Guai: Umělci jsou pro Brazilce zrůdy

Kontroverzního brazilského prezidenta Jaira Bolsonara známe – optikou tuzemských médií – především jako toho, který ničí amazonské pralesy. Jeho rázné počítání je však zřetelné i v dalších oblastech. Prezident škrtá výdaje ve školství, zrušil ministerstvo kultury a rozděluje společnost. I o současné situaci v Brazílii hovoříme se zpěvačkou GUAI, vlastním jménem Karol Guaitolini, která se rozhodla rodnou zemi alespoň na čas opustit a usadit se v Portugalsku.

 

 

V dostupných rozhovorech zdůrazňujete, že nemáte žádné formální hudební vzdělání. Jak jste se tedy dostala k hudbě?

Můj otec byl muzikant, hrával při různých společenských událostech a musel pravidelně obměňovat svůj repertoár. Pořizoval si všechny důležité desky, které vycházely, a z nich se učil všechny hity, které jsme znali z rádia – brazilské i zahraniční písně. Díky tomu jsem mohla doma poslouchat různé druhy hudby – Gilberta Gila, Elis Reginu, Toma Jobima nebo také Sarah Vaughan. Právě Sarah mě oslovovala nejvíc a já jsem pořád dokola poslouchala její nahrávky, už když jsem byla malá. Chodila jsem také do dětského pěveckého kroužku a s doprovodem kapely svého otce jsem zpívala dětské písně. To byly tedy moje začátky. Také jsem se učila hrát na klavír, ale to jsem už zapomněla. Věřil byste tomu? Zapomněla jsem hrát na klavír…

 

 

Nakonec jste se ale stala profesionální umělkyní. Co na tom bylo nejnáročnější?

Bože, to je těžká otázka. Co na tom bylo náročné…? Všechno bylo náročné. Když si chcete splnit svůj sen, tak to je náročné. A velmi těžké období prožívám také právě teď. Netuším, jestli je to někde jinde na světě podobné, ale současný brazilský prezident lidi nutí, aby nenáviděli umělce. Zrušil ministerstvo kultury, což mimo jiné znamenalo konec jakékoli vládní podpory i těch málo privilegií, která jsme do té doby měli. Lidé nás umělce nenávidí, jsme pro ně jako zrůdy. Jsou frustrovaní, že sami něco takového jako my nedokážou. Nikdy v Brazílii umělci nezažívali tak špatné časy jako teď. Proto jsem se rozhodla z Brazílie odejít.

Teď vám ale do Brazílie telefonuji. Vracíte se tedy?

Vracím se vždy na pár týdnů jednak z rodinných důvodů, jednak v Brazílii pracuji na svých nových hudebních projektech a především na svém druhém albu. Brzy se ale vrátím opět do Portugalska, i když jsem přesvědčena, že opustit svou zemi není normální. Neměla by nastat taková situace, že by občané museli z politických důvodů odcházet. Vůbec celá brazilská krize je velmi zlá. Prožíváme ji od roku 2016. Vyšli jsme do ulic, protestovali jsme za svá práva, volali jsme, že jsme normální lidé, a ostatní se na nás dívali přes prsty. Náš současný prezident nás přivedl do situace, jaká v zemi nikdy předtím nebyla. Lidé se navzájem nenávidí, a proto se snažíme najít lepší místo k životu. Své problémy si neseme s sebou. Ale doufám, že to přejde. Nic netrvá věčně. 

Snažíte se jako umělkyně s lidmi o těchto tématech hovořit? Třeba během koncertů?

Moje hudba to dělá za mě. V repertoáru mám například takové blues s názvem Era uma vez, které je sice z 80. let, ale pojednává i o současné politické situaci v Brazílii. Jeho text je dnes velmi aktuální. Zpívá se v něm totiž o zemi budoucnosti – budoucnosti, která nenastane. Je to protestsong a vznikl k němu také videoklip. Do písně jsem si jako hosty pozvala členky folklorní skupiny starších žen As Ganhadeiras de Itapuã, které v klipu perou prádlo v laguně. Je to píseň o budoucnosti, na kterou marně čekáme. O snech, které se nevyplní. Ve videu ukazuji všechnu tu špínu, která se objevuje v brazilském zpravodajství. Znečištění životního prostředí, tragédie, ke kterým nás přivedly velké společnosti, jejichž ředitelé za to nejsou nijak postiženi. Brazílie je zkorumpovaná země. Lidé tady trpí, situace je velmi těžká.

Vaše aktuální album se jmenuje Dama de paus. I stejnojmenná píseň má politické konotace?

Nikoli. Píseň Dama de paus stojí na vtipném dialogu s milovanou osobou. Je plná rytmů, energie, štěstí. Pojednává o hře v karty – Dama de paus znamená křížová dáma. A ta dáma v textu porazí kluka. Já jsem se do té písně zamilovala, hned jak jsem ji uslyšela poprvé, a hned jsem si řekla, že ji musím nahrát. Je to také skladba z 80. let, ale nikdy předtím nebyla nahrána. Původně existovala jen instrumentální verze, kterou chtěla nahrát Elis Regina, nejlepší zpěvačka té doby. Autor k ní dopsal text, ale Elis Regina několik dní nato zemřela. A nyní se tato silná píseň dostala ke mně. 

 

Zpíváte jak původní repertoár, tak právě i převzaté písně. Podle čeho je vybíráte?

Je to naopak. Písně si vybírají nás. Sama neskládám, ale když za mnou přijde autor a nabídne mi svou novou skladbu, už při třetím akordu poznám, jestli pro mne bude vhodná. Je to velmi rychlý proces, vhodné písně mě přitahují jako magnet. Stalo se mi například, že jsem měla schůzku s jedním skladatelem. Nabízel mi jednu píseň za druhou a já jsem pokaždé řekla: Ne, ne, ne. Až mi zahrál kousek jedné skladby, já jsem jej okamžitě zastavila a bylo to jasné… A on se divil, že skoro ještě nezačal hrát. Prostě tak to funguje. Ta správná píseň vás okamžitě zasáhne, změní vás. Písně si samy řeknou, že chtějí, abych se jich ujala. Vybírají si mě. 

Vybíráte-li podle třetího akordu, jak důležité pak jsou pro vás texty?

Texty jsou pro mě to nejdůležitější. Jako interpretka musím souznít s poselstvím, které předávám. To hlavní pro mne tedy je melodie a text – a text možná nejvíc. U písně mohu změnit aranžmá, rytmus i harmonii, mohu tam přidat nějaké prvky, ale melodii ani slova změnit nemohu. Je to tedy u písně to nejdůležitější.

 

Zmínila jste, že v Brazílii pracujete na svém druhém albu. Můžete už o něm něco prozradit?

Moje nové album už má téma – bude pojednávat o tom, jak cize se cítí člověk daleko od domova, od své rodiny, od příbuzných. Je těžké opustit svou zemi, protože pak se dostaví kulturní šok. I když se přestěhujete do země, v níž se mluví stejným jazykem, lidé se tam chovají jinak, mají jiné zvyky. Jdete po ulici a nikoho neznáte. Cítíte se osamělý. Zpívám o tom, jak mi chybí moje rodina a jak mi chybí víra. Když totiž pracujete jako umělec, víru potřebujete. Musíte věřit, že budete jednou slavní, že budete důležití, že vás druzí lidé budou uznávat. O těchto tématech tedy na svém novém albu budu zpívat – o víře v Boha i v sebe sama, o stesku po rodině a po rodné zemi. Mám z toho alba obrovskou radost – skoro každý den si domlouvám nějaké vzácné hosty. Zatím toho ještě nemohu moc prozradit, protože ještě nemáme uzavřené smlouvy. Ale mohu vám slíbit opravdu velká překvapení. A ještě jednu věc prozradím. Lidé po mně občas chtějí, abych zpívala i anglicky. Na album Dama de paus jsem jako bonus zařadila jednu píseň ve španělštině a teď to tedy bude angličtina. To album bude méně ovlivněno sambou, spíše bude mít blízko k world music. V tuto chvíli už máme hotových pět písní.

 

A věříte tomu, že se zlepší situace v Brazílii?

To je těžká otázka. Musíme doufat. Jenže když se nacházíte uprostřed té špíny, moc prostoru pro naději nezbývá. Každý den se budím a dozvídám se absurdní zprávy. Všechno, co náš současný prezident dělá, je absurdní. Škodí vědě, školství, ničí naši budoucnost, naše životní prostředí. Musíme ale věřit, je třeba to nějak vydržet. Lidé nás nenávidí. Když o sobě řeknu, že jsem umělkyně, odvrátí se ode mne. Lidé na sociálních sítích se navzájem kastují, vyhrožují si smrtí za to, že někdo volil určitou politickou stranu. Prožíváme noční můru, a musíme tedy být silní. Je třeba věřit v Boha nebo v něco nad námi, abychom to přečkali. Máme jen naději a hudbu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *