V Belgii narozená, v Singapuru z roběte v dívku vyrostlá, v Chicagu dospívající, pak diplomem bakalářky umění na nedaleké Beloit Liberal Arts College završivší zdvojený obor hudba a antropologie, aby v roce 2002 odjela na jih a přidala si magisterské studium violoncella na Loyola University v New Orleans. Mezitím v letech 1998–2000 studovala mikrotonální hru a improvizaci u hindustánské violoncellistky Nancy Lesh. Začala experimentovat s jazzem a rychle se vypracovala v jednu z nejosobitějších, nejtalentovanějších a nejoblíbenějších umělkyň široko daleko. Jak v roce 2004 poznamenal trumpetista Michael Ray (mj. Sun Ra nebo Cool and the Gang) po společném nočním jam session: „Helen, ty máš velké uši.“ Nahrávala a koncertovala s řadou hudebníků i kapel ve stylovém rozpřahu namátkou Jason Marsalis, Jeff Coffin, Dr. John, Arcade Fire, Steve Earle, Iron and Wine, Marianne Faithful, Cassandra Wilson, Johnny Vidacovich ad. Muselo to přijít. Na free-jazzy prvním albu Running of the Bells (2011) je tu tou „derviškou violoncella“, jak se jí pak začne přezdívat. Následné Helen Gillet (2012) už jasnozřivě značí terén tančící čarodějky-písničkářky. Těsnou hranicí mezi experimentem a písňovou formou se pak nesou i její další alba.
Jules Beaucarne byl belgický básník, zpěvák, herec, sochař, spisovatel… a ReBelle je mu zde přiznanou překrásnou poctou. Helen Gillet svými kejkly krom hlasu (barva, cit, rozsah!), cella, mnohde transponovaného až do violového ladění či brnkavého kontrabasu, a looperů strhla spoluhráče: Jonathan Freilich s resofonickou kytarou, Rex Gregory na klarinety, flétnu, tenor sax, Alex McMurray na akustiku a e-kytaru a bubeník Doug Garrison. Víc než šanson! Hned v Eternelle poslyšíte funkované groovy kytar i perkusí i vyhrávky flétny i zpěvně frázované verše, vše stupňované k extázi vrstveným cellem. Derviška ale ctí Beaucarneho základ v šansonu, koketním swingu, dokonce i chytlavém dobovém rokenrolu v Laisse Tomber. Tančete!