Zpráva, že i u nás známí – a ano, v tomto případě se vůbec nebráním adjektivu legendární – Henry Cow vystoupí v Praze, byť pod aktualizovaným označením Henry Now, jistě mnohé pamětníky nadmíru potěšila, a zaplněná Akropolis to jen potvrdila. Pravda, nebyli to zcela Henry Cow, jak je známe ze 70. a 80. let, tedy leckdy docela početný soubor, nýbrž pouze kvarteto, a to ve složení Chris Cutler (bicí), Fred Frith (kytara a elektronika), Tim Hodgkinson (saxofon a další nástroje) a John Greaves (především basa, zpěv).
Podobně jako ve svých začátcích, ale i po celou dobu své hudební dráhy, tedy v letech 1968 až 1978, se kapela držela své cesty, tedy: žádné kompromisy, a to ani hudební, ani „obchodní“, vše bylo podřízeno hudbě, co nejautentičtější a bez jakýchkoli úliteb hudebnímu byznysu. Jejich produkce tak byla náročná, nic k žehlení nebo brambůrkům. A není proč to nezmínit, politicky, tudíž i textově, byli tehdy Henry Cow dosti nalevo, jakožto jednotlivci jsou kritičtí dodnes.
Dnes je to až téměř banální, ovšem poté, co jim Virgin po čtyřech albech zrušila smlouvu (desky se neprodávaly, firma naopak kašlala na distribuci a propagaci), si další album vydali sami. A autonomní jednotkou byli i v rámci hnutí Rock In Opposition, sdružujícím stejně uvažující evropské experimentální rockové kapely (anebo zjednodušeně kapely, které „nezapadaly“). A je zde nutné zmínit i Cutlerem založenou distribuční společnost Recommended Records, nabízející nejen kapely z ROI, ale i perly z celého světa, včetně například skladových zásob Harryho Partche, našich Plastiků, The Residents a podobně, Cutler zde vydal i elektronickou operu Jaroslava Krčka Nevěstka Raab, které se tehdy Supraphon nejspíš bál či co… Cutler ve vydávání a distribuování nekomerčních, a mimořádně zajímavých alb pokračuje dodnes, nyní se tato společnost ale jmenuje RēR Megacorp, to pokud byste si (vřele doporučuji) něco chtěli pořídit.
A je také dobré zmínit dobré vztahy mezi Cutlerem, ROI i RR a domácí scénou, hlavně tedy Jazzovou sekcí – není divu, že zde soubory ROI vystoupily na Pražských jazzových dnech, ale i jindy, a to za tuhé normalizace.
Když se Henry Cow rozloučili v roce 1978 posledním koncertem, a o rok později vydáním alba Western Culture, neznamenalo to konec hudebních poutí jednotlivých členů – v podstatě všichni se sdružovali do různých souborů, projektů, hráli, vydávali desky. Vraťme se ale zpět k Henry Now.
Kvarteto v Akropoli zahrálo pouze jednu přibližně hodinovou skladbu, v podstatě jednu dlouhou improvizaci – když jsem se po koncertě Freda Frithe ptal na její název, smál se a říkal, ať si klidně nějaký vymyslím. Vzhledem k pěti desítkám let společného hraní (Frith a Hodgkinson byli v kapele od začátku do konce, Cutler od roku 1971 a Greaves v letech 1969 až 1976), si při hře dokonale rozuměli, produkce působila dojmem hotové, nazkoušené kompozice – tak kompaktní byla. … Při porovnání se staršími nahrávkami zněla možná klasičtěji, lze-li to tak v kontextu Henry Cow vůbec říct. Ostatně, všem je přes sedmdesát, že.
Co však rozhodně improvizované nebylo, byla slova Johna Greavese. Bohužel jsem moc nerozuměl, pouze tu a onde nějaké slovo, na druhou stranu takto cezené sdělení mělo zvláštní, až snové či – nemám toto označení rád, pomáhá si s ním každý jouda – surrealistické ladění. Vlastně mi to ale nevadilo.
Díky zvládání řady jiných nástrojů zněla bezejmenná skladba pestře, bohatě, barevně – takže zatímco třeba Hodgkinson divoce sóloval, Frith do toho sekal akordy a rytmika jela chvílemi v souladu, jindy jakoby v kontrapunktu. A mohlo by se takto pokračovat, ovšem cítíte snad sami, že se podobné dojmologii chceme vyhnout. Takže, pokud jsme se na stránkách promotéra, jímž byl Rachot, mohli dočíst, že se jedná o „Unikátní návrat nejvýznamnějších postav rockové avantgardy,“ rozhodně se nepřehánělo – ba spíše naopak. Bylo to ještě lepší.
Josef Rauvolf
Koncert Henry Now ukázal, kam se dostali čtyři muzikanti, kteří patří k průkopníkům scény alternativního rocku soustředěného v Rock In Oppoition a improvisingu, tedy totální improvizace od nuly. Hodinová proměňující se skladba měla hodně blízko k fluidnímu abstraktnímu ambientu plnému zvláštních zvuků a ruchů, z nichž jen občas vystupovaly konkrétnější melodické linky, zejména saxofonu.
Fred Frith spíše spoluvytvářel plochy, v nichž hodně využíval táhlé tóny získané pomocí e-bow nebo končil u pár tónů, útržků motivů. Žádné konkrétnější hybné struktury, jaké hrával v duu Frith – Kaiser, které by daly hudbě rockovou energii, se skoro neobjevovaly. Hodinová improvizace sice měla několik vrcholů, ale nikdy nepřešla v divokou bouři, jakou nabízelo trio Massacre nebo raná alba Materialu.
Odlišné bylo i pojetí hry Chrise Cutlera, který se sice podílel výraznou měrou na výsledné bohaté struktuře, rytmy byly plné, pestré a bohaté, ale zvuku dominovala spíše různá klepání než dunivý zvuk bubnů, stylově a výrazově bohatá hra měla spíše perkusní charakter, než aby vytvářela byť jen nakrátko rockový drive, ačkoli občas přišly i ostré údery na virbl. Další ruchy přinášel Tim Hodkginson – když nehrál na dechy, ždímal je z elektroniky, ale postačil mu i obyčejný mikroténový sáček, který mačkal před mikrofonem.
Abstraktní hudba měla trochu charakter soundtracku bez filmu, což není výtka, ale konstatování, kam se protagonisté kvarteta za dekády dostali. Prokázali ohromné kvality, struktura, kterou vytvářeli, se neustále proměňovala, objevovaly se v ní neustále další a další fasety a fascinující detaily zejména v Cutlerově pestré hře, kdy se mu dařilo ukázat, jak je citlivý a invenční bubeník. Jím vytvářené rytmy byly důležitou součástí celé struktury, ohromně ji obohacovaly, dodávaly jí na pestrosti, aniž by ji rozdrtily nebo přebily. Navíc má Culter tak širokou paletu hry a vytváření zvuků, že jeho hra zůstává stále nepředvídatelná. Frithovo předivo tónů a ploch přispívalo k proměnlivosti kompozice, přičemž svou hrou vytvářel ministruktury ve struktuře. Tělo pak dodávala výsledku basa, které až na výjimky nehrála linky.
Vytknout šlo jediné – až na pár momentů, jakými byla Hodgkinsonova sóla, chyběl výraznější klimax, který by vedl k jednoznačnější gradaci, jíž je přitom kvarteto schopné i jako celek, jak ukázal přídavek. Neobjevil se ani větší zlom v tektonice, nějaké prudká změna.
Henry Now jsou výjimečnou formací skvělých muzikantů, kteří si udrželi invenci, ovšem dnes už nejsou těmi, kdo posouvají hranice hudby a přicházejí s radikálně novými pojetími, jako v době Henry Cow nebo Art Bears. To už přísluší jiným a po tolika letech hraní a kontinuálního vývoje členů Henry Now je jejich projev očekávaný. Mistry však zůstávají.