Hlasitá hudba patří v Kolumbii k dobrým mravům

Živelně expandující kolumbijská scéna je pro nás nezmapovaným zdrojem žánrů a talentů. Vydejme se do tohoto tavícího kotlíku ve společnosti dvou zasvěcených průvodců: Hilder Brando je DJ, producent a klíčová postava kolumbijské skupiny Radiocaliente, jeden z jeho projektů byl nominován na Grammy. Julia Palmu se jako muzikantka i hudební agentka pohybuje mezi Prahou, Helsinkami a Kolumbií. V příštích měsících vydává pod uměleckým jménem Julia Adal první album s hostující Bárou Zmekovou a Ninou Marinovou, jedna z jejích nahrávek dokonce pronikla do masově sledovaného kolumbijského TV seriálu Enfermeras.

Julie, kolumbijskou scénu mapujete už čtvrtým rokem a předtím jste strávila tři roky v Praze. Jak k tomu došlo?

Julia: Ve Finsku se mi líbí, ale víc mě baví cestovat a žít jinde. Před sedmi lety mě lákala střední Evropa: stará města a úzké uličky. Do Prahy jsem přijela jako studentka v rámci výměny, našla jsem tu pocit spřízněnosti, který mi ve Finsku chyběl.

Píšete písničky, ale také pracujete v hudebním byznysu, co všechno vlastně děláte?

Julia: Studovala jsem art management i teorii marketingu na univerzitě. Tři roky jsem pracovala s Helsinki Cotonou Ensemble s muzikanty zčásti z Finska a zčásti z Beninu. Zajímám se o latinské styly, dlouho mě lákalo vyjet do Kolumbie, protože právě odtud jsem slyšela tolik zajímavé hudby. Jako pokračování mé kariéry jsem před třemi lety přivezla poprvé do Evropy Hildera Branda, jehož umělecké jméno zní KillaBeatMaker.

A jak se vyvíjela vaše muzikantská dráha? Po příjezdu do Prahy jste se spolubydlící houslistkou Ninou Marinovou založila dvojici Les Flatmates. Nina mezitím vydala se svojí kapelou Nina Rosa album Discover.

Julia: Ještě předtím jsem ve Finsku s mojí první kapelou dělala coververze folkového repertoáru, původně jsem hrála na piano, na kytaru jsem se naučila až v Praze.

Když komponujete, s čím začnete?

Julia: Mě vždycky bavilo psát. Na papíře, v laptopu, příběhy, písňové texty. Pořád něco píšu. Každý den ten monolog, co nosím v hlavě, zachytím do textu.

Ve finštině?

Julia: I v angličtině, a teď v Kolumbii to zkouším ve španělštině. Taky mě baví zapisovat konverzaci, třeba když někdo řekne něco, co se mi líbí, zapíšu si to. Jsou to texty, které lze zpívat. Někdy mě ty básně napadnou už s melodií. Někdy mi v hlavě zní jen melodie a odpovídající text pak hledám ve svých zápiscích.

Zkoušela jste někdy hraní na ulici? Vydělat si tím na živobytí?

Julia: V téhle oblasti jsem získala kvalifikaci s Les Flatmates. Někdy jsme hrály na ulici, jindy jsme zašly do kavárny a zeptaly se, jestli tam můžeme udělat koncert, a většinou nám řekli ne. Nedokázala bych se tím uživit. Brala jsem to jako test, rok poté, když jsem přijela do Prahy.

V Kolumbii musí být naopak spousta pouliční hudby?

Hilder: Pro cizince je Kolumbie hudební Mekkou, na ulici vidíte umělce z Argentiny, Peru, Bolívie, častěji ale akrobaty než muzikanty. Zkoušejí to podobně jako Julia.

Proč je právě Kolumbie tak atraktivní? Proč ne sousední Venezuela, která má podobný hudební charakter? Samozřejmě, teď je ta země v chaosu, ale třeba před třiceti lety?

Hilder: Venezuela patřila k hlavním konzumentům kolumbijské hudby. Spousta kolumbijských hudebníků tam odcházela za živobytím, kdežto teď je to naopak.

Jak je to se salsou? Velká část hitů, které do šuplíku salsa řadí laická veřejnost, vychází ze specifického rytmu, a tím je cumbia. Ta vznikla v Kolumbii, tvrdí se, že její rytmus imituje pohyby otroků v okovech. Později cumbia pronikla přes Mexiko do celé Jižní Ameriky. Udržela si stejnou popularitu i na domácí půdě?

Hilder: Cumbia skutečně vznikla mezi černošskými otroky, i její název je z Afriky. Dnes je cumbia nejpopulárnější v Argentině a Chile, nikoli však v Kolumbii. Vývoj probíhal téměř sto let, přispěl k němu i mexický DJ, který kolumbijskou cumbii zpomalil. Díky tomu pak v Mexiku lépe rozuměli našim textům. Ta pomalejší verze cumbie pak začala žít vlastním životem s trochu odlišným nástrojovým obsazením. Říká se jí cumbia rebajada, cumbia redukovaná. Snížené je nejen tempo, ale i výška tónů. Navzdory popularitě v Argentině, Ekvádoru či v Peru se v Kolumbii novotvary z jiných zemí neujaly.

Julia: Existují ovšem výjimky, v Kolumbii najdete cumbii v populárních městských stylech, ale není to už ta tradiční cumbia z černošských komunit. Nejznámějším příkladem je světově velmi úspěšná skupina Bomba Estéreo.

Hilder: U nás tomu říkáme „nu cumbia“, hraje ji také Frente Cumbiero a kapely z alternativní scény, nikoli z mainstreamu.

Když jsme u afrických vlivů, dalším pramínkem je afrobeat, žánr, u jehož počátku stál před 50 lety Fela Kuti z Nigérie a který dnes zažívá obrodu třeba v Brazílii. Jak důležitý je v Kolumbii?

Hilder: Jako hudba sofistikovaných posluchačů, která je ovšem pod rozlišovací schopností mainstreamového publika.

Máte třeba jiné styly s africkou příchutí?

Julia: Kolumbie se zeměpisně dělí na regiony a to rozdělení funguje i v hudebních stylech. Na pacifickém pobřeží převládají černošské styly, typickým nástrojem je tam marimba, a karibské pobřeží má pestrou nabídku stylů jako vallenato nebo champeta, ta je hodně africká.

Což nedávno proniklo do světových médií. V únoru se o to zasloužila Shakira, když v televizním přenosu ze Super Bowl předvedla, jak se champeta tančí.

Hilder: I ten zvuk je drsný, hlasitý a zkreslený. Patří to k místní kultuře. Vyhnat hlasitost na maximum, kdy aparatura začne zkreslovat.

Julia: Nikde jinde jsem neslyšela tak hlasitou hudbu jako v Kolumbii, hlavně v těch vesničkách blízko pobřeží. Působí hodně africky, mluví se tam kreolsky, což je dialekt s africkými kořeny, a hlasitost neuvěřitelná.

Takže každý v Kolumbii ví, že právě hlasitou hudbou přispěje k obecné pohodě?

Julia: Hlasitá hudba patří v Kolumbii k dobrým mravům. Má to hmatatelný výsledek, žádná jiná země z regionu neprodukuje takové množství dobré hudby.

Hilder: Což se odráží i do mezinárodního hudebního průmyslu. Kolumbie je v exportu úspěšnější než její sousedé, máme hudební veletrhy.

Které priority sleduje kapela z Kolumbie, když chce proniknout do světa? Kam vyjíždíte na turné?

Hilder: Na festivaly v Chile, Peru, hráli jsme i na ostře sledované přehlídce SXSW v Texasu, což je od nás vlastně kousek, na opačném břehu Karibského moře.

 

Vídeň versus Kolumbie

 

Jak jste vlastně získal nominaci na Grammy?

Hilder: Producent a hudebník Fernando „Toby“ Tobón, který pracuje se spoustou významných hráčů včetně Carlose Santany, mě přizval k natáčení kolumbijské kapely Don Tetto, podílel jsem se na albu jako zvukový mistr.

Loni a předloni vám Julia zařídila celkem tři evropská turné. Jak to probíhalo?   

Hilder: Byly to festivaly včetně Szigetu, klubové latin parties ve Vídni, Berlíně a dalších městech, kde jsem figuroval jako DJ s hosty, mezi nimiž byla třeba Bára Zmeková a houslistka Nina Marinová.

Jako DJ jste hrál ve Vídni to, co pouštíte doma v Medellínu?

Hilder: Naopak, vždy beru v úvahu zkušenost a vkus lokálního publika. V Medellínu zabírá zcela specifický typ cumbie, v Evropě je vkus odlišný.

Jak hluboko do historie sahá váš repertoár? Hrál byste třeba balady dnes řazené k latinskoamerické klasice, konkrétně zpěvačku Chavelu Vargas, jejíž hudbu si vybral do svých filmů Pedro Almodóvar?

Hilder: Spíš ne, hraju rytmické věci, z historie třeba Los Hispanos, to je klasika z našich 60. let.

Střechový termín salsa označuje eklektickou směs stylů z kulturně velmi různorodého prostředí. Karibská oblast, Jižní a Střední Amerika, komunity latinos v New Yorku. Existuje v téhle záplavě nějaká respektovaná autorita?

Hilder: Příkladem této hudební diverzity je Joe Arroyo, který zemřel před devíti lety. Ten měl jak v Kolumbii, tak i v okolních zemích stejnou pozici jako Michael Jackson v anglosaském světě. Zrovna jeho jsem hrál ve Vídni či v Berlíně, někteří ho znali, jiní byli naopak zaskočeni.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu