Guru a jeho tiše rebelující žákyně–Jak kytarista Debashish Bhattacharya vychovával svoji dceru Anandi  

Debashish Bhattacharya, virtuozní hráč na slide kytaru z Indie, vystoupí 5. března v pražské Akropoli se svým novým projektem Joy Guru. Jeho dráha jde protivžitým stereotypům. Západ vnímá indickou klasiku především jako propojení sitaru s bubínky tabla. Indické ragy přenesené na hmatník slide kytary ovšem nejsou komerční fúzí, ale výsledkem přirozeného vývoje, který začal před sto lety, když v Indii vystoupil havajský kytarista Tau Moe. Jeho nástroj se ujal, klouzavé tóny havajské kytary totiž sledují podobnou estetiku jako sitár. Průkopníkem indické slide kytary se stal Debashishův učitel Pandit Brij Bushan Kabra (1937–2018). Bhattacharya u nás už vystoupil několikrát, například se svojí dcerou Anandi. Zatím naposledy, 5. března, zahrál s novým projektem Joy Guru, na němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Nástrojové propojení navazuje na ty nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix kdyby se narodil v Indii.

 

Hudební vzdělávání má řadu tváří. Zajímavý pohled nabízí Indie se dvěma odlišnými koncepty. Tradiční metoda funguje jako dlouholeté partnerství dvou osob. Žák se stane členem domácnosti svého učitele – guru. Ten je pro něj i životním vzorem. Indická hudba se dnes ale učí i metodou západního školství. Průkopníkem této metody byl Ali Akbar Khan, jehož znalci co do virtuozity řadili nad Raviho Shankara. Khan na své škole v Kalifornii učil až padesát studentů ve třídě.

 

V klasické výuce žije guru v úzkém kontaktu se svým žákem, oba společně tráví co nejvíc času. Proces začíná dříve, než se dítě učí číst a psát. Žák navíc sleduje svého učitele, jak cvičí, jak koncertuje se spoluhráči a pomalu tak přebírá jeho umění. Jde spíš o pozvolné vstřebávání, než o co nejúčinnější využití času, které preferuje západní školství. Specifickým případem je, když učitelem je váš otec. Zakir Hussain, známý ze skupiny Shakti, vzpomíná: „Můj otec Alla Rakha byl dlouholetým spoluhráčem Raviho Shankara. Učil mě od tří let. Když se vrátil z vystoupení ve dvě v noci, vzbudil mě a zpíval mi rytmy. Vyndali jsme bubínky tabla a dali na ně ručník, abychom nedělali hluk.“

 

 

Současnou podobu výuky uvnitř rodiny dokumentuje rodinný klan, jehož centrální postavou je slidekytarista Debashish Bhattacharya. Narodil se v Kalkatě jako syn uprchlíků, jeho otec tam odešel z nynější Bangladéše. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně muslimové a hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán byl donucen s celou rodinou utéct. Debashish debutoval ve svých čtyřech letech, jeho vystoupení tehdy vysílalo All India Radio. Jeho sestra Sutapa je zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla. Titul pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru, získal Bhattacharya v překvapivě nízkém věku čtyřiceti let. Na koncertech střídá kytary různých konstrukcí i ladění a nejmenší z nich, která se podobá ukulele, pojmenoval po své čerstvě narození dceři Anandi. Když roku 2013 natáčel album Beyond The Ragasphere, hostovali na něm souběžně John McLaughlin i tehdy šestnáctiletá Anandi. O pět let později zkomponoval a vybral skladby pro první sólové album své dcery Joys Abound. V kontextu současné indické hudby je to nahrávka hodně výjimečná. Ve srovnání s muzikantkami jako Anoushka Shankar či Kiran Ahluwalia nejde o plánovanou fúzi, vše probíhá přirozeně. A přesto tu slyšíte zřetelný posun oproti tradici, indický kolorit harmonicky proplouvá oceánem globálních vlivů. Jak tedy funguje vztah dcery a jejího guru-otce na pozadí globalizace kultury i generačních rozdílů? O tom i dalších věcech je následující dvojrozhovor.

 

Jste jako otec a hudebník hrdý na svoji dceru?

Debashish: Ano, ale zároveň trochu nervózní, člověk musí myslet dopředu. Někdy mám radost, jak si vede dobře, někdy mám starost, že bych pro ni měl dělat víc a věnovat se jí častěji.

 

Co byste jí tedy rád předal, kdybyste měl hodně času?

Debashish: Víc jí přiblížil hudební svět, ze kterého čerpám já. Protože vím, že když moje dítě poslouchá spoustu hudby odjinud a já u toho nejsem, může ji to zmást, svést na falešnou stopu. Ten vzájemný kontakt v průběhu objevování nových hudebních kultur je důležitý proto, aby si zachovala perspektivu založenou na svém původu.

 

Když jste vyrůstala, co se hrálo u vás doma? Jen indická klasika?

Anandi: Můj otec byl v tomhle ohledu docela striktní, a mě naopak zajímaly všechny další žánry včetně popu.

 

Byl součástí toho rebelanství třeba poslech Led Zeppelin?

Anandi: Jasně, taky Radiohead, jazzové kapely, Kenny Wessel což byl kytarista Ornette Colemana, Ella Fitzgerald, Joni Mitchell, a logicky John McLaughlin.

 

Je ale v indické klasice pro vůbec prostor pro nějaké rebelanství?

Debashish: Rebelanství je příznačné pro hudbu svázanou s určitou generací, což jsou žánry jako jazz, swing, či rock. To ale neznamená, že by se indická hudba nevyvíjela. Rozdíl je v tom, že změny probíhají pozvolna, aniž by jedno vývojové stadium popíralo estetiku toho předešlého. Anandi je 22 let a oceňuji že se drží tradice, což jí bezpochyby přinese ovoce. Ten proces ovšem trvá nějakou dobu, a jsem rád že začala v tak mladém věku.

Jak jste studovala? Bylo to tradiční metodou, vaším guru byl váš otec?

Anandi: Tradiční metodou uvnitř rodiny ano, ale mojí první učitelkou byla teta, otcova sestra, Sutapa Bhattacharya.

 

Zřejmě zpěvačka?

Anandi: Ano — přivedla mě k hudbě, když mi byly tři roky, a pak mě učil otec.

 

Ve vašem hudebním systému může být vaším učitelem jak zpěvačka, tak i instrumentalista, systém indických rag, základ muzikantské průpravy, je společný pro všechny nástroje i zpěv.

Anandi: Ano, tak funguje indická hudba, kterou na rozdíl od té západní vytváří jedna melodie, jeden lidský či nástrojový hlas.

 

Ve vašem zpěvu jsou ale slyšet i jiné vlivy než indická klasika. Přitom je zřejmé, že se jedná o žánry spřízněné, vyrůstající z domácí půdy. Neměla na vás vliv třeba filmová hudba Bollywoodu?

Anandi: Určitě – zpěvačka Lata Mangeshkar a další osobnosti. Můj otec i strýc s nimi jsou v dobrém spojení, hráli s nimi, já jsem s jejich hudbou vyrůstala.

 

Když tedy Anandi vyrůstala, nastal nějaký okamžik, kdy jste věděl že bude zpěvačkou?

Debashish: Když jí bylo devět měsíců, držel jsem ji v náručí a ona si něco broukala, poznal jsem v tom jasnou melodii. Když jí byly tři roky, už si pamatovala melodie, které jsem učil své žáky. V sedmi zpívala mé skladby a v šestnácti hostovala na mém albu, Beyond the Ragasphere, kde hrál i John McLaughlin a Jerry Douglas.

 

Ovlivnily vás jako zpěvačku i spirituální zpěvy? Qawwali s Nusratem Fatehem Alim Khanem nebo súfijské zpěvy s Abidou Parveen?

Anandi: Samozřejmě, Nusrata i Abidu mám moc ráda, súfijská hudba je pro mě zrovna tak důležitá jako indická klasika. Repertoár qawwali vznikl z míchání kultur, z toho, jak k nám ze Západu pronikala islámská poezie, která se propojila s indickou hudbou.
Kořeny vaší rodiny jsou ale na opačné světové straně, v Bengálsku. Najdeme bengálské vlivy i na vašem albu Joys Abound?

Anandi: Samozřejmě, třeba hned třetí skladba alba je báseň Rabíndranátha Thákura, což byl mimochodem první mimoevropský nositel Nobelovy ceny za literaturu. Jmenuje se Amaro Porano Jaha Chay, tématem je láska jako dar, oproti lásce, která vede k touze někoho vlastnit.

 

On je též autorem skladeb, které se staly státní hymnou v Indii, Bangladéši i Srí Lance, že?

Anandi: Byl aktivní v řadě uměleckých disciplin, obohatil nejen bengálskou kulturu, ale i tehdejší životní styl.

 

Thákur získal Nobelovu cenu roku 1913, a když se vrátíme k indické klasické hudbě, tou největší postavou posledního půlstoletí byl Ali Akbar Khan. Ten jako jeden z prvních vyučoval západní metodou, tedy desítky žáků najednou. Viděla jste ho naživo?

Anandi: Když jsem vyrůstala, on už žil v USA, v Kalifornii, kde učil na své škole. Znala jsem ho jen z nahrávek. Měla jsem se do jeho školy zapsat, ale on bohužel mezitím zemřel.

 

Dokázala byste vysvětlit někomu, kdo je indickou hudbou nedotčený, v čem byl tak unikátní? Třeba v umění improvizovat, kdy zcela bez zábran pronikal až na samý okraj lidských možností?

Anandi: Jemu říkali Swar Samrat, to je mezi improvizujícími hudebníky to nejvyšší ocenění. Dokázal posluchače okamžitě dovést do transu – mám ovšem na mysli tu meditativní polohu. Svým uměním dokázal posluchače hypnotizovat a přinutit je, aby se soustředili na každý jeho pohyb.

 

Existuje někdo jemu podobný?

Anandi: Nikoho takového neznám.

 

Ale vy se třeba hlásíte k Joni Mitchell, což je úplně jiný typ umělce. Jak to jde dohromady?

Anandi: Jazz mě zajímal odjakživa. Otec hrál se skupinou Remember Shakti v době, kdy jsem se narodila, to byla sestava s Johnem McLaughlinem, Zakirem Hussainem a muzikanty z Jižní Indie, a když jsem později tuhle hudbu objevila, přivedlo mě to k jazzu. Chtěla jsem jazz poznat, přijít mu na kloub. Takže jsem poslouchala Gretchen Parlato, Esperanzu Spalding, a samozřejmě Joni Mitchell, album Blue je pro mě naprostý vrchol, i její verze Mingusovy skladby Goodbye Pork Pie Hat.

 

Máte nějaký sen, vybrat si hudebníka s nímž byste chtěla mluvit, hrát?

Anandi: Asi bych to neměla říkat nahlas, s Johnem McLaughlinem. Na mém seznamu je i John Butler, folkař z Austrálie, hrál s mým otcem, jeho žena Mama Kin je taky úžasná, píšou převratné písně.

 

A třeba také někdo z Afriky?

Anandi: Ballake Cissoko. Miluju koru, jeho nástroj, v kombinaci s korou si snadno dokážu představit i svůj hlas.

 

V klasické indické hudbě je jen jedna melodie, ale existuje výjimka, forma zvaná jugalbandi, spojující dva sólové nástroje. Začíná to jako konverzace, ale může to skončit i jako zápas. Máte nějaký tip s nímž byste si chtěl jugalbandi zahrát?

Debashish: Jugalbandi zpopularizoval Ravi Shankar s Alim Akbarem Khanem počátkem 60. let. Já jsem v takových dvojčlenných sestavách také mnohokrát hrál. Bavilo by mě to třeba s Shivkumarem Sharmou, hráčem na indický cimbál santur, ten hrál s mým guru, kytaristou Brij Bushanem Kabrou na průlomovém albu Call of the Valley. A též s muzikanty ze západu jako John McLaughlin, Jerry Douglas, oni to o mně vědí, ale nějaký čas to potrvá.

 

Můžeme očekávat, že se do něčeho takového pustíte i se svojí dcerou?

Debashish: Na to se už dlouho těším. I s mým synem, tomu je čtrnáct let a hraje na moji kytaru.

 

 

 

Ali Akbar Khan (1922–2009) byl současníkem Raviho Shankara. Zatímco mnohem známější Shankar sehrál roli propagátora indické hudby, Ali Akbar Khan byl respektován jako největší virtuoz své generace. Roku 1955 odehrál svůj první americký koncert v newyorském Muzeu moderního umění na pozvání houslisty Yehudiho Menuhina. Společně s Shankarem, Bobem Dylanem a členy Beatles vystoupil roku 1972 v newyorské Madison Square Garden na benefiční akci Concert for Bangladesh, kterou organizoval George Harrison.

 

 

Rabíndranáth Thákur (1861–1941), spisovatel, básník, hudebník i výtvarník a první umělec z Indického subkontinentu který získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho dílo trvale změnilo bengálskou literaturu i hudbu. „Když jsem dokončil univerzitní studia, strávil jsem rok v Bangladéši s muzikanty, jimž se říká Baulové. Filozofií jsou blízcí hippies, dokonce existuje sto padesát let stará píseň, která se velmi podobá skladbě Imagine od Johna Lennona. Baulové dokázali básně psát souběžně z pozice muslima, hinduisty i křesťana a měli na Thákura velký vliv,“ říká londýnský pianista Kishon Khan.

 

 

 

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.