Guru a jeho tiše rebelující žákyně

Debashish Bhattacharya, virtuozní hráč na slide kytaru z Indie, vystoupil 5. března v pražské Akropoli se svým novým projektem Joy Guru. Jeho dráha jde proti vžitým stereotypům. Západ vnímá indickou klasiku především jako propojení sitaru s bubínky tabla. Indické ragy přenesené na hmatník slide kytary ovšem nejsou komerční fúzí, ale výsledkem přirozeného vývoje, který začal před sto lety, když v Indii vystoupil havajský kytarista Tau Moe. Jeho nástroj se ujal, klouzavé tóny havajské kytary totiž sledují podobnou estetiku jako sitár.

 

Průkopníkem indické slide kytary se stal Debashishův učitel Pandit Brij Bhushan Kabra (1937–2018). Bhattacharya u nás už vystoupil několikrát, například se svojí dcerou Anandi. Zatím naposledy, 5. března, zahrál s novým projektem Joy Guru, na němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Nástrojové propojení navazuje na ty nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix kdyby se narodil v Indii.

 

Hudební vzdělávání má řadu tváří. Zajímavý pohled nabízí Indie se dvěma odlišnými koncepty. Tradiční metoda funguje jako dlouholeté partnerství dvou osob. Žák se stane členem domácnosti svého učitele – guru. Ten je pro něj i životním vzorem. Indická hudba se dnes ale učí i metodou západního školství. Průkopníkem této metody byl Ali Akbar Khan, jehož znalci co do virtuozity řadili nad Raviho Shankara. Khan na své škole v Kalifornii učil až padesát studentů ve třídě.

V klasické výuce žije guru v úzkém kontaktu se svým žákem, oba společně tráví co nejvíc času. Proces začíná dříve, než se dítě učí číst a psát. Žák navíc sleduje svého učitele, jak cvičí, jak koncertuje se spoluhráči a pomalu tak přebírá jeho umění. Jde spíš o pozvolné vstřebávání, než o co nejúčinnější využití času, které preferuje západní školství. Specifickým případem je, když učitelem je váš otec. Zakir Hussain, známý ze skupiny Shakti, vzpomíná: „Můj otec Alla Rakha byl dlouholetým spoluhráčem Raviho Shankara. Učil mě od tří let. Když se vrátil z vystoupení ve dvě v noci, vzbudil mě a zpíval mi rytmy. Vyndali jsme bubínky tabla a dali na ně ručník, abychom nedělali hluk.

 

Současnou podobu výuky uvnitř rodiny dokumentuje rodinný klan, jehož centrální postavou je slidekytarista Debashish Bhattacharya. Narodil se v Kalkatě jako syn uprchlíků, jeho otec tam odešel z nynější Bangladéše. Pocházel z rodu hudebníků a básníků, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně muslimové a hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán byl donucen s celou rodinou utéct. Debashish debutoval ve svých čtyřech letech, jeho vystoupení tehdy vysílalo All India Radio. Jeho sestra Sutapa je zpěvačka, bratr Subhashis hraje na tabla. Titul pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru, získal Bhattacharya v překvapivě nízkém věku čtyřiceti let. Na koncertech střídá kytary různých konstrukcí i ladění a nejmenší z nich, která se podobá ukulele, pojmenoval po své čerstvě narozené dceři Anandi. Když roku 2013 natáčel album Beyond the Ragasphere, hostovali na něm souběžně John McLaughlin i tehdy šestnáctiletá Anandi. O pět let později zkomponoval a vybral skladby pro první sólové album své dcery Joys Abound. V kontextu současné indické hudby je to nahrávka hodně výjimečná. Ve srovnání s muzikantkami jako Anoushka Shankar či Kiran Ahluwalia nejde o plánovanou fúzi, vše probíhá přirozeně. A přesto tu slyšíte zřetelný posun oproti tradici, indický kolorit harmonicky proplouvá oceánem globálních vlivů. Jak tedy funguje vztah dcery a jejího guru-otce na pozadí globalizace kultury i generačních rozdílů? O tom i dalších věcech je následující dvojrozhovor.

 

Jste jako otec a hudebník hrdý na svoji dceru?

Debashish: Ano, ale zároveň trochu nervózní, člověk musí myslet dopředu. Někdy mám radost, jak si vede dobře, někdy mám starost, že bych pro ni měl dělat vícvěnovat se jí častěji.

Co byste jí tedy rád předal, kdybyste měl hodně času?

Debashish: Víc jí přiblížil hudební svět, ze kterého čerpám já. Protože vím, že když moje dítě poslouchá spoustu hudby odjinud a já u toho nejsem, může ji to zmást, svést na falešnou stopu. Ten vzájemný kontakt v průběhu objevování nových hudebních kultur je důležitý proto, aby si zachovala perspektivu založenou na svém původu.

Když jste vyrůstala, co se hrálo u vás doma? Jen indická klasika?

Anandi: Můj otec byl v tomhle ohledu docela striktní, a  naopak zajímaly všechny další žánry včetně popu.

Byl součástí toho rebelantství třeba poslech Led Zeppelin?

Anandi: Jasně, taky Radiohead, jazzové kapely, Kenny Wessel což byl kytarista Ornette Colemana, Ella Fitzgerald, Joni Mitchell, a logicky John McLaughlin.

Je ale v indické klasice vůbec prostor pro nějaké rebelantství?

Debashish: Rebelantství je příznačné pro hudbu svázanou s určitou generací, což jsou žánry jako jazz, swing či rock. To ale neznamená, že by se indická hudba nevyvíjela. Rozdíl je v tom, že změny probíhají pozvolna, aniž by jedno vývojové stadium popíralo estetiku toho předešlého. Anandi je 22 let a oceňuji, že se drží tradice, což jí bezpochyby přinese ovoce. Ten proces ovšem trvá nějakou dobu, a jsem rád, že začala v tak mladém věku.

Debashish Bhattacharya

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář