Počátky britské formace Guapo spadají do roku 1994, kdy se začali profilovat na post-punkové a avant-hardcoreové scéně a od té doby je jejich šedou eminencí jediný původní člen sestavy, bubeník David J. Smith. Dodnes je na nich ovšem znát původní vliv progrocku v jeho nejrůznějších mutacích od King Crimson přes Magmu či Univers Zero až po Ruins. Jejich deváté album tak přináší neoprogrock v poměrně čisté formě s vytříbenými instrumentálními výkony, širokými klávesovými plochami, kytarovými vyhrávkami, bohatě zdobnými bicími i dílčí ornamentální využití smyčcových a dechových nástrojů. To by mohlo svádět k určitému klišé, ale Guapo nelze upříst jistou svěžest a náboj i nesmírnou podmanivost a tah na bránu. Struktura studiového disku je rozdělena do tří částí. V úvodní pětidílné suitě The Pilman Radiant kapela v dobrém slova smyslu „předvádí“ na cca polovině celého opusu svůj cit pro střídání nálad i dynamiky, od temného monumentálního až pompézního magmoidního začátku až po lyricistní polohy a spacerockové pasáže s občasným důrazným nášlehem i repetetivními hardart-jazzrockovými variacemi. Přes relativně krátké intermezzo se pak dostáváme k finální a bezesporu nejzajímavější cca jedenáctiminutové kompozici s uhrančivě téměř glassovskou minimalistickou expozicí Tremors From The Future, které by však prospěly výrazněji uplatněná aranžmá přídavných nástrojů, které jsou zde žel poměrně utopeny. Nicméně střídání metalových kytaristických šlehů s wakemanovskými klávesami, podpořené rozfrázovaně dunivou rytmikou má vskutku něco do sebe i v dnešní době. Připojené DVD obsahuje záznamy z amerického Nearfestu z roku 2006 a francouzského Rock In Opposition Festivalu v Carmaux z roku 2007, kdy na postu klávesisty působil místo současného člena Guapo Emmetta Elvina jiný brilantní hráč na Fender Rhodes Daniel O’Sullivan. První více než půlhodinové video zachycující skladbu Five Suns je naprosto strhující. Smith vše odstartuje gongovými údery, které záhy umocní skvostný nástup baskytaristy Jamese Sedwardse a fenomenálního kytaristy Kavuse Torabiho, který nejen vizáží, ale i technikou lehce připomíná metalového mága Slashe. Kromě muziku tvrdícího Sedwardse se ovšem záhy O’Sullivan a Torabi vydají s dechoklávesovými melodikami mezi publikum a následuje je i Smith se závěsnými činely. Po pár minutách jsou však již všichni zpátky na pódiu a nastřelí svůj opus dei, který ve studiové podobě vyšel na Cuneiform v roce 2004. Navíc brilantně filmařsky nasnímáno a sestřiháno ve zcela úžasně vybraném černobílém ladění. Čtrnáctiminutový apendix z RIO festivalu natočený v jednom záběru je sice kvalitní po zvukové stránce, ale co tam ten kameraman dělá, to je holé neštěstí. Obrazově amatérismus non plus ultra. Nepochopení, kdo v které chvíli hraje prim, řezané postavy…, no prostě franzözische tragödie. Takže tahle pasáž sice hudebně stojí za to a je záhodno si ji poslechnout, ale raději zavřete oči.
Většina současných členů Guapo působí či hostuje také v projektu Chrome Hoof, který dal dohromady v roce 2000 multiinstrumentalista Leo Smee a který může mít podobu drum’n’bass dua až po jednadvacetihlavý orchestr. Na první poslech naprostá blamáž a popina až na půdu. Ale chyba lávky. Chrome Hoof je nesmírně i vesmírně povedená piškuntálie par excellence. Vzdáleně to připomíná poetiku japonských Yellow Magic Orchestra, ovšem s mnohem, mnohem větším záběrem. Tahle povedená partička totiž kombinuje ledacos s ledasčím v úplně nových souvislostech, až vám zůstává sluch stát. Alespoň stopově, ale mnohdy i zásadně jsou tu obsaženy elementární částice tvorby artrockové legendy Yes, které jsou však špikovány či nahrazovány molekulami popové produkce Georgia Morodera, etnickými stránkami Petera Gabriela v souvislosti s minimalismem ve stylu Stevea Reicha, jazzrockovou noblesou Mahavishnu Orchestra, reggae a la The Clash, motivy z ruského baletu, progrockem často italského typu i nejrůznějšími submetalovými žánry i elektro-discem od sedmdesátých let minulého století až po dnešek. Zkrátka kaleidoskop rozpadající se do pestrobarevných muzikálních střepin a měnící se téměř vteřinu od vteřiny. Třetí ucelené dílko pod touto markou je opravdu povedenou taškařicí, pokud mu přijdete na kloub. Nevhodné pro zavilé intelektuály, naopak velmi vhodné pro rozvinulé intelektuály s pamětí hudební produkce uplynulých několika posledních dekád. Žádné skutečné citace či parafráze ve stylu klasického postmodernismu, ale eklekticismus až do morku kostí.
Cuneiform Records, 2013, 42:17+46:00
Cuneiform Records, 2013, 41:30