Gregory Porter: Bobycentrum, 8. března 2016 JazzFestBrno

Díky vydařeným koncertům v rámci Strun podzimu 2012 i předloni na JazzFestBrno předcházela Porterův návrat velká očekávání. Ta bývají obvykle zdrojem menších či větších zklamání, což tentokrát naštěstí neplatilo. Brooklynský zpěvák předvedl (zřejmě standardně) mistrovské i emotivní představení. Z nazlobeného podání Musical Genocide či 1960 What? patřičně zamrazilo v páteři. Diváci poslechli pokyn v textu Liquid Spirit a bez váhání se roztleskali do rytmu. Spolehlivě dojímala balada Wolfcry, zazpívaná jen za doprovodu piana Chipa Crawforda, doslova vrostlého do Porterova pěveckého výrazu. Diváky nadchl i bluesově zpomalený evergreen Hit The Road Jack z repertoáru Raye Charlese (Porter s kapelou ho přirozeně navázali na No Love Dying), kterou znali opravdu všichni. Koncert si zjevně užilo hlediště i jeviště. Bubeník Emanuel Harrold, již začínající hrát první z přídavků Free, s okouzlujícími rozpaky nevěděl, co si počít s nabídnutým pugetem.
Gregory Porter naplnil i očekávání, že zazpívá něco z nového alba, připraveného k vydání na začátek května u Blue Note. Soudě podle titulní písně Take Me To The Alley se zpěvák a nadaný autor příliš nevzdálí od stylu předchozích titulů. Člověk by řekl, že slůvkem alley (ulička) naráží na „The Street“, slavnou manhattanskou 52. ulici z jazzových mýtů. Vždyť ve svojí hudbě stále prochází tam a zpět mezi jazzovou tradicí (slyšme třeba bebopové scatové improvizace), která se fixovala i v klubech na „padesáté druhé“, a vlastním nadžánrovým (pop-soul-R & B- -bluesovým) písničkářstvím. Ale to by asi použil výraz street… Samotný zpěvák píseň uvedl jako „vzpomínku z dětství, na věci, co mi říkala máma a tak“. Mimochodem, pro našince je určitě zajímavé, že na chystané desce se jako jeden z hostů opravdu objeví Ondřej Pivec. Zpěvák splnil nabídku, kterou před časem učinil právě během návštěvy Česka.
Že si chlap dvakrát nominovaný a jednou „dekorovaný“ cenou Grammy, jehož poslední desky se prodal cca milion nosičů či downloadů, přiveze kapelu svrchovaných muzikantů, bylo nasnadě. O panu dvorním pianistovi, který setrvává při zpěvákovi od dob debutu, již byla řeč. K důležité změně ovšem došlo na postu saxofonisty Porterova pódiového akustického kvinteta. Yosuke Sato, který nadchl i na předchozích zdejších koncertech, se rozhodl osamostatnit. Program festivalu dokonce neuváděl jméno saxofonisty, jen že „bude oznámeno“. Náhrada se ukázala jako stejně dobrá a předchozí spoluprací taktéž prověřená. Pokud se autor článku neplete, snad ne, jde o postavičku celkem nezaměnitelnou, byl jí Tivon Pennicott, který se podílel už na druhém Porterově albu Water (2012). Všichni hráči zaslouženě dostali dostatek sólového prostoru.
Zvláště efektní byl pak závěr prvního přídavku Free, kdy hudebníci po svém sólu postupně odcházeli z pódia. Přesně ve stylu cimrmanovského Vichru z hor, přestože ho nebylo zapotřebí. Hudebníci se mohli bez obav z požadavků vrácení vstupného, zato s jistotou ovací ve stoje, vrátit na pódium a ještě chvíli konejšit waltzem Be Good. Dobré to opravdu bylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *