Hal Willner – Mistr plnoformátových pajánů

Již 28. března ze svého bytu na Upper West Side, kde ležel diagnostikovaný v karanténě, poslal přátelům přes Twitter epidemiologickou mapu USA, kde New York září coby rudý maják epicentra pandemie. Připsal k tomu: „Vždycky jsem chtěl mít číslo 1, ale ne takhle.“ A poté, 7. dubna, přinesla snad všechna americká hudebně-umělecká média smutnou zprávu z předchozího dne: producent Hal Willner podlehl v 64 letech koronaviru.

Hal Willner patřil mezi nejeklektičtější a přímo pistolnicky odvážné hudební producenty a dramaturgy současné hudby. Narodil se ve Philadelphii. V osmnácti letech přijel do New Yorku, zapsal se na univerzitu a získal práci asistenta jiného hudebního vizionáře podobného kalibru – nahrávacího producenta labelu Atlantic Records Johna Dorna. Zanedlouho už se podílel na nahrávání projektu černého jazzového pianisty San Ra s názvem The Antique Blacks.

Byl bytostně nasáklý a posedlý divokým kulturním a hudebním rejem panujícím v Americe od poloviny 60. do začátku 70. let: TV shows, černošský free jazz, albové FM rádio z éry hippies, dobové LP nahrávky průkopnických stand-up komiků (Lenny Bruce, Mort Sahl, Steve Allen apod.), Willner tyto podněty dokázal „přetavit“ do přímo obdivuhodně tvůrčích majstrštyků, s neuvěřitelně znějícími, komplexními, i když naprosto neočekávanými hudebními výsledky, vjemy, dopady a posluchačskými zážitky.

Jeho trumfem byla obrovská znalost všech možných hudebních a scénických výbojů, a to nejsoučasnějších i minulých, jakož i „boží“ nadání umět naslouchat a pochopit talent, tvůrčí možnosti a uvažování těch nejkreativnějších hudebníků a dalších umělců, a tyto impulzy potom v ničím neomezené představivosti umně spojovat a vytvářet z nich soudržné kolážové syntézy.

Svým vlivem, přehledem a osobností byl kultovní a milovanou figurou v branži, s nepočetnou, ale za hrob věrnou konfederací zcela oddaných aficionados. Z okruhu jak nejprozíravějších hudebních kritiků a žurnalistů, tak i samotných hudebníků. A ti se rekrutovali z takřka neuvěřitelně kaleidoskopického spektra žánrů a stylů – newyorská new-music a rocková avantgarda (The Residents, Diamanda Galás, ex-beefheartovský Gary Lucas), jazzové legendy (Sonny Rollins třeba vystupující s Leonardem Cohenem!), gospelově harmonizující vokální ansámbly, recitující Allen Ginsberg, kterého hudebně doprovázejí Philip Glass, Bill Frisell, Arto Lindsay či na piano preludující Paul McCartney (CD The Lion For Real, 1989), etiopská vokalistka Aster Aweke či inovátoři klasiky jako Kronos Quartet. Stejně tak dokázal dát „ideově“ dohromady Todda Rundgrena s Taj Mahalem a přimět je zazpívat árii od Gilberta & Sullivana. Na YouTube najdete audiotracky a videa z jeho studiových nebo pódiových produkcí, kterým se budete zdráhat uvěřit. Když se třeba Ralph Stanley ze slavného starého jižanského folk bluegrassového spolku Stanley Brothers doprovází na své apalačské banjo a brouká si k tomu feťácký šlágr Lou Reeda a Velvetů White Light White Heat.

Ve svém příspěvku k poctě svého zemřelého přítele, otištěném v časopise Rolling Stone 9. dubna 2020, samotný Nick Cave, který s Willnerem spolupracoval na celé řadě projektů po dobu dlouhých třiceti let, popisuje kontext těchto výše zmíněných záběrů se Stanleym, jejichž byl spoludramaturgem a jež byly použity pro soundtrack filmu Lawless. Píše: „Nikdo nechápal, o co jsme se tenkrát (s Halem) proboha snažili, ale ve vzduchu najednou začala zářit gloriola dechberoucí perverzity z něčeho naprosto neočekávaného, co se tam právě zrodilo… Hal se jen zaksichtil, něco zamumlal a v rukou držel nahrávku s naprosto nejdojímavějším hudebním momentem, kterého jsem byl kdy svědkem…s náma tehdy ve studiu seděl Halův blízký přítel Lou Reed a ten dojetím nepokrytě plakal…“

Něco z Caveova vlastního soudku. Třeba když se Nick Cave za doprovodu jazzových gigantů, kontrabasisty Charlieho Hadena a hráče na chromatickou foukací harmoniku Tootse Thielemanse prodírá svojí a Willnerovou ikonoklastickou představou, jak by mohl alternativně znít Hendrixův Hey Joe! A do třetice „panoptikum neskutečností“: Tom Waits zpívá sněhurkovský pochod Haj hou, trpaslíci jdou v disneyovském pásmu Stay Awake (1988) a zní to jak worksong řetězy spoutaných chovanců z tábora nucených prací v Gulagu.

V roce 1980 Hal Willner začal pracovat jako šéfdramaturg hudebních scénických vystoupení v rámci (u zasvěcených) nesmírně populární a servítky si neberoucí televizní show stanice NBC Saturday Night Live. Po dobu celých třiadvaceti sezón připravoval tzv. skečové hudební adaptace. Kromě toho byl také hudebním dramaturgem a koordinátorem další televizní inovátorské každotýdenní a dost eklektické hudební série Sunday Night, později známé jako Night Music), kterou uváděl David Sanborn v sezónách 1988-90. Jedna byla z dílny NBC a ta druhá byla syndikovaná. Natáčely se v divadelních sálech s diváky a poté se promítaly na obrazovkách.

Vedle televize Hal Willner též spolupracoval s filmem, kam přispěl dramaturgií výsledné podoby některých soundtracků. Jde třeba o Scorseseho Gangy New Yorku, Altmanův, i u nás známý snímek Short Cuts s Tomem Waitsem nebo o další Altmanův film Kansas City. Podílel se též na filmu Adama McKaye Talladega Nights: The Ballad of Ricky Bobby.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu