U tak velké hvězdy asi nečekané, jenže konkurence je velká a lákavých koncertů se naštěstí zatím koná hodně. Zcela vyprodaná Sukovka, s umělcem hrajícím takřka do ouška, tak byla pro atmosféru vystoupení rozhodně lepší volbou než prázdné řady „u Dvořáka“.

Technicky brilantní a pocitově přesvědčivý klavírista předvedl vše očekávatelné. V dobrém předvídatelné. Improvizační vykreslování melancholických nálad, klasicizující kompozice interpretované podle not i živelné kubánské, potažmo latinskoamerické „šlágry“ hrané z hlavy. Přičemž koncert logicky gradoval od přemýšlivých meditací přes kusy dramatické k přímočarým, chytlavým motivům. Rubalcabovou specialitou přitom byly efektní zlomy mezi tichým hledáním, kdy záměrně šetřil tóny, a střelhbitými kadencemi. Pianista se ovšem neprezentoval jako vyloženě konzervativní latin jazzový hráč s klasickou průpravou, ač tak jeho tvorba může často působit. Považoval-li za účelné využít disonanci ve znervózňujících částech svého klavírního vyprávění, nebo skrumáže basových hluků k vystupňování napětí, s gustem tak učinil.

Také Rubalcaba trpí (zlo)zvykem prozpěvovat si melodie s klavírem, jak ve vypjatých, tak ve výrazně melodických pasážích. Což mohlo v relativně malé Sukovce, byť byl klavír přizvučený do PA, působit trochu rušivě. Jenže on to dělá leckterý brilantní pianista a aspoň je znát, že je jeho prožitek autentický.

Publikum Rubalcaba nadchl. K prvním ovacím vestoje vyskočilo po prvním z přídavků ─ zpomalené, rozvolněné verzi The Gift. Následovaly další dva přídavky a dva „vztyky“, tedy poté, co se pianista laškovně zeptal publika, kolik je hodin. Na hudbu zjevně pozdě nebylo.

Přidat komentář