Hlavně se nevrátit k panoptiku

První ročník festivalu Opera Nova jasně ukázal, jak se za Petra Kofroně proměnila Opera Národního divadla ze skanzenu petrifikované minulosti, pro  které býval i Janáček moc moderní, v místo, které pokud nežije přímo současností, tak rozhodně neulpívá jen v minulosti klasické hudby. A i termín opera byl uplatňován volně, vždyť v části uváděných děl ani nezněl žádný zpěv a šlo spíše o multimediální představení.

 

 

Patronkou sice byla známá pěvkyně Soňa Červená, ale už úvodní večer jasně ukazoval snahu držet prst na tepu doby. Zahajovacím představením byla nenarativní Tramvestie Petra Wajsara, které má ke klasické podobě opery velmi daleko. Po roce – letošní ročník byl sice první, ale už loni se konal nultý se na Novou scénu vrátil bratislavský Cluster Ensemble, který se zaměřuje na minimalistickou hudbu. Po Philipu Glassovi se letos věnoval dalšímu klasikovi minimalismu Stevovi Reichovi. Z jeho repertoáru si vybral radikální raná díla, v nichž Reich experimentoval s posuny motivů a rytmů vůči sobě či s jejich drobnými změnami. Phase Patterns pracují s nepatrnou změnou tempa, jako když se přehrávají dva pásky se stejným motivem malinko odlišnou rychlostí. Zpočátku všichni hrají stejný motiv v unisonu, ale pak začne jeden zrychlovat, až se posune o jednu notu. Totéž pak udělá další dvojice. Čtveřici muzikantů doplňovali dva moderní tanečníci, jejichž pohyby byly jednoduché, ale dobře ladily s hudbou, protože se v rytmu měnilo, jaké světlo je právě nasvěcovalo. Podobně radikální jsou i Four Organs, které stojí na jednom sedmitónovém akordu, jehož prvky jsou hrány postupně za sebou, přičemž se doba hraní každé části prodlužuje, až vznikne dlouhá plocha. Rytmus udávají rumba koule a další členění vytváří jedna dramatičtější část akordu. Obě skladby oddělovala čistě akustická Music For Pieces Of Wood, která také pracuje s posunutými motivy, tentokrát rytmickými a se střídáním šesti, čtyř a tří čtvrtin.

Mimořádnou událostí bylo vystoupení britského souboru Icebreaker s orchestrální podobou ambientní skladby Briana Ena Apollo. Naposled byla hrána před deseti lety, když uplynulo 40 let od přistání prvních lidí na Měsíci. Kompozice doprovázená projekcí z vesmírného programu Apollo patří ke klasickým dílům ambientu. Téma vysloveně svádělo k využití pomalu plynoucí minimálně strukturované hudby. Icebreaker se soustředí na uvádění děl minimalistů, postminimalistů a totalistů Philipa Glasse, Steva Reichea, Julie Wolfe a Michaela Gordona, které jsme v jeho podání u nás mohli slyšet.

Apollo sice nemá ono kultovní postavení Discreet Music nebo Music For Airports, ale pro podobnou úpravu je velmi vhodné, protože dílo, na němž se autorsky podíleli i Daniel Lanois a Roger Eno, sestává z více kratších, místy až skoro písňových částí. Je ho snazší převést do akustické podoby, což se souboru dobře povedlo. V citlivém aranžmá využil hodně dechy, zejména flétny, klarinety a saxofony, které nahradily plochy syntezátorů. Doplňovaly je housle a baskytara s pianem i střídmými perkusemi. Hudba tím získala na barevnosti, současně se ale ukázalo, že nápady v Apollu jsou místy skutečně jednoduché, akordy běžné a melodie prostinké, což u ambientu nepřekvapuje, ale v akustickém aranžmá bez zastřených zvuků kláves je to patrnější. Výslednému dojmu hodně pomohl hráč na slide kytaru B. J. Cole, který nevypíchl jen názvuky country, ale dotvořil celkovou atmosféru. K působivému dojmu však především přispělo, že hudbu – tak jak to bylo původně plánováno – doplňovaly záběry z letu Apolla k Měsíci, protože Enovo album přináší fragmenty ze soundtracku k nerealizovanému filmu.

 

Vrcholem festivalu bylo Poselství od maďarského skladatele a filmaře Tibora Szemzőho s podtitulem Poslední láska dr. Kafky. Multimediální polodokumentární představení zachycovalo poslední měsíce Kafkova života. Vyprávěli o něm dva lidé, kteří mu byli v té době nejbližší, Dora Diamantová a lékař Robert Klopstock. Vypravěče doprovázely zrnité filmové záběry z míst, kde společně pobývali, objevil se tam Kierling, kde Kafka zemřel na tuberkulózu, Tatranské Matliare, kde se léčil a poznal Klopstoka, i New York, kde dožil lékař. Hudební doprovod tvořily předtočené fragmenty z Purcellovy skladby hrané na smyčce, do kterých hrály kontrabas, basová flétna, křídlovka a viola střídaná s bicími. Z něj se pak vynořovaly Kafkovy aforismy v různých jazycích včetně bengálštiny. Szemzőmu se podařilo navodit velmi intimní atmosféru, divák měl dojem, že je na návštěvě, kde se sešel autor s oběma pamětníky a ti mu vyprávějí své vzpomínky na Kafku, v nichž se mísila realita s fikcí. Pohádka o panence, která se vydala objet svět a posílá pohledy malé holčice, jež si s ní dříve hrála je právě jednou z nich. K tomu si pouštějí podomácku natočené filmy z cest. Představení nepřibližovalo jen Kafku, ale kladlo hlubší otázku, co přežívá z minulosti, co zůstává z individuálních prožitků a vzpomínek a jak se posouvá s časem realita.

 

První ročník festivalu, který nabídl ještě Komorousova Němého kanára66 sezón Marka Piačeka (ty jsem neměl z časových důvodů šanci vidět), ukázal, že podobná přehlídka v Praze chybí, byť nebylo vyprodáno. Bylo by chybou, kdyby pod novým uměleckým ředitelem Perem Boyem Hansenem, proti jehož nástupu se bouří soubor, akce nepokračovala. Na mou přímou otázku, zda nemíní odstoupit od uvádění nových děl, mi na mikrofon odpověděl: „Když jsem sem přijel, bylo jasné, že pan Kofroň by měl být odpovědný za soudobou hudbu na Nové scéně a za každoroční festival Opera Nova.“ Řekl to, i když v té době už podal Petr Kofroň výpověď, ovšem v autorizované verzi už Kofroňovo jméno nebylo.

Pokud Hansen opakuje, jak obdivuje českou hudbu, neměl by mluvit jen o častějším uvádění Smetanovy Prodané nevěsty, protože tu lidi na scéně Zlaté kapličky očekávají, ale maximálně podporovat vznik nových děl, aby tuzemská tradice měla pokračovatele a neskončila jako pouhé panoptikum.

Přidat komentář